ECLI:CZ:US:2023:2.US.638.23.1
sp. zn. II. ÚS 638/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 1. 2023 č. j. 1 Nt 1201/2023-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Královéhradeckého kraje, oddělení hospodářské kriminality, Územního odboru Rychnov nad Kněžnou (dále jen "policejní orgán") ze dne 8. 9. 2022 č. j. KRPH-78613-35/TČ-2022-050781 byla podle §79a odst. 1 trestního řádu zajištěna bytová jednotka ve vlastnictví stěžovatele, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jde o nástroj trestné činnosti. Policejní orgán uvedl, že prověřuje možnou trestnou činnost stěžovatele a jeho partnerky, která spočívá, stručně řečeno, v tom, že odmítají převést vlastnické právo k několika bytovým jednotkám, jejichž kupní cenu však již kupující uhradili. Naopak různými podezřelými převody vlastnického práva se snaží uspokojení poškozených zabránit.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou okresní soud zamítl napadeným usnesením. Soud se ztotožnil s názorem policejního orgánu, že z dosud zjištěných skutečností vyplývá podezření ze spáchání popsané trestné činnosti. Zároveň nemohl přisvědčit stěžovateli, že by policie postupovala v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Podle okresního soudu skutečnost, že mezi podezřelými a poškozenými probíhal občanskoprávní spor, nebrání projednání věci v trestním řízení. Totéž platí o skutečnosti, že mezi sebou dané osoby případně uzavřely smír nebo dohodu o narovnání. Užití trestněprávních prostředků je opodstatněno zejména výší tvrzené škody.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jednání, které orgány činné v trestním řízení prověřují, není trestným činem. Údajný poškozený se skrze prostředky trestního práva snaží řešit občanskoprávní spor. Jeho průběh stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje s tím, že předestřené okolnosti vylučují spáchání trestného činu. Orgány činné v trestním řízení tak postupují v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a judikaturou Ústavního soudu. Hodnota zajištěných věcí navíc výrazně přesahuje údajnou výši způsobené škody. Údajní poškození se na policejní orgán obrátili někdy až po letech, neboť neuspěli v občanskoprávním řízení.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz).
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Současně však ve své judikatuře zastává právní názor, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].
8. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich uplatnění. Z hlediska Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Jinak je důležité to, zda dílčí pochybení může být napraveno v rámci soustavy opravných prostředků trestního řízení, neboť posláním Ústavního soudu není být revizním orgánem činným v trestním řízení, nota bene v jeho přípravné fázi.
9. Ústavní soud z těchto závěrů vyšel i v posuzované věci a shledal, že okresní soud (jakož i policejní orgán před ním) neporušil napadeným usnesením stěžovatelova ústavní práva. Skutečnost, že stěžovatel uplatňuje proti nařčením, která byla předmětem trestních oznámení, a postupům policejního orgánu obsáhlou obhajobu, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Jsou to stále orgány činné v trestním řízení, které musejí průběžně vyhodnocovat důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti a její spojitost se zajištěným majetkem.
10. Žádná z námitek, které stěžovatel uplatnil, nedosahuje takové intenzity, aby mohla legitimizovat zásah Ústavního soudu do probíhajícího trestního řízení. Rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona k tomu příslušným orgánem veřejné moci a obsahuje dostatečně podrobné odůvodnění. Jde-li o námitku nepřiměřenosti hodnoty zajištěných věcí, je třeba konstatovat, že prověřování okolností tvrzené trestné činnosti nadále probíhá a přesná výše způsobené škody nebyla dosud zjištěna. Zajištění majetku netrvá tak dlouho, aby to bylo možné považovat za nepřiměřený postup. Namítá-li stěžovatel, že nemůže nemovitosti pronajímat, pak právní předpisy takový postup umožňují se souhlasem příslušného orgánu činného v trestním řízení tak, aby byla vyvážena ochrana všech ohrožených práv.
11. Konečně nelze přisvědčit ani námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe. S touto námitkou se logicky, srozumitelně a ústavně souladně vypořádal okresní soud. Ústavní soud může k jím uplatněným argumentům doplnit pouze tolik, že před objasněním všech klíčových okolností dané věci by vyhovění takové námitce bylo předčasné. Společenská škodlivost určitého jednání, jakož i možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, vyplyne teprve ze zjištění všech rozhodných skutečností. Z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazoval stěžovatel (a která se týká především poslední fáze trestního řízení a nikoliv prověřování), nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení měly z hlediska účelu trestního řízení a jeho veřejnoprávní povahy rezignovat na prověřování podezřelých okolností občanskoprávních vztahů, naplňuje-li jednání jednoho z jejich subjektů potenciálně znaky skutkové podstaty trestného činu, nota bene nikoliv bagatelního. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel a další podezřelí mají dostatek finančních prostředků k úhradě škody (v její výši podle současné verze), jakož i že tyto prostředky byly složeny do advokátní úschovy.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu