ECLI:CZ:US:2023:3.US.1186.23.1
sp. zn. III. ÚS 1186/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrou Královou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 456/22, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2023 č. j. 9 To 54/2023-63, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením ze dne 9. 1. 2023 č. j. 0 Nt 1011/2022-52 Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení podaný ve smyslu §277 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád"). Stěžovatel totiž nesdělil žádné nové, dříve neznámé skutečnosti a neoznačil žádné dosud neprovedené důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
3. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost ve smyslu §141 a násl. tr. řádu, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením zamítnuta. Krajský soud se totiž zcela ztotožnil s úvahami okresního soudu, které podle jeho názoru neodporují zásadám formální logiky, ani principům trestního řízení.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Obnova řízení dle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, a to pouze za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (č. 253/2020 Sb. ST 50/99 SbNU 542); anebo nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15; vše je dostupné na http://nalus.usoud.cz].
7. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [např. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
8. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o takovém návrhu rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Nyní napadené rozhodnutí přitom v konfrontaci s uvedenými hledisky plně obstojí.
9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že návrh na povolení obnovy řízení byl v daném případě odůvodněn nutností vypracovat nové znalecké posudky specialistou z oboru alkohologie - toxikologie a specialistou z odvětví psychiatrie. Znalci se měli v rámci těchto znaleckých posudků zaměřit na hodnocení opilosti stěžovatele, neboť v původním řízení, v rámci něhož byla posuzována vina stěžovatele za zločin znásilnění spáchaného ve stadiu pokusu (za který mu byl uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi a půl roku,) nebylo znalecky dostatečně zkoumáno, proč stěžovatel uvedený trestný čin měl spáchat právě ve stadiu toliko prosté opilosti. Nebylo proto údajně zřejmé, proč byla vyloučena opilost patická, když předmětný trestný čin mohl být hodnocen jako opilství, bylo-li by prokázáno, že se požitím návykové látky přivedl do stavu nepříčetnosti, v němž se pak dopustil činu jinak trestného. Znalci tak prý mohli posoudit okolnosti stěžovatelem spáchané trestné činnosti jen tehdy, byla-li by jim známa hladina alkoholu v krvi, kterou podle stěžovatele mohli i zpětně dopočítat.
10. Ústavní soud uvádí, že k této námitce se ve svých rozhodnutích obšírně vyjádřily jak okresní soud, tak následně v nyní napadeném rozhodnutí i soud krajský. V obou rozhodnutích je přitom dostatečně pečlivě a přesvědčivě vysvětleno, že posouzení ovládacích a rozpoznávacích schopností stěžovatele, jakož i posouzení druhu opilosti u jeho osoby v době spáchání trestného činu znásilnění, bylo již znalecky hodnoceno s tím, že v původním řízení, v němž bylo rozhodováno o vině a trestu stěžovatele, stěžovatel ani jeho obhájce k výsledkům těchto znaleckých posouzení neměli žádných připomínek. Již tehdy přitom znalci vycházeli z toho, že se nepodařilo přesně specifikovat množství stěžovatelem požitého alkoholu, když stěžovatel si nedokázal přesně vybavit ani to, co v den, kdy se popsaného trestného činu dopustil, konzumoval za jídlo. Jak navíc v této souvislosti uvádí v ústavních stížností napadeném rozhodnutí krajský soud, sám stěžovatel již v původním řízení uváděl, že nikdy nebyl opilý tak, aby o sobě zcela nevěděl, když na soudem stíhané jednání měl dokonce částečně zachovanou paměťovou stopu. I proto se obecné soudy ztotožnily se závěrem znalců, že stěžovatel tehdy posuzovaný trestný čin spáchal ve stavu prosté opilosti, nikoliv ve stavu opilosti patické, tedy nejednal ve stavu kvalitativně změněného vědomí.
11. S ohledem na tyto závěry obecných soudům ovšem musí Ústavní soud konstatovat, že i podle jeho názoru ve stěžovatelově případě podmínky pro povolení obnovy řízení splněny nebyly, což obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vyložily. Stěžovatel naopak podle přesvědčení Ústavního soudu v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se ovšem oba soudy - jak právě uvedeno - řádně a ústavně souladně vypořádaly. Zároveň Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelova argumentace je vedena toliko na úrovni podústavního práva a skutkových tvrzení, tedy bez náležité ústavněprávní argumentace. Již z tohoto důvodu proto nemohlo být jeho stížnostní žádání úspěšné.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu