ECLI:CZ:US:2023:3.US.1207.23.1
sp. zn. III. ÚS 1207/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 23 Cdo 410/2022-296, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 23 Co 222/2021-264, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 4. 2021, č. j. 60 C 220/2018-225, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byly porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízeních, která předcházela podání ústavní stížnosti, nejprve rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 40 C 427/2015-92, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 12 Co 68/2018-120 (s datem nabytí právní moci dne 25. 5. 2018), tak, že nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít smlouvu o převodu předmětných pozemků s V. Bendlem. Na základě těchto soudních rozhodnutí byl podán návrh na vklad vlastnického práva V. Bendla k předmětným pozemkům. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 18. 9. 2018, č. j. 28 Cdo 2857/2018-159, citovaný rozsudek městského soudu a částečně (ve výrocích III. a IV.) i rozsudek obvodního soudu, tedy nabývací titul V. Bendla k předmětným nemovitostem, zrušil.
3. Již před vydáním tohoto rozsudku Nejvyššího soudu však stěžovatelka podala žalobu na určení, že je ona vlastníkem blíže specifikovaných pozemků. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyjádřila tak, že hodlá zabránit zápisu žalovaného V. Bendla jako vlastníka předmětných pozemků do katastru nemovitostí. Již dříve totiž Nejvyšší soud vyhověl jejímu dovolání, když rozsudkem ze dne 7. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 5721/2017-155, zrušil V. Bendlovi (obdobný) nabývací titul k jiným pozemkům, toto rozhodnutí přitom spočívalo na řešení totožné právní otázky. Stěžovatelka proto již tehdy očekávala, že také výše uvedená věc (sp. zn. 40 C 427/2015 o nahrazení projevu vůle) bude Nejvyšším soudem vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
4. Nutno dodat, že v průběhu řízení V. Bendl zemřel a namísto jeho dědiců vstoupil do řízení J. Trávníček jako zapsaný vlastník předmětných pozemků. Stěžovatelka tedy tvrdila, že vlastnické právo k předmětným pozemkům - ačkoliv je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník J. Trávníček - svědčí jí, neboť kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2018, jimiž V. Bendl převedl vlastnické právo na J. Trávníčka, jsou absolutně neplatné.
5. Nyní napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl. K námitkám, týkajícím se platnosti kupních smluv, kterými byly předmětné pozemky převedeny na J. Trávníčka, uvedl, že jsou platným právním jednáním, nejsou neplatné ani pro rozpor s dobrými mravy, ani pro rozpor se zákonem, a ani pro rozpor s veřejným pořádkem. Obvodní soud dodal, že V. Bendl byl v okamžiku uzavření kupních smluv prodávajícím v dobré víře a J. Trávníček byl kupujícím v dobré víře. Městský soud rovněž nyní napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil.
6. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nyní napadeným usnesením odmítl, neboť mu nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
7. Stěžovatelka uvádí, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou absence dobré víry J. Trávníčka jako kupujícího, když nezohlednily všechny okolnosti, za kterých byly pozemky nabyty. Stěžovatelka i nyní poukazuje na jiná obdobná řízení vedená mezi stěžovatelkou a V. Bendlem, v nichž byly Nejvyšším soudem zrušeny jeho právní tituly k nabytí (jiných) vydaných náhradních pozemků. Stěžovatelka je přesvědčena, že konkrétně o rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018 musel mít vedlejší účastník povědomí, neboť právě toto rozhodnutí bylo důvodem, proč nakonec J. Trávníček nenabyl od V. Bendla vlastnické právo k dalším nemovitostem. J. Trávníčkovi tak muselo být dle stěžovatelky zřejmé, že i v případě dalších řízení bude Nejvyšší soud postupovat obdobně. Z toho stěžovatelka dovozuje, že J. Trávníček vlastnické právo dobrověrně nenabyl. Současně považuje stěžovatelka kupní smlouvy uzavřené mezi J. Trávníčkem a V. Bendlem za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, a to z důvodu nepřiměřeně nízké kupní ceny či zneužití tísně. J. Trávníček tak nenabyl pozemky platně, a z tohoto důvodu mu nelze jako nabyvateli přiznat ochranu.
8. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým obecným soudům. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí, že chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
11. Jak již bylo výše naznačeno, v dané věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
12. Jde-li o samotnou otázku přípustnosti dovolání, Ústavní soud se jí podrobněji zabýval v plenárním stanovisku [ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V něm se vyjádřil rovněž k dovoláním, ve kterých jsou vznášeny skutkové otázky. Plénum Ústavního soudu uvedlo, že je zřejmé, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže.
13. Ústavní soud přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly příslušné procesní principy, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu.
14. Vázán právními závěry obsaženými v právě citovaném stanovisku, přezkoumal Ústavní soud obsah napadeného usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v tomto případě postupoval Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud totiž srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a jeho závěr o odmítnutí dovolání z důvodu nepředložení otázky hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý.
15. Pokud jde o konkrétní výhrady stěžovatelky, z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka i nyní v podstatě především jen opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. Je tak zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Přitom je zjevné, že stěžovatelka jí preferované právní závěry opírá o jiný skutkový stav, než ze kterého vyšly obecné soudy. Ústavní soud však nedospěl k závěru, že by v tomto konkrétním případě byla skutková zjištění soudů vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Obecné soudy tedy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic podstatného vytknout.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které právní předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je ani považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutkový stav a právní názor, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
17. Ústavní soud se v tomto smyslu shoduje s obvodním soudem, že je třeba chránit důvěru v akt státu. Z hlediska principu právní jistoty je neakceptovatelné, aby bylo dovozováno, že se jednotlivec na správnost aktu státního orgánu nemá spoléhat. V dané věci je tedy rozhodující, že nabývací titul byl Nejvyšším soudem zrušen až po uzavření kupních smluv, a až poté, co bylo vlastnické právo J. Trávníčka zapsáno do katastru nemovitostí, přitom dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání, resp. k podání návrhu na zápis došlo. Lze tedy souhlasit, že pouhá teoretická možnost zrušení rozsudků o nahrazení projevů vůle nepředstavuje dostatečný podklad pro závěr o absenci dobré víry. Za dostačující pak Ústavní soud považuje i vypořádání námitky absolutní neplatnosti kupních smluv uzavřených mezi V. Bendlem a J. Trávníčkem obecnými soudy; pro stručnost lze odkázat na příslušné části napadených rozhodnutí.
18. Ústavní soud proto konstatuje, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu ani soudu obvodního neshledal nic podstatného, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Postup Nejvyššího soudu je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu stanovenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu