ECLI:CZ:US:2023:3.US.1388.23.1
sp. zn. III. ÚS 1388/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Cikánka, zastoupeného JUDr. Peterem Radošovským, Ph. D., advokátem, sídlem Nemocniční 758/6, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2023 č. j. 10 Ads 53/2023-17, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2023 č. j. 19 Ad 12/2022-21, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. března 2022 č. j. MPSV-2022/47465-911 a rozhodnutí Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 20. ledna 2022 č. j. 100456/22/AB, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva práce a sociálních věcí a Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky pro hlavní město Prahu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 3. 2022 č. j. MPSV-2022/47465-911 bylo podle §90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") zrušeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 20. ledna 2022 č. j. 100456/22/AB, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání příspěvku na bydlení od 1. 10. 2021, a řízení bylo zastaveno podle §66 odst. 1 písm. e) správního řádu. Proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji rozsudkem ze dne 2. 3. 2023 č. j. 19 Ad 12/2022-21 zamítl. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), odmítl pro neodstranění nedostatku podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým v jeho věci rozhodly správní orgány, neboť náklady na bydlení, z nichž ve svých výpočtech vycházely, jsou nižší, než skutečné náklady stěžovatele. Stěžovatel také není srozuměn s tím, že Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost z důvodu neodstranění nedostatku podmínky povinného zastoupení advokátem. Stěžovatel tvrdí, že si nebyl schopen zástupce opatřit z důvodů své nemajetnosti. V případě, že by mu byl právní zástupce ustanoven, mohl stěžovatel kvalifikovaně svá práva uplatnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve zbytku je z níže uvedených důvodů ústavní stížnost nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není ani primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy se Ústavní soud cítí být oprávněn pouze tehdy, jestliže by jeho použití správními soudy v daném konkrétním případě ve svém důsledku vedlo k zásahu do základních práv a svobod. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal.
6. Pro danou věc je podstatné, že řízení o kasační stížnosti (obdobně jako řízení dovolací či řízení před Ústavním soudem) je řízením, pro které procesní předpis vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stanovení zákonného požadavku na kvalifikované právní zastoupení advokátem v případě, že stěžovatel (fyzická osoba) sám nemá vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie, či nemá zaměstnance s takovýmto vzděláním, jenž by ho zastupoval, je záměrné. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k přezkoumání rozhodnutí správního soudu prvního stupně, resp. k přezkoumání řízení před správními orgány, z hlediska tvrzených právních vad (srov. především §103 odst. 1 s. ř. s.), zastoupení proto vyžaduje nezbytnou garanci profesní právní erudice zástupce.
7. V nyní posuzované věci stěžovatel požádal Nejvyšší správní soud o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud žádost stěžovatele usnesením ze dne 14. 4. 2023 zamítl s odůvodněním, že kasační stížnost je zjevně neúspěšným návrhem ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., současně jej vyzval, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení usnesení předložil plnou moc advokátovi k podání kasační stížnosti, nebo aby předložil doklad o svém vysokoškolském právnickém vzdělání.
8. Stěžovatel plnou moc udělenou advokátovi ani doklad o svém vysokoškolském právnickém vzdělání ve stanovené lhůtě nepředložil, Nejvyšší správní soud proto nepochybil, odmítl-li kasační stížnost pro neodstranění nedostatku podmínky povinného zastoupení advokátem. V situaci, kdy zákon stanoví povinnost kvalifikovaného zastoupení advokátem, je nesplnění této podmínky (i přes výzvu soudu) důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti podle §46 odst. 1 písm. a) a §120 s. ř. s. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi neshledává takový postup ústavně nekonformní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4437/12 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1286/13 ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 740/18 ze dne 2. 5. 2018 a další všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Požadavek Nejvyššího správního soudu na zastoupení stěžovatele advokátem představuje dodržení zákonem stanovené formální podmínky řízení, přičemž nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, který podle čl. 36 odst. 1 Listiny zavazuje nejen účastníka, ale i soud.
9. K uvedenému lze dodat, že námitky stěžovatele týkající se jeho nemajetnosti nejsou relevantní za situace, kdy byla žádost stěžovatele o ustanovení zástupce zamítnuta podle §36 odst. 3 s. ř. s. Základní podmínkou pro osvobození od soudních poplatků je sice nedostatečnost prostředků, kromě rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků však závisí také na posouzení toho, zda se nejedná o návrh, který zjevně nemůže být úspěšný. V takovém případě soud nemusí zkoumat majetkové poměry žadatele a žádost rovnou zamítne. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatele. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu je zjevně neopodstatněná.
10. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení rozsudku městského soudu a rozhodnutí správních orgánů. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlédnout, že stěžovatel tím, že nesplnil povinnost řádného zastoupení v řízení o jím podané kasační stížnosti, účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu a rozhodnutím správních orgánů předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o bezvadné kasační stížnosti, je v daném kontextu třeba na kasační stížnost stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebyla podána. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu, Ministerstva práce a sociálních věcí a Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky pro hlavní město Prahu považovat za přípustnou.
11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu