ECLI:CZ:US:2018:2.US.740.18.1
sp. zn. II. ÚS 740/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Viktora Vrkoče, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou sídlem Litoměřická 24, Žitenice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2018 č. j. 10 As 390/2017-24, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Univerzity Palackého v Olomouci, Právnické fakulty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku i práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 2 Listiny domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost pro nedostatek podmínky povinného zastoupení advokátem.
Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že děkanka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (dále též "Univerzita") zamítla žádost stěžovatele o výjimečné prominutí povinnosti studenta v prezenční formě magisterského studijního programu Právo a právní věda. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Univerzity žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. 11. 2017 č. j. 65 A 83/2017-34 odmítl jako nepřípustnou, kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud odmítl [§46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s.].
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel uvedl, že podal kasační stížnost v zastoupení člena své rodiny, emeritního soudce JUDr. Jiřího Vrkoče, který předložil Nejvyššímu správnímu soudu kopii svého vysokoškolského diplomu, diplomu o vykonání rigorózní zkoušky a doklad o úspěšném složení justiční zkoušky. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho zástupce byl způsobilý ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. k sepsání kasační stížnosti vzhledem k tomu, že justiční zkouška se podle zákona o advokacii pokládá za advokátní zkoušku a soudce, dostatečně odborně způsobilý, může být zapsán do seznamu advokátů. Lze mít též za to, že stěžovatel svého příbuzného krátkodobě zaměstnal na základě udělené plné moci, když jako student je nevýdělečný a stálého zaměstnance nemá. Stěžovatel označil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za nezákonné, neboť k výzvě soudu doložil, že je pro řízení o kasační stížnosti řádně zastoupen. V závěru ústavní stížnosti vyjádřil očekávání, že Ústavní soud svým výkladem §105 odst. 2 s. ř. s. vyřeší otázku, kdo může zastoupit účastníka řízení o kasační stížnosti.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud zakázal vedlejší účastnici pokračovat v řízení o ukončení studia stěžovatele, a to až do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti a žaloby. Podáním ze dne 12. 3. 2018 vzal stěžovatel "návrh na zákaz pokračovat v řízení o ukončení studia" v celém rozsahu zpět.
V podání ze dne 5. 4. 2018 stěžovatel informoval Ústavní soud, že vedlejší účastnice dne 26. 2. 2018 rozhodla o ukončení jeho studia a že proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Ústavnímu soudu navrhl, aby vydal předběžné opatření, kterým by vedlejší účastnici zakázal pokračovat v řízení do vydání pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o žalobě vedené pod sp. zn. 65 A 83/2017.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstata ústavně právní argumentace, opírající se prvotně o právo na přístup k soudu, spočívala v odlišném náhledu stěžovatele na výklad §105 odst. 2 s. ř. s., konkrétně podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel měl za to, že může být v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupen svým příbuzným, bývalým soudcem, který má srovnatelné vzdělání jako advokát, a žádal Ústavní soud, aby předmětné ustanovení sám vyložil.
Na rozdíl od očekávání stěžovatele není úkolem Ústavního soudu podávat výklad podústavního práva, ale zasáhnout, je-li v důsledku nesprávné aplikace a interpretace podústavních norem zasažena sféra základních práv a svobod; z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že tak činí zejména v případech zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, N 33/17 SbNU 235). O takový výkladový exces se však v posuzované věci nejednalo.
Řízení o kasační stížnosti (obdobně jako řízení dovolací či řízení před Ústavním soudem) je řízením, pro které procesní předpis vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem (dle §105 odst. 2 s. ř. s. s výjimkou osob vyjmenovaných ve větě za středníkem). Stanovení zákonného požadavku na kvalifikované právní zastoupení advokátem v případě, že stěžovatel, fyzická osoba, sám nemá vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie, či nemá zaměstnance s takovýmto vzděláním, který by ho zastupoval, je záměrné. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, který souží k přezkoumání rozhodnutí správního soudu prvního stupně, resp. k přezkoumání řízení před správním orgánem, z hlediska tvrzených právních vad (srov. především §103 odst. 1 s. ř. s.), zastoupení proto vyžaduje nezbytnou garanci profesní právní erudice zástupce. Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou (§4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Pro zápis do seznamu musí splňovat podmínky předepsané v §5 téhož zákona; zejména musí být plně svéprávný, trestně a kárně bezúhonný, mít vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu získané studiem na vysoké škole v České republice (ev. za určitých podmínek i rovnocenné vzdělání získané v zahraničí), požadovanou praxi a advokátní nebo jinou srovnatelnou zkoušku, nevykonávat činnost neslučitelnou s výkonem advokacie, uhradit poplatek a složit slib. Je tedy zřejmé, že zákon stanoví podmínku kvalifikovaného zástupce, který je s jiným zástupcem, byť se srovnatelným vzděláním, nezaměnitelný (srov. usnesení NSS ze dne 10. 11. 2003 sp. zn. 4 As 45/2003, publikované pod č. 238/2004 Sb. NSS).
V posuzované věci Nejvyšší soud nepochybil, pokud nepřihlédl k právnímu zastoupení stěžovatele osobou, která neprokázala, že je zapsána v seznamu advokátů. V situaci, kdy zákon stanoví podmínku kvalifikovaného zastoupení advokátem, je nesplnění této podmínky (i přes výzvu soudu) důvodem k odmítnutí kasační stížnosti podle §46 odst. 1 písm. a), §120 s. ř. s. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi neshledává takový postup ústavně nekonformní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4437/12 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 4437/12 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1286/13 ze dne 30. 1. 2014 a řadu dalších, dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) a v posuzované věci uzavírá, že požadavek Nejvyššího správního soudu na zastoupení stěžovatele advokátem představuje dodržení zákonem stanovené formální podmínky řízení, přičemž se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. "Stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zavazuje nejen účastníka, ale i soud. Stěžovatelova tvrzení o porušení ústavně zaručených práv jsou tak zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nepovažoval za relevantní ani úvahu stěžovatele o tom, že lze mít za to, že svého příbuzného krátkodobě zaměstnal - v okolnostech dané věci jde o úvahu ryze účelovou.
Stěžovatel podal návrh na vydání předběžného opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení "směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvracení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložil orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření)". V posuzované věci se nemohl Ústavní soud návrhem stěžovatele na vydání předběžného opatření věcně zabývat, neboť jeho ústavní stížnost nesměřovala proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, ale proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Návrh na vydání předběžného opatření nebylo možné od ústavní stížnosti oddělit, a proto nezbylo než jej odmítnout, neboť pro něj nebyly splněny podmínky - navíc tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti, která byla posouzena jako zjevně neopodstatněná (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3236/17 ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 93/17 ze dne 23. 8. 2017 a další).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Současně z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítl akcesorické návrhy na vydání předběžného opatření, které byly podány spolu s ústavní stížností a sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu