ECLI:CZ:US:2023:3.US.1772.22.1
sp. zn. III. ÚS 1772/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace PRVNÍ ČESKÁ STAVEBNÍ A OBCHODNÍ, a.s., sídlem Plzeňská 1270/97, Praha 5 - Košíře, zastoupené Mgr. Václavem Stejskalem, advokátem, sídlem Palackého 28, Blatná, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2022 č. j. 91 Co 139/2022-513 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. března 2022 č. j. 6 C 223/2017-466, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), kterým bylo na návrh vedlejší účastnice nařízeno předběžné opatření, a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), o odvolání proti němu. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že napadenými usneseními bylo zasaženo její základní právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že jí byly uloženy povinnosti jinak než na základě zákona, jak stanoví čl. 4 odst. 1 Listiny. Dále tvrdí zásah do svobody vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu. Obvodní soud napadeným usnesením nařídil na návrh vedlejší účastnice předběžné opatření, kterým stěžovatelce zakázal prodat, darovat, směnit, zatížit zástavním právem či věcným břemenem či vložit do majetku právnické osoby v usnesení specifikovanou nemovitost (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky hradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II) a o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek (výrok III).
3. V odůvodnění uvedl, že z návrhu na nařízení předběžného opatření vedlejší účastnice plyne, že obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2022 sp. zn. 6 C 223/2017 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí 332 080 Kč s příslušenstvím za užívání pozemků v jejím vlastnictví. Tento rozsudek nebyl ke dni nařízení předběžného opatření pravomocný. Dále uvedl, že podle návrhu je stěžovatelka povinna na základě dřívějšího pravomocného rozhodnutí zaplatit vedlejší účastnici 530 522 Kč s příslušenstvím za užívání pozemků za předcházející období, přičemž tato částka nebyla do nařízení předběžného opatření uhrazena. V návrhu na vydání předběžného opatření vedlejší účastnice také uvedla, že na základě kupní smlouvy podala stěžovatelka ve prospěch jiné obchodní korporace návrh na vklad vlastnického práva k nemovitým věcem ve svém vlastnictví. Podle vedlejší účastnice žádný jiný nemovitý majetek nemá a v případě realizace prodeje by nemohla vymoci uspokojení své pohledávky.
4. Podle obvodního soudu vedlejší účastnice prokázala skutečnosti, které odůvodňují její obavu, že případný výkon soudních rozhodnutí proti stěžovatelce je ohrožen, protože nebylo zjištěno, že by stěžovatelka měla další nemovitý majetek.
5. Městský soud k odvolání stěžovatelky usnesení obvodního soudu potvrdil ve výrocích I a III a ve výroku II jej zrušil. Podle městského soudu jsou dány důvody pro zatímní úpravu poměrů účastníků, protože vedlejší účastnice má proti stěžovatelce pohledávku a stěžovatelka má v úmyslu převést veškerý známý nemovitý majetek na osobu, která není věrohodným partnerem obchodních vztahů. Tím podle městského soudu může být podstatným způsobem snížena dobytnost pohledávky vedlejší účastnice.
II. Argumentace stěžovatelky a vedlejší účastnice
6. Podle stěžovatelky obecné soudy dospěly ke svým závěrům na základě skutkového stavu, který nebyl nijak prokázán, případně na základě lživých prohlášení vedlejší účastnice. Jednak je přesvědčena, že má jiný majetek, kterým by byla schopna hradit své pohledávky. Dále se domnívá, že hodnota majetku, s nímž jí bylo zakázáno disponovat, nepřiměřeně převyšuje hodnotu případné pohledávky vedlejší účastnice. Proto podle ní vedlejší účastnice svou obavu neprokázala, protože první pohledávku, jak plyne z napadeného usnesení městského soudu, uhradila, a nadto se vedlejší účastnice domáhá úhrady částky, na kterou nemá nárok.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, protože postupoval v rozporu se zásadou projednací a k prokázání skutkového stavu prováděl důkazy, které vedlejší účastnice nenavrhovala. Konkrétně se mělo jednat o zjištění povahy právnické osoby, na níž stěžovatelka převáděla nemovitosti. Takto provedené důkazy nebyly podle stěžovatelky potřebné pro zjištění skutkového stavu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená usnesení obecných soudů. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
10. Ústavní stížnost míří na rozhodnutí, kterým bylo nařízeno předběžné opatření spočívající v omezení dispozičního práva stěžovatelky. Podle setrvalé rozhodovací praxe Ústavního soudu se ústavněprávní přezkum předběžných opatření, včetně procesu předcházejícímu jejich vydání, soustředí především na taková pochybení obecných soudů, která by znamenala chybějící zákonnou oporu rozhodnutí, zjevné míjení jejich zamýšleného účelu, případně svévoli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2166/22 ze dne 23. 8. 2022; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz). Posoudit podmínky pro vydání předběžného opatření a stanovit jeho konkrétní obsah je zásadně v pravomoci obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1980/22 ze dne 1. 12. 2022). Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jimi vytvořený skutkový stav, či interpretaci podústavního práva, případně věcně přezkoumávat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Pokud by Ústavní soud vykročil z těchto mezí, porušil by nejen princip dělby moci, ale také princip subsidiarity ústavní stížnosti.
11. Předběžné opatření má prozatímní povahu, a byť nelze obecně vyloučit jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, zpravidla nedosahuje nezbytné intenzity. Ústavní soud proto obvykle necítí dostatek pravomoci zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních (srov. např. usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06). Při svém hodnocení Ústavní soud také zohledňuje lhůty stanovené zákonem obecným soudům pro vydání rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 507/22 ze dne 20. 4. 2022). Je si vědom toho, že se nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu, jako při rozhodování ve věci samé. Proto se Ústavní soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci (viz např. usnesení ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2547/20).
12. Argumenty předložené stěžovatelkou směřují právě do věcného hodnocení a posouvají Ústavní soud do role dalšího přezkumného místa, v tomto případě třetí instance, která by měla zjistit, zda byla na místě obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného, mohl být ohrožen, jak stanoví §102 odst. 1 o. s. ř. Takové hodnocení však přísluší obecným soudům a z napadených usnesení je patrné, jaké důkazy zvážily, jak je hodnotily, jak provedly intepretaci příslušné právní úpravy a k jakým dospěly závěrům. Jejich postup je proto transparentní, opírá se o zákonné důvody a je prost svévole. Proto nejsou splněny podmínky, které by umožnily Ústavnímu soudu postup obecných soudů přehodnocovat.
13. Nelze pominout, že se stěžovatelka nevymezuje proti konstatování městského soudu, že nijak nedoložila existenci dalšího majetku, což krom obecného konstatování nečiní ani ve své ústavní stížnosti. V takovém případě může postup obvodního soudu a následně městského soudu obstát i s ohledem na proporcionalitu zásahu. Zásah do základních práv také nepředstavuje úvaha stěžovatelky o porušení zásady dispoziční. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit porušení zákonnosti, ale ústavnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 463/15 ze dne 18. 11. 2015), přičemž ani argumentace stěžovatelky neodpovídá na to, proč by tento postup mohl ohrozit její ústavně zaručená základní práva a svobody.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu