ECLI:CZ:US:2023:3.US.214.23.1
sp. zn. III. ÚS 214/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, P. O. BOX 74, zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 128/3, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 8 To 357/2022-66 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. října 2022 č. j. 21 PP 203/2022-51, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadených usnesení Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jakož i z dalších přiložených listin a soudních rozhodnutí, se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je rozhodnutí o žádosti odsouzeného - stěžovatele A. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání deseti let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 9. 2015 č. j. 28 T 5/2015-724, poté, co byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Okresní soud v Břeclavi napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ze dne 12. 8. 2022. Soud při rozhodování vycházel zejména z žádosti stěžovatele, jakož i z jeho výpovědi u veřejného zasedání, dále ze zprávy Věznice Břeclav či opisu rejstříku trestů stěžovatele. Z dokazování podle soudu vyplynulo zejména to, že stěžovatel byl celkem desetkrát soudně trestán, převážně za násilnou trestnou činnost. Pokud jde o jeho poslední trestnou činnost, tvrdí, že "chce otevřít svůj případ, nic mu nebylo prokázáno. Soud to takto shledal, s tím se smířil, ale bude se to snažit otevřít." Ze zprávy z Věznice Břeclav dále plyne, že od ledna 2022 byl stěžovateli stanoven nízký stupeň zabezpečení, ve všech věznicích byl kladně hodnocen, stanovené povinnosti a program zacházení řádně plní. Dle svého zdravotního stavu se stěžovatel zapojuje do úklidových činností v ložnici a ostatním odsouzeným pomáhá s administrativními záležitostmi, věnuje se výtvarné činnosti. Nebyly u něj zaznamenány žádné negativní projevy a v průběhu výkonu trestu byl pětkrát odměněn pochvalou za plnění programu zacházení, kázeňsky trestán nebyl. Při nástupu do výkonu trestu byl testován na přítomnost návykových látek, s pozitivním výsledkem. Současný výkon trestu podle zprávy plní svůj účel. Po zvážení všech provedených důkazů však soud dospěl k závěru, že žádosti nelze vyhovět. Jakkoliv podle soudu stěžovatel splnil první dvě podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nelze podle soudu shledal za naplněnou třetí podmínku, a to očekávání vedení řádného života odsouzeného po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Soud zdůraznil, že stěžovatel se ve výkonu trestu nachází za zvlášť závažný zločin vraždy, a je proto zapotřebí zabývat se hrozbou opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu v případě propuštění, a to s ohledem na povahu jeho osobnosti a okolnosti daného činu (§88 odst. 4 trestního zákoníku). Podle soudu i přesto, že jeho předchozí odsouzení jsou zahlazena, nelze přehlédnout, že se vždy jednalo o násilnou trestnou činnost, z toho dvakrát i o těžké ublížení na zdraví; stěžovatel má výrazné sklony k páchání násilné trestné činnosti, jejíž závažnost se postupně stupňovala. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku a znaleckého posudku (a výpovědí znalců) plyne, že stěžovatel trpí poruchou osobnosti emočně astabilního charakteru, impulsivního subtypu a syndromem závislosti na alkoholu. Jakkoliv nebyly u stěžovatele zjištěny primární sklony k agresivitě, s ohledem na jeho osobnostní strukturu u něj může docházet k impulsivnímu a násilnému jednání bez uvážení následků. Proto soud konstatoval, že v případě podmíněného propuštění nelze u stěžovatele vyloučit spáchání stejného nebo obdobného zvlášť závažného zločinu a upřednostnil proto ochranu společnosti před právem odsouzeného na osobní svobodu.
4. Krajský soud v Brně zamítl stížnost stěžovatele směřující proti shora označenému usnesení Okresního soudu v Břeclavi. Stížnostní soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran splnění první zákonem stanovené podmínky, neboť stěžovatel vykonal více jak dvě třetiny uloženého trestu odnětí svobody. Stran druhé podmínky však dospěl k jinému závěru, jelikož podle soudu nelze pominout, že stěžovatel stále nezískal náhled na spáchanou trestnou činnost. Nelze proto dovozovat, že by se stěžovatel dosud vykonaným trestem dostatečně ponaučil, když ani nepřipouští spáchání trestné činnosti, pro kterou byl pravomocně odsouzen. Proces nápravy u něj není podle soudu na takovém stupni, aby bylo možné uvažovat o využití institutu podmíněného propuštění. Dále soud zdůraznil, že stěžovatel je recidivistou ve vztahu k násilné trestné činnosti, kdy navíc její závažnost se postupně stupňovala (nelze přitom pominout ani závěry znaleckého zkoumání). Vzhledem k uvedenému soud uzavřel, že nepovažuje vykonanou část trestu odnětí svobody za dostačující k tomu, aby bylo možné uzavřít, že u stěžovatele došlo ke změnám vedoucím k reálnému očekávání vedení řádného života po propuštění. Naopak, je zapotřebí upřednostnit represivní funkci trestu, aby byla chráněna společnost před jeho trestním jednáním.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům zejména stížnostního soudu. Polemizuje s tím, jak soud posoudil nenaplnění druhé zákonné podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Poukazuje v tomto směru na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to zejména na nálezy sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019 či I. ÚS 989/22 ze dne 19. 7. 2022 http://nalus.usoud.cz. Namítá, že stížnostní soud po něm v rozporu s jeho základními právy de facto požadoval doznání se k trestné činnosti a k tíži mu přičetl skutečnost, že uvažuje o podání návrhu na obnovu řízení, protože je přesvědčen, že zločin vraždy nespáchal. Dále stěžovatel oběma obecným soudům vytýká odkazování na jeho trestní minulost, s důrazem na dřívější znalecký (psychologický) posudek. Oproti tomu podle stěžovatele obecné soudy opomněly ve svých rozhodnutích vysvětlit, jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a bylo od něj možné očekávat, že povede řádný život.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů a je povolán zasáhnout pouze tehdy, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589) nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)].
9. Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323); usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
10. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je namístě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku přidává k těmto podmínkám další, a to v případě osoby odsouzené mj. za trestný čin vraždy (§140 trestního zákoníku), u níž je podmíněné propuštění možné až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byla odsouzena, a povahu její osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu.
11. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě konstatuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů plyne, že bylo přihlédnuto k celkovému postoji stěžovatele k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, a jeho dlouhodobému jednání ve výkonu trestu. Jakkoliv byl stěžovatel za dobu výkonu trestu kázeňsky odměněn pochvalami, závěr o podmíněném propuštění by neměl být založen toliko na zjištění o slušném (tedy obvyklém) chování ve výkonu trestu (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. IV. 2537/20, usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obecné soudy totiž musí chování odsouzeného poměřovat též s požadavkem vedení řádného způsobu života v budoucnu. Stěžovatel byl v minulosti opakovaně soudně trestán, a to za násilnou trestnou činnost (se stupňujícím charakterem závažnosti trestné činnosti) a ačkoliv od poslední trestné činnosti stěžovatele uplynulo několik let, po které vedl (pravděpodobně) řádný život, spáchal poté zvlášť závažný zločin vraždy. Podle znaleckých posudků má na jeho chování negativní vliv alkohol, přičemž i při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody byl testován na přítomnost alkoholu v krvi s pozitivním výsledkem. Závěr soudů, že u stěžovatele není možné po dosavadních zkušenostech vyloučit opětovné páchání trestné činnosti, je závěrem, který není v rozporu s citovanou judikaturou. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, podle které nelze přihlédnout k trestní minulosti odsouzeného. Takový postup je naopak nezbytný pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16).
12. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabývaly řádně, přičemž své závěry dostatečně odůvodnily. Pokud obecné soudy neshledaly, že se od stěžovatele dá očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nejde podle závěrů Ústavního soudu o zásah do jeho ústavně zaručených práv. Nelze též učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno. Závěry obecných soudů shledává Ústavní soud z ústavněprávního hlediska akceptovatelnými, přičemž ani stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu tomuto závěru neodporuje. Je totiž zapotřebí uvědomit si ojedinělost každého případu a potřebu individuálního přístupu ke každé stížnosti, a to v kontextu se všemi zjištěnými okolnostmi.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud na závěr dodává, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel se ústavněprávního přezkumu zamítavého rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dožaduje již podruhé. Jeho dřívější podání bylo odmítnuto usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 852/22 ze dne 28. 3. 2022. Ústavní soud ve svém rozhodnutí zejména poukázal na skutečnost, že stěžovatel se námitkami v ústavní stížnosti v podstatě domáhal toho, aby na podkladě jeho dobrého hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody (pozn.: již v té době bylo stěžovateli uděleno celkem pět pochval) obecné soudy pominuly závěry znaleckého zkoumání i jeho trestní minulost. Nadto v popisovaném řízení byl vypracován "posudek" vězeňského psychologa, z něhož je vhodné zmínit mimo jiné to, že stěžovatel je z psychologického hlediska osobou neklidnou, impulzivní, náladovou, zlostnou, s výrazným egocentrismem, náchylnou k urážkám, připravenou ke slovní či fyzické agresi, dále že je bez náhledu na své jednání a svoji vinu nepřijímá a že často jedná iracionálně, pod vlivem emocí, a je připravený si za všech okolností prosadit "svou". Právě i z těchto důvodů obecné soudy shledaly, že resocializace u stěžovatele je vyloučena, a že v jeho případě nelze hovořit o polepšení. Obecné soudy dále zdůraznily, že ač stěžovatel nemůže být nucen k doznání viny a pokání, tak při absenci náhledu by musely být ve věci zjištěny jiné skutečnosti svědčící o jeho polepšení, které by absenci náhledu převážily, a že popírání viny stěžovatelem není rozhodně osamoceným důvodem, pro který nebylo jeho žádosti vyhověno.
14. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že nyní posuzovaná ústavní stížnost byla stěžovatelem podána o rok později, obecné soudy stěžovateli vytýkají prakticky téže chování, resp. nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody posuzují na základě obdobných skutečností na straně stěžovatele, který tak podle závěrů obecných soudů nevykazuje známky polepšení se. Uvedené jen podporuje jak závěry obecných soudů v nyní posuzovaném řízení, tak i závěr Ústavního soudu, který neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů ústavněprávní pochybení.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu