ECLI:CZ:US:2023:3.US.228.23.1
sp. zn. III. ÚS 228/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Reinlové, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 25 Cdo 2165/2022-715, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2021 č. j. 58 Co 242/2021-626 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. dubna 2021 č. j. 25 C 203/2012-583, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv.
2. V průběhu řízení podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který odůvodnila tím, že se vedlejší účastník vůči ní obrátil s výzvou k úhradě nákladů řízení, přičemž úhrada této částky je pro stěžovatelku v současné době likvidační.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 25 C 203/2012 (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 180 080 Kč (výrok II.). Nalézací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelkou předložená listina - stanovisko vydané dne 15. 8. 2002 stavebním úřadem v Liberci (dále jen "stanovisko"), nemohla pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nalézací soud vyšel z toho, že předchozí rozhodnutí ve věci (v níž se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení 8 703 556 Kč jako pojistného plnění ve výši škody vzniklé požárem nákladního vozidla umístěného v objektu, který vlastní stěžovatelka, a v níž byla stěžovatelka co do částky 3 422 558,50 Kč úspěšná) bylo založeno na závěru, že stěžovatelka umožnila užívání nedokončeného a nezkolaudovaného objektu třetí osobou v rozsahu a způsobem v řízení zjištěným. Předložené stanovisko nemohlo nahradit kolaudační rozhodnutí, které byl vlastník stavby povinen po dokončení stavby opatřit a které nebylo nikdy vydáno. Spoluodpovědnost stěžovatelky rovněž dovodil z nevhodného způsobu užívání objektu (z hlediska požárních předpisů).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 184 149,90 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 79 025,10 Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení. Předložené stanovisko nikterak nemění závěr o tom, že se jednalo o nedokončený a nezkolaudovaný objekt. Stanoviskem byl stavebním úřadem zjištěn podle §104 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon (dále jen "stavební zákon"), účel stavby - částečně skladová hala a částečně provozně-administrativní objekt. Stanovisko mohlo pouze umožňovat užívání části předmětného objektu jako skladovou halu, ale takovým způsobem objekt užíván nebyl. Odvolací soud neshledal důvodné námitky stěžovatelky o tom, že nebyl uveden žádný právní předpis, který zakazoval parkování vozidla ve skladové hale, a že nevhodný způsob užívání nelze přičítat jí.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 15 935,70 Kč (výrok II.). Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelkou předložené stanovisko, z něhož vyplývá toliko to, že část objektu slouží jako skladová hala a že budova jako celek nebyla dokončena, nemůže nic změnit na závěru o polovičním rozsahu spoluzavinění stěžovatelky na vzniku škody. Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu (ohledně účelu, ke kterému byl předmětný objekt fakticky užíván), nepředstavuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Jde-li o stěžovatelkou namítané vady řízení, k nim lze podle Nejvyššího soudu v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což nebyl její případ.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka svoji argumentaci rozděluje do následujících okruhů:
7. Za prvé [1)], stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily jí předložené stanovisko, které podle ní prokazuje, že šlo v případě předmětného objektu o stavbu užívanou legálně, neboť stanovisko vydané ve smyslu §104 stavebního zákona nahrazuje mimo jiné také kolaudační souhlas.
8. Za druhé [2)], opačný právní závěr, ke kterému dospěly obecné soudy, tj. že stanovisko nenahrazuje kolaudační souhlas, je pro stěžovatelku překvapivý, neboť dosud vycházela ze znění stanoviska jako veřejné listiny.
9. Za třetí [3)], nalézací soud zcela překvapivě při posuzování způsobilosti stanoviska jako nového důkazu přivodit stěžovatelce příznivější rozhodnutí ve věci změnil skutkové a právní závěry učiněné v původním řízení odvolacím soudem. Odvolací soud tyto změněné závěry potvrdil, a tudíž postupoval v rozporu s §170 o. s. ř. Odvolací soud oproti původnímu řízení uvádí, že je ve věci klíčová otázka vhodnosti způsobu užívání stavby, nikoli kolaudace stavby. Není rovněž správný závěr, že stavba nebyla užívána ke skladování, nýbrž k parkování a garážování, neboť zde bylo bez vědomí stěžovatelky zaparkováno nákladní vozidlo (jehož vzplanutí způsobilo škodu).
10. Za čtvrté [4)], stěžovatelka namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť nalézací soud neprovedl klíčové důkazy navrhované stěžovatelkou a odvolací soud tento nesprávný postup potvrdil. Šlo o navrhované výslechy Pavla Reinla, který stanovisko nalezl, Bc. Vladimíra Andrese, který stanovisko vydal, včetně opomenutí jeho čestného prohlášení a předkládaného komentáře ke stavebnímu zákonu, a Mgr. Hany Recové, vedoucí stavebního úřadu v Liberci, a to k okolnostem absence stanoviska v archivu stavebního úřadu. Stěžovatelka poukazuje také na to, že ve skutkově totožné věci vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 23 C 307/2012 byly tyto důkazy provedeny.
11. Za páté [5)], obecné soudy nesprávně rozhodly o náhradě nákladů řízení, když vypočetly odměnu advokáta vedlejšího účastníka z tarifní hodnoty podle původního sporu. Podle stěžovatelky v řízení o povolení obnovy řízení není předmětem sporu peněžité plnění, ale obnova řízení, a proto je nutné vycházet z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč [§9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif")]. K tomu dospěl podle stěžovatelky rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1213/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jakož i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v usnesení, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti.
12. Za šesté [6)], Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání s tím, že není naplněn dovolací důvod, přestože jej zcela konkrétně a jednoznačně v textu vymezila, kdy tímto byl nesouhlas s právním posouzením naplnění důvodu obnovy řízení, tedy zda je stanovisko jakožto nový důkaz způsobilé příznivější rozhodnutí ve věci. Nadto je také dovolacím důvodem tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
13. Za sedmé [7)], Nejvyšší soud zcela nesprávně posoudil, že dovolací důvod spočívající v námitce vad, jejichž důsledkem je porušení ústavně zaručených práv, jako jsou námitky opomenutých důkazů, nepředvídatelnosti soudního rozhodování a porušení povinnosti soudu vypořádat se s argumentací účastníka řízení, jsou řádným dovolacím důvodem [k tomu odkazuje na nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1113/16 (N 228/83 SbNU 559)].
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádnou takovou vadu však v nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
17. K jednotlivým okruhům námitek Ústavní soud uvádí následující:
18. Jde-li o námitku ad 1), nejde o nic jiného než o pokračující nesouhlas s právními a především skutkovými závěry obecných soudů, do nichž však Ústavní soud zasahuje pouze, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]; o takový případ však v posuzované věci nejde. Obecné soudy řádně vyložily, že stěžovatelkou předložené stanovisko nelze považovat za kolaudační rozhodnutí. Dále rozvedly, že závěr o tom, že předmětná stavba nebyla dokončená ani zkolaudovaná, vyplynul z předchozího dokazování, přičemž samo stanovisko konstatovalo, že jde o objekt nedokončený (srov. bod 18. usnesení nalézacího soudu a bod 21. usnesení odvolacího soudu). K tomu lze doplnit stěžovatelkou pomíjenou skutečnost, že obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí pouze na tom, že šlo v případě předmětného objektu o nezkolaudovanou stavbu, ale také na nevhodném způsobu jejího užívání.
19. Namítá-li stěžovatelka, že vycházela z charakteru stanoviska jako veřejné listiny, a proto bylo rozhodnutí vůči ní překvapivé [námitka ad 2)], jde o nepřípadnou úvahu, jelikož skutečnost, že obecné soudy nepovažovaly stanovisko za kolaudační rozhodnutí (což také odůvodnily), s čímž stěžovatelka nesouhlasí, nelze považovat za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311)].
20. Zcela neopodstatněná je i námitka stěžovatelky ad 3). Není totiž pravdou, že by nalézací soud změnil skutkové a právní závěry učiněné v původním řízení odvolacím soudem. V rozsudku ze dne 8. 2. 2018 č. j. 58 Co 454/2015 odvolací soud dovodil spoluzavinění stěžovatelky právě pro její nezodpovědný přístup k užívání objektu, nikoliv pouze z důvodu absence kolaudačního rozhodnutí (viz bod 20. citovaného rozsudku). Druhá část této námitky rovněž není způsobilá protiústavnost napadených rozhodnutí založit, neboť v ní stěžovatelka polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů.
21. Ústavní soud nezjistil ani existenci tzv. opomenutých důkazů [námitka ad 4)], tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2736/19]. Nalézací soud a odvolací soud totiž odůvodnily, proč jednotlivé důkazní návrhy odmítly (viz bod 8. usnesení nalézacího soudu a body 16. a 17. usnesení odvolacího soudu). Nesouhlas stěžovatelky s tímto odůvodněním, jakož i jí tvrzená okolnost, že tyto důkazní návrhy byly v jiném řízení provedeny, na posouzení Ústavního soudu nemůže nic změnit.
22. Brojí-li stěžovatelka proti výpočtu náhrady nákladů řízení [námitka ad 5)], Ústavní soud předesílá, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)], nicméně taková pochybení Ústavní soud neshledal. Odkazuje-li stěžovatelka na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1213/17, uvádí k tomu Ústavní soud, že svými (nepublikovanými) usneseními není vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) a současně ani žádnou "precedenční" váhu nemají [srov. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)]. V předmětném usnesení Ústavní soud navíc žádný závazný výklad podústavního práva nepodával, pouze uzavřel, že nesouhlas tamějšího stěžovatele s aplikací příslušných ustanovení advokátního tarifu, resp. s výší přiznané odměny, ústavněprávní roviny nedosahuje. Rovněž jedno rozhodnutí vydané jiným (odvolacím) soudem v jiné věci nesvědčí o protiústavnosti nyní zvoleného výkladu advokátního tarifu.
23. Ústavní soud nespatřuje žádné ústavněprávně relevantní pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu [námitka ad 6)], neboť v odůvodnění jeho rozhodnutí rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. Ve vztahu ke stěžejní otázce, tj. zda byly splněny předpoklady úspěšného uplatnění žaloby na obnovu řízení, neodmítl dovolání pro absenci dovolacího důvodu či pro nepředložení způsobilé otázky hmotného nebo procesního práva, ale aproboval závěr odvolacího soudu, že stěžovatelkou předložené stanovisko by na výsledném posouzení věci nemohlo nic změnit. Přiléhavě přitom konstatoval, že samotná polemika se skutkovými závěry způsobilý dovolací důvod nepředstavuje.
24. Konečně, jde-li o námitku ad 7), lze stěžovatelce přisvědčit potud, že namítané porušení ústavně zaručených práv může představovat způsobilý dovolací důvod [kromě jí odkazovaného nálezu srov. dále např. nález ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15 (N 7/84 SbNU 111)]. Současně však platí, že Ústavní soud zkoumá řízení jako celek [viz bod 45. nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99) a tam citovanou judikaturu]. Neshledal-li Ústavní soud v rozhodnutích nalézacího soudu a odvolacího soudu vady, k nimž měl podle stěžovatelky Nejvyšší soud přihlédnout, bylo by neúčelné rušit jeho rozhodnutí pouze z toho důvodu, že tyto námitky neposoudil z hlediska jejich přípustnosti, ale z pohledu jejich způsobilosti coby dovolacího důvodu [srov. např. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)].
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ihned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu