ECLI:CZ:US:2023:3.US.289.23.1
sp. zn. III. ÚS 289/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. O., zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 101 Co 99/2022-627, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) H. K. a 2) nezletilé L. O., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2022 č. j. P 46/2021-379 Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") svěřil nezletilou do péče matky (I. výrok), stěžovateli (dále také "otec") uložil přispívat na výživu nezletilé s účinností od 1. 9. 2020 do 28. 2. 2022 částkou 20 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 3. 2022 částkou 35 000 Kč měsíčně s tím, že výživné ve výši 20 000 Kč měsíčně je splatné k rukám matky a výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně je splatné na účet nezletilé, který je otec povinen zřídit do 3 dnů od právní moci rozsudku (II. výrok), nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2020 do 28. 2. 2022 ve výši 200 000 Kč uložil otci uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10 000 (III. výrok), bydlištěm nezletilé soud určil obec O. (IV. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok). Doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 6. 2022 č. j. P 46/2021-404 okresní soud zamítl návrh matky na úpravu styku otce s nezletilou.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve II. výroku změnil tak, že výše výživného pro nezletilou činí s účinností od 1. 9. 2020 částku 60 000 Kč měsíčně; výživné ve výši 40 000 Kč je splatné k rukám matky a výživné ve výši 20 000 Kč na účet vedený na jméno nezletilé (I. výrok), ve III. výroku změnil rozsudek okresního soudu tak, že nedoplatek na vyměřeném výživném za dobu od 1. 9. 2020 do 30. 11. 2022 ve výši 1 120 000 Kč je otec povinen zaplatit ve výši 780 000 Kč k rukám matky a ve výši 340 000 Kč na účet vedený na jméno nezletilé do 31. 3. 2023 (II. výrok). Okresní soud dále vyslovil, že rodiče nezletilé jsou oprávněni nakládat s finančními prostředky uloženými na účtu vedeném na jméno nezletilé do dosažení její plné svéprávnosti pouze s předchozím souhlasem opatrovnického soudu (III. výrok).
4. Krajský soud vyšel z toho, že majetkové poměry a výdělkové možnosti a schopnosti rodičů nezletilé jsou diametrálně odlišné, proto považoval za přiměřené výživné odpovídající právu nezletilé podílet se na životní úrovni otce částkou 60 000 Kč měsíčně, z toho ve výši 40 000 Kč k rukám matky a ve výši 20 000 Kč na tvorbu úspor nezletilé. Tato výše výživného jednak zohledňuje nejenom výdělkové poměry otce, které jsou odvozeny od jeho rozhodnutí, kdy jako jediný společník a jednatel společností určuje, jaká výše zisku společností bude rozdělena společníkovi a jaká investována do rozvoje společnosti, a tedy určuje výši svého podílu na hospodářském zisku, jednak zohledňuje i jeho majetkové poměry. Výživné stanovené v částce 40 000 Kč měsíčně k rukám matky při poměru matčiny péče o nezletilou zhruba 20 dnů v měsíci představuje 2 000 Kč denně, z této částky matka musí nezletilé zajistit bydlení, stravování, oblečení a obutí, školní i mimoškolní zájmové aktivity, kulturní a sportovní akce a dopravu na ně i společné dovolené s matkou. Krajský soud i s přihlédnutím k tomu, že se otec s nezletilou pravidelně stýká a poskytuje jí hodnotné dárky, rozhodl, že je na místě kromě výživného splatného k rukám matky uložit otci povinnost k tvorbě úspor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že na rozdíl od řízení před okresním soudem bylo odvolací řízení nepředvídatelné, překvapivé a nepřezkoumatelné, neboť krajský soud bezdůvodně favorizoval matku, která jednala od počátku protiprávně a v rozporu se zájmem nezletilé, včetně toho, že odmítla respektovat vykonatelné předběžné opatření, jímž jí byla uložena povinnost vrátit nezletilou do místa původního bydliště v P. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který přiznal nezletilé výživné trojnásobně přesahující příjem matky, ani s názorem soudu, že takto rozhodl proto, aby nezletilá měla vyšší životní úroveň a nechtěla se z finančních důvodů vrátit k otci. Stěžovatel namítá, že zákon ani judikatura neumožňuje, aby prostřednictvím nadstandardního výživného matka takto "korumpovala" nezletilou. Stěžovatel se nadto obává, že nadlimitní výživné bude zneužíváno k dorovnávání životní úrovně matky. Za situace, kdy stanovené výživné je třikrát vyšší než deklarovaný příjem matky, je dceři znemožněno podílet se na životní úrovni matky a empaticky chápat její potřeby, čímž je nezletilá programově vedená k asociálnímu přístupu ke svému okolí. V důsledku uvedeného hrozí, že nezletilá získá despekt ke své chudé matce a babičce, získá sklony k parazitujícímu způsobu života a nezvládne situaci, kdy jako jediná dědička zdědí časem otcův veškerý majetek. Stěžovatel uzavírá, že nebrojí proti celkové výši výživného, ale proti poměru mezi částkou zasílanou k rukám matky a částkou zasílanou na bankovní účet nezletilé, otec má za to, že obrácený poměr mezi výživným a spořením by vedl ke zdravějšímu vývoji nezletilé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavní soud dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Ústavní soud obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [viz §913 či §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)].
9. Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, krajský soud respektoval, své rozhodnutí dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž se při řešení otázky přiměřenosti výše stanoveného výživného řádně zabýval jak potřebami nezletilé, tak schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry rodičů.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že v posuzované věci šlo o stanovení výživného pro nezletilé dítě, které má hradit rodič s vysoce nadstandardními příjmy. V obecné rovině se k výživnému placenému rodičem s vysokými příjmy vyjádřil v nálezu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489). Ústavní soud v daném nálezu považoval za adekvátní, je-li rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice (bod 29. jeho odůvodnění). Uvedl, že děti nemusí mít k dispozici stejné množství finančních prostředků jako rodiče, neboť vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou, naproti tomu pro dítě by šlo o bezpracný příjem (bod 30.). Z obecné lidské zkušenosti dovodil, že zajištění příliš velkými jistotami může vést u dětí k deformaci základních životních hodnot. Vytvoření finančních rezerv či úspor by tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou životní motivaci brát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě. V citovaném nálezu pak Ústavní soud shrnul, že není povinností rodičů v průběhu období, kdy jsou povinováni svým dětem výživou, snažit se je v maximální možné míře finančně zajistit i pro další část života, a to ani v případě, že by toho byli díky své majetkové situaci schopni. Ústavní soud tehdy konkrétně posuzoval situaci, kdy šlo o stanovení běžného výživného ve výši 100 000 Kč měsíčně (pro předcházející období v měsíční výši nejdříve 150 000 Kč a následně 200 000 Kč) a dlužného výživného ve výši 8 000 000 Kč. V nyní posuzované věci stanovené výživné je výrazně nižší, to platí i pro dlužné výživné.
11. Krajský soud v napadeném rozsudku v souladu se zákonem vycházel z toho, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§915 odst. 1 občanského zákoníku). Na základě této zásady krajský soud dovodil, že právě s ohledem na zjištěné nadstandardní majetkové poměry stěžovatele náleží nezletilé výživné ve výši 60 000 Kč. Krajský soud konstatoval, že skutečnost, že výše výživného stanovená otci pro nezletilou převyšuje průměrný čistý měsíční příjem matky, nemůže být důvodem pro to, aby byla životní úroveň nezletilé v době matčiny péče výrazně nižší než životní úroveň nezletilé v době otcovy péče.
12. Ústavní soud konstatuje, že částka 40 000 Kč určená pro pravidelnou spotřebu je nepochybně více než dostatečná a naplňující požadavek shodné životní úrovně s rodičem, jehož životní úroveň je vyšší, její samotnou výši však nelze označit za protiústavní (srovnej bod 33 nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15). Ústavní soud zastává názor, že určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku), a v tom rámci zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecné justice. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15). Taková pochybení krajského soudu Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. I při rozhodování o výživném pro nezletilé děti platí požadavek zakotvený v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Stanovení výživného, které umožňuje i tvorbu úspor, dovolují-li to majetkové poměry povinného (§917 občanského zákoníku), je v nejlepším zájmu dítěte. Přiměřené úspory totiž dítěti po nabytí zletilosti usnadňují vstup do samostatného života (srovnej usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 776/19). Riziko deformace životních hodnot dítěte a zásahu do práva rodiče vychovávat dítě (čl. 32 odst. 4 Listiny) je spojeno se situací, kdy by z určeného výživného byly úspory tvořeny v nepřiměřeně velké výši. Výše úspor tvořených z výživného placeného rodičem s vysoce nadstandardním příjmem by měla být v zásadě taková, aby umožnila dítěti v prvé řadě studium a následně snad i pořízení určitého typu "startovního" bydlení, případně dalších racionálních výdobytků, což však pochopitelně nebrání rodičům v tom, aby dobrovolně a podle svého uvážení zvolili k zajištění svého potomka přístup komfortnější (viz zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 650/15, bod 34.). To bylo v nyní posuzované věci splněno.
14. Ústavní soud uzavírá, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá zejména nesouhlas stěžovatele s tím, že matka bude hospodařit v rámci výživného měsíčně s částkou 40 000 Kč, a stěžovatel se obává, aby část finančních prostředků matka nepoužila pro svou potřebu. Ústavní soud se uvedenou problematikou zabýval např. v usnesení ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 2508/19, ve kterém připustil právo na vyúčtování hospodaření s výživným v případě pochybností ohledně správy jmění dítěte, kdy (pouze nad rámec věci) poznamenal, že při kvalifikovaných pochybnostech ohledně úrovně správy jmění dítěte prováděné pečujícím rodičem, tj. budou-li zjištěny dostatečně závažné okolnosti zpochybňující tvrzení pečujícího rodiče, nevidí důvod pro to, aby nepečujícímu rodiči bylo upřeno právo na vyúčtování hospodaření s výživným. Je tedy na stěžovateli, aby se v případě, kdy bude mít za to, že matka se stanoveným výživným řádně nenakládá (spotřebovává jej pro sebe), obrátil na soud s návrhem na změnu výživného.
15. Ze shora popsaných příčin Ústavní soud v závěrech napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud se danou věcí řádně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl.
16. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu