ECLI:CZ:US:2023:3.US.2905.22.1
sp. zn. III. ÚS 2905/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Věznici Mírov, , P.O.BOX 1, zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 257/2020-93 ze dne 22. 8. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 7 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 a 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"), a dále v čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozsudku NSS, stěžovatel se u něj neúspěšně bránil proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 109/2019-91, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal určení nezákonnosti používání donucovacích prostředků během eskorty z Vazební věznice Praha - Pankrác. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
4. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, v podstatné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem, založená na principu sebeomezení, nacházela již od počátku typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Judikatura Ústavního soudu postupně precizovala tyto tzv. kvalifikované vady, znamenající porušení ústavnosti, v rovině materiální i procesní. V první jde kupříkladu o nezohlednění dopadu některého základního práva či svobody na posuzovanou věc, o nepřijatelnou libovůli spočívající v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy, o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu odpovídajícího uznávanému (doktrinálnímu) pojetí právního institutu (pojmu), nebo též o interpretaci, která se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Ve druhé rovině se jedná, v rámci principů (komponentů) spravedlivého procesu, například o absenci řádného, srozumitelného a logického odůvodnění rozhodnutí, o odklon obecného soudu od konstantní judikatury bez dostatečného vyložení důvodů a mnohé vady další (ke všemu viz nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 269/99, Pl. ÚS 85/06, III. ÚS 3397/17 a další).
5. V posuzované věci je argumentace obsažená v ústavní stížnosti založena na dvou hlavních pilířích: 1. používání nepřiměřených donucovacích prostředků bylo ponižující; 2. porušení práva na spravedlivý proces neprovedením důkazů navržených stěžovatelem. Oba uplatněné okruhy námitek jsou zjevně neopodstatněné.
6. Co se týče prvního bodu, stěžovatel uvádí několik příkladů použití různých donucovacích prostředků (pouta, služební pes). Donucovací prostředky byly používány v areálu věznice při různých běžných činnostech (přesuny ve věznici, telefonování, sprchování apod.), podle stěžovatele proto pro jejich užití nemohl být dán relevantní důvod, např. kladení odporu stěžovatelem. Podle stěžovatele mělo toto zacházení s ním za cíl jej potupit a šlo tedy o ponižující zacházení, které je v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Jak ovšem podrobně a přesvědčivě vysvětlil v napadeném rozsudku NSS, v posuzovaném případě byly naplněny obecné předpoklady pro použití donucovacích prostředků vymezené v zákoně č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vězeňské službě"), a dále konkretizované v nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 23/2014 o vězeňské a justiční stráži, a to zejména s ohledem na charakter jednání, za které byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a dále na jeho opakované sklony k agresivnímu jednání a plánování dalších excesů či útoků.
7. NSS zároveň zdůraznil, že přezkum provedený správními soudy nemohl podrobně zkoumat konkrétní okolnosti jednotlivých případů, kdy došlo k použití donucovacích prostředků, neboť stěžovatel nebrojil proti žádným konkrétně identifikovaným případům aplikace donucovacích prostředků ani neuváděl konkrétní argumenty, proč by jejich použití v takových individuálních případech bylo nezákonné. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem NSS vyjádřeným v odstavci 20 napadeného rozsudku, že "v případě žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je na žalobci, aby dostatečně konkrétně a jasně vymezil, v čem (tj. v jakém postupu jakého správního orgánu) spatřuje nezákonný zásah. Právě vymezením zásahu totiž žalobce předurčuje předmět daného soudního řízení a tedy i rozsah potřebného dokazování." Správním soudům tak nezbylo než svůj přezkum zaměřit na splnění obecných podmínek pro použití donucovacích prostředků, což podrobně a obsáhle provedly se závěrem, že ze zjištěných skutečností nelze vyvodit, že by jejich použití bylo nezákonné.
8. Druhá část argumentace obsažené v ústavní stížnosti se týká neprovedení důkazů navržených stěžovatelem v řízení před správními soudy, konkrétně nebyli vyslechnuti důležití svědci a nebyly provedeny důkazy listinami a spisy z Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, čímž mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. NSS zde správně dovodil, že jde o námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Poté obsáhle vysvětlil obecné principy, na jejich základě NSS posuzuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních soudů a jasně a přesvědčivě vysvětlil, že v posuzovaném případě skutečnosti zakládající nepřezkoumatelnost nenastaly. Rozsah provedeného dokazování odpovídal předmětu řízení, jak byl vymezen v podané žalobě, a k provedení dalších důkazů nebyly dány důvody, zejména nebylo zřejmé, jaké skutečnosti relevantní pro posouzení věci měly být danými důkazy prokázány. V takové situaci nelze považovat neprovedení důkazů navržených stěžovatelem za porušení jeho práva na spravedlivý proces.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu