ECLI:CZ:US:2023:3.US.2982.23.1
sp. zn. III. ÚS 2982/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 5 Tdo 443/2022-3117, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2021, č. j. 5 To 41/2021-2926, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 68 T 2/2019-2767, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, krajský soud uznal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přípravou zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §20 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a to ve spolupachatelství s obviněným V. K. podle §23 trestního zákoníku a v jednočinném souběhu s přečinem poručení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání, blíže popsané ve skutkové větě tohoto rozsudku, krajský soud stěžovatele odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spočívající v zákazu výroby a zpracování tabákových výrobků na dobu pěti let, trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozhodnutí podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jakož i trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 téhož zákona.
3. K odvolání stěžovatele (a dalších tří obviněných) ve věci rozhodoval vrchní soud, který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu propadnutí náhradní hodnoty (bod I. výroku), jinak jej však ponechal beze změn (bod III. výroku).
4. Dovolání stěžovatele i obviněného V. K. Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatel předně zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci nebylo doposud rozhodnuto o jeho stížnosti proti rozhodnutí o námitce podjatosti předsedkyně senátu krajského soudu. Má za to, že byl "zbaven možnosti naplnit dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) TŘ. Tento postup vede nejenom k odepření práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, leč také věcně porušuje právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že soudkyně Šperlichová byla v jeho věci podjatá, jak dokládal ve své stížnosti."
7. Stěžovatel rozporuje rovněž nedostatečné zohlednění evropského rozměru případu, přičemž poukazuje na absenci úvah o předběžné otázce, jejíž znění formuloval v dovolání, což však Nejvyšší soud zcela ignoroval. Namítá též porušení zásady ne bis in idem, a to v souvislosti s doměřením spotřební daně za skladování cigaret i stanovením pokuty za opožděné tvrzení daně. Stěžovatel dále napadá právní posouzení skutku, neboť dle jeho názoru nebyla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu "nejméně se dvěma osobami" uvedená v §240 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Je rovněž přesvědčen, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry, zejména ve vztahu k výši způsobené škody.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Jádrem podstatné části stěžovatelovy argumentace je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozenými skutkovými zjištění a formulovanými právními závěry. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že se dovolává mj. porušení základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), představuje podstatná část jím použité argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Obsah ústavní stížnosti tedy není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.
10. Ústavní soud v tomto ohledu předně připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z https://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, v nichž skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995), takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což ovšem zjevně není případ stěžovatele.
11. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
12. Je možné uvést, že jádrem ústavní stížnosti je argumentace, se kterou se přesvědčivým způsobem vypořádaly již obecné soudy (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 55 a zde obsažené odkazy na rozsudky vrchního a krajského soudu). Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
13. Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
14. Co se týká tvrzené podjatosti předsedkyně senátu krajského soudu, pro zdejší soud je podstatné, že stěžovatel mohl tuto námitku předložit již v průběhu předchozího řízení, což ovšem řádně neučinil. V odvolání totiž námitka podjatosti zcela chybí (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 3) a v dovolání není doplněna o skutková tvrzení, kterými by stěžovatel naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ústavní soud proto tuto námitku důvodně považuje za značně spekulativní, přičemž připomíná závěry své ustálené judikatury, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel řádně neuplatnil již před obecnými soudy (zde tedy vrchním soudem i Nejvyšším soudem), ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016). Ostatně, stěžovatel tuto námitku blíže nerozvíjí a skutkově nepodkládá ani v ústavní stížnosti, kde pouze uvádí, že nadále setrvává na svém přesvědčení o podjatosti předsedkyně krajského soudu.
15. Brojí-li dále stěžovatel proti hmotněprávnímu posouzení skutku, a to ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, postačí odkázat na důkladné vypořádání této námitky v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (body 79-94). Nad rámec již shora předestřených východisek zdůrazňujících zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů lze doplnit, že závěry, k nimž při výkladu §240 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obecné soudy v nyní posuzované věci dospěly, potvrzuje rovněž referenční komentářová literatura (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3122). Tyto závěry jsou z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné.
16. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce tvrzeného nerespektování zásady ne bis in idem. Jak totiž vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku ze dne 10. 2. 2009, bod 81) "čl. 4 Protokolu č. 7 musí být chápán tak, že zakazuje stíhání nebo soudní řízení pro druhý "trestný čin", jestliže je založen na totožných nebo v podstatě stejných skutečnostech." Prostor pro uplatnění této zásady by tedy byl dán pouze tehdy, rozhodovaly-li by orgány činné v trestním řízení v nyní posuzované věci o totožném skutku jako správní orgány v daňovém řízení, což se ovšem nestalo. Skutky, které tvoří základ trestního řízení, totiž zahrnují podstatně širší jednání, než "pouhé" skladování cigaret zabavených při domovní prohlídce, u nichž celní úřad stěžovateli doměřil spotřební daň a uložil mu pokutu za opožděné tvrzení daně podle §250 daňového řádu. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel nebyl postihován dvakrát za totéž, je tudíž zcela opodstatněný.
17. Co se týká námitky související s nepoložením předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU, Ústavní soud připomíná, že obecný soud může (a obecný soud poslední instance dokonce musí) podat předběžnou otázku z logiky věci pouze v řízení, ve kterém je nějakým způsobem aplikováno (resp. uplatňováno, srov. terminologii použitou v čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU) unijní právo a zároveň je zjevné, že jeho výklad má vztah k realitě nebo předmětu sporu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018, bod 23). Nejvyššímu soudu lze vytknout, že v napadeném rozhodnutí zcela ignoroval podnět stěžovatele, který navrhl položení předběžné otázky, přičemž její znění výslovně formuloval. Toto procesní pochybení však nepředstavuje deficit ústavněprávního rozměru. Je tomu tak proto, že - stručně řečeno - navzdory stěžovatelem konstruovanému evropskému rozměru případu, obecné soudy v nyní posuzované věci vůbec neuplatňovaly evropské právo.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu