ECLI:CZ:US:2023:3.US.700.23.1
sp. zn. III. ÚS 700/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Lukáše Blažka, Ph. D., správce Svěřenského fondu Dereka Toombse, Lubomíra Lemona, správce Svěřenského fondu Dereka Toombse, a JUDr. Jana Kuklíka, DrSc., správce Svěřenského fondu Dereka Toombse, všech zastoupených JUDr. Tomášem Sirovátko, advokátem, sídlem K Mohyle 476/3, Praha 6 - Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2023 č. j. 8 Co 189/2023, 8 Co 220/2023-344 a proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. září 2022 č. j. 6 C 27/2021-259, ve znění opravného usnesení ze dne 22. září 2022 č. j. 6 C 27/2021-267, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a 1) Lesů České republiky, státního podniku, sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a 2) Josefa Vlasáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o žalobě na určení vlastnictví a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 10. 11. 2020 č. j. SPÚ 298767/2020) podané prvním vedlejším účastníkem řízení (žalobcem) podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 6. 9. 2022 č. j. 6 C 27/2021-259 vyhověl návrhu prvního vedlejšího účastníka řízení a nařídil předběžné opatření, jímž stěžovatelům (v řízení vystupujícím jako druzí žalovaní) a druhému vedlejšímu účastníkovi řízení (v řízení vystupujícímu jako první žalovaný) zakázal nakládat s nemovitostmi ve výroku I. blíže specifikovanými (dále jen "předmětné nemovitosti"), které se nacházejí v podílovém spoluvlastnictví (podle výroku okresního soudu) stěžovatelů (podílem 7/8) a druhého vedlejšího účastníka řízení (podílem 1/8). Z důvodu nesprávnosti při písemném vyhotovení změnil okresní soud opravným usnesením ze dne 22. 9. 2022 č. j. 6 C 27/2021-/267 toliko výši podílu tak, že podíl stěžovatelů stanovil ve výši 7/16 a podíl druhého vedlejšího účastníka řízení ve výši 1/16. Ohledně samotného předběžného opatření okresní soud konstatoval, že podmínky pro jeho nařízení podle §102 odst. 2 o. s. ř. byly splněny. Okresní soud zjistil, že stěžovatelé hodlají prodat předmětné nemovitosti, přičemž podali návrh na vklad do katastru nemovitostí, kdy nabyvatelem má být obchodní společnost Velkostatek Sedlice, s. r. o. Vkladové řízení bylo nicméně přerušeno do doby rozhodnutí ve stávající věci.
3. K odvolání stěžovatelů a druhého vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 2. 2023 č. j. 8 Co 189/2023, 8 Co 220/2023-344, jímž přezkoumával jednak usnesení o nařízení předběžného opatření, jednak i opravné usnesení okresního soudu, změnil v prvé řadě opravné usnesení tak, že návrh na jeho vydání zamítl (výrok I.). Dále potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 6. 9. 2022 č. j. 6 C 27/2021-259, bylo-li jím nařízeno předběžné opatření, kterým okresní soud zakázal stěžovatelům, coby podílovým spoluvlastníkům 7/16 předmětných nemovitostí a druhému vedlejšímu účastníkovi řízení, coby podílovému spoluvlastníkovi 1/16 předmětných nemovitostí, s nimi nakládat. Ve vztahu k dalším spoluvlastnickým podílům - v rozsahu 7/16 v případě stěžovatelů a v rozsahu 1/16 v případě druhého vedlejšího účastníka řízení - návrh prvního vedlejšího účastníka řízení zamítl (výrok II.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že vyvstala potřeba zatímní úpravy poměrů tak, aby zůstal nezměněn původní okruh účastníků řízení. K tomu uvedl, že námitky zpochybňující postavení stěžovatelů, resp. jejich právního předchůdce, coby osoby oprávněné podle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), byly uplatňovány již dříve v průběhu správního řízení před pozemkovým úřadem a jsou pro rozhodnutí o tom, zda jsou stěžovatelé vlastníky předmětných nemovitostí zásadní. Dalším důvodem bylo, že stěžovatelé se pokusem o převod předmětných nemovitostí snažili obejít institut odkladu právní moci správního rozhodnutí v situaci, kdy usnesení o odkladu již bylo vydáno, avšak ještě nenabylo právní moci, což krajský soud považoval za procesně nekorektní a opět vyžadující potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. K tomu doplnil, že po stěžovatelích lze spravedlivě požadovat, aby se zdrželi dispozice s předmětnými nemovitostmi do doby, kdy se stanou jejich nezpochybnitelnými (spolu)vlastníky.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují obsah napadených rozhodnutí, shrnují skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Zásah do práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) stěžovatelé spatřují jednak v tom, že o jejich odvolání proti usnesení okresního soudu bylo rozhodnuto více než 4 měsíce po jeho podání, zejména však v tom, že jejich dispoziční práva k předmětným nemovitostem byla omezena, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření a aniž by se krajský soud náležitě vypořádal s argumentací stěžovatelů uvedenou v odvolání. Zásah do práva na ochranu vlastnictví spatřují v nepřiměřeném omezení práva s předmětnými nemovitostmi nakládat. Za porušení zásady rovnosti pak považují tendenční přístup obecných soudů, které bez dostatečného odůvodnění poskytly na úkor stěžovatelů ochranu státnímu podniku před blíže nespecifikovanými komplikacemi a údajnou právní nejistotou, zatímco stěžovatele vystavily do pozice, kdy jsou nadále nuceni nést náklady na správu předmětných nemovitostí. Obecným soudům vytýkají, že předběžné opatření nařídily pouze na základě vágních tvrzení prvního vedlejšího účastníka řízení o tom, že je ohroženo vlastnické právo České republiky. Tím, zda tomu tak může být skutečně, se obecné soudy vůbec nezabývaly. Stejně tak neuvedly žádný přesvědčivý důvod, proč by mohl případný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem představovat riziko zasažení do práv prvního vedlejšího účastníka řízení. Soudy rovněž neuvedly, jaký dopad by měl převod vlastnického práva na okruh účastníků řízení, resp. čím by byl ohrožen či zmařen předmět řízení ve věci samé. Stěžovatelé se dále vymezují proti spekulativnímu závěru krajského soudu, že se měli snažit obejít institut odkladu právní moci rozhodnutí správního orgánu, o němž bylo podle jejich přesvědčení rozhodnuto nesprávně. Závěrem poukazují na mimořádnost a výjimečnost předběžného opatření. Konečně stěžovatelé navrhli, aby prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení byla uložena povinnost nahradit stěžovatelům vynaložené náklady řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s nařízením předběžného opatření, které jim zabraňuje v dispozici s předmětnými nemovitostmi, jichž jsou podílovými spoluvlastníky.
8. Ústavní soud úvodem považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
9. Co se týče předběžných opatření, Ústavní soud ve své konstantní judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud se zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadených rozhodnutích však neshledal.
10. Ústavní soud konstatuje, že nařízené předběžné opatření má zákonný podklad, bylo v zahájeném soudním řízení vydáno (§102 odst. 1 o. s. ř.) i přezkoumáno k tomu příslušným orgánem (krajským soudem) a není svévolné. Odůvodnění jeho nařízení je dostatečně vyčerpávající. Obecné soudy se zabývaly splněním zákonných předpokladů pro nařízení prvním vedlejším účastníkem řízení navrhovaného předběžného opatření i námitkami stěžovatelů vůči takovému postupu. Nevypořádání všech jednotlivých námitek stěžovatelů jimi požadovaným způsobem porušení jejich ústavně zaručených práv nezakládá. Z ústavněprávního hlediska není obecným soudům co vytknout a Ústavnímu soudu v tuto chvíli nevzniká prostor do jejich rozhodovací činnosti jakkoli ingerovat.
11. K žádosti stěžovatelů o zaplacení nákladů zastoupení (zjevně podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu V nyní posuzované věci nicméně neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti stěžovatelé netvrdili a neidentifikoval je ani sám Ústavní soud.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu