ECLI:CZ:US:2023:3.US.76.23.1
sp. zn. III. ÚS 76/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. C., zastoupeného Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 5/12, Vsetín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2022 č. j. 5 To 57/2022-913, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2022 č. j. 5 To 57/2022-913 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2022 č. j. 5 To 57/2022-913 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 5. 2022 č. j. 53 T 1/2022-773 byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 téhož zákona a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a dále k trestu propadnutí věci. Současně byl zavázán k povinnosti nahradit poškozeným majetkovou škodu a nemajetkovou újmu. Pro další dva skutky právně kvalifikované jako zločin týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) a d) téhož zákona byl zproštěn obžaloby. Z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 8. 2022 č. j. 5 To 36/2022-868 částečně zrušen, a to v celém rozsahu původně zprošťujícího výroku a za podmínek §223 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) téhož zákona bylo trestní stíhání stěžovatele pro toto jednání zastaveno, neboť trest, k němuž mohlo trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl stěžovateli pro jiný trestný čin již uložen. Odvolání stěžovatele proti odsuzující části rozsudku bylo zamítnuto. Rozhodnutí vrchního soudu bylo oznámeno vyhlášením ve veřejném zasedání dne 24. 8. 2022 a jeho písemné vyhotovení bylo stěžovateli doručeno dne 4. 10. 2022.
3. Dne 7. 10. 2022 byla krajskému soudu doručena žádost stěžovatele o projednání zastaveného trestního stíhání. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl podle §257 odst. 3 tr. řádu a contrario, že se v odvolacím řízení v části, ve které bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno, nepokračuje. Rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že stěžovatel své prohlášení o tom, že trvá na pokračování v trestním stíhání, učinil až po uplynutí zákonem k tomu určené lhůty, která započala následující den po vyhlášení usnesení dne 25. 8. 2022 a skončila dne 29. 8. 2022.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel považuje právní názor vrchního soudu o opožděnosti svého podání za nezákonný a porušující právo na spravedlivý proces. Podle jeho přesvědčení má předmětné prohlášení obdobné účinky jako opravný prostředek. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 7 Tz 112/2011-19, které obsahuje závěr, že právní účinky oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání ve smyslu §137 tr. řádu ve spojení s §172 téhož zákona nastávají až doručením opisu tohoto usnesení osobě, které se přímo dotýká, nikoliv vyhlášením v přítomnosti toho, komu je třeba usnesení oznámit. Očekával proto, že vrchní soud bude postupovat shodně jako v případě podání opravného prostředku do usnesení. Jeho postup tak označuje za překvapivý a neodůvodněný.
III.
Vyjádření účastníků řízení
5. Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
6. Dané možnosti využil vrchní soud, který označil námitky stěžovatele za nedůvodné. Odkázal na §137 odst. 1, věta druhá tr. řádu, přičemž upozornil na to, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání není spojeno s negativními účinky pro stěžovatele, neboť se jeho trestní stíhání pro konkrétní uvedené skutky dál nevede. Pokud stěžovatel se zastavením trestního stíhání nesouhlasil, mohl usilovat o zproštění obžaloby tím, že by podle §257 odst. 3 tr. řádu prohlásil, že trvá na projednání věci, a to již při samotném veřejném zasedání po vyhlášení rozhodnutí nebo v třídenní lhůtě od jeho vyhlášení. Toto prohlášení není opravným prostředkem a není pro něj požadováno odůvodnění. Na rozdíl od stížnostního řízení soud vydá bez dalšího usnesení o pokračování v trestním řízení, přičemž původní usnesení o zastavení trestního stíhání tím pozbude účinnosti. V dalším řízení pak není soud vázán zákazem reformace in peius. Ustanovení §227 tr. řádu omezuje soud pouze v tom směru, že za trestný čin, jímž byl obžalovaný uznán vinným, mu nelze uložit trest. Má za to, že senát, kterému byla předmětná věc krajského soudu přidělena k projednání a rozhodnutí, postupoval v souladu s trestním řádem, přičemž neporušil žádné ústavní právo stěžovatele.
7. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci sdělilo, že se k ústavní stížnosti vyjadřovat nebude, požádalo však o zaslání příslušného rozhodnutí Ústavního soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ proto přísluší obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy). O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Povinností soudů i dalších orgánů veřejné moci je vykládat a používat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, což pro soudy výslovně vyplývá z čl. 4 Ústavy [srov. nález ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1287/14 (N 159/78 SbNU 401)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srov. nález ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)]. Obecné soudy jsou povinny primárně zajistit, aby v procesu před nimi a v jejich výkladu a aplikaci podústavního práva byla vždy přítomna spravedlnost [nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115)].
11. Z pohledu podústavního práva relevantního pro jeho ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc §257 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu a §137 téhož zákona.
12. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§223 odst. 1 a 2 tr. ř.). Podle odstavce třetího citovaného ustanovení se však v odvolacím řízení, ve kterém bylo zastaveno trestní stíhání z některého důvodu uvedeného v odstavci 2, pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, o tom je třeba stěžovatele poučit. Komentářová literatura k §257 odst. 3 tr. řádu i praxe vychází z toho, že obžalovaný nemusí být spokojen s takovým výsledkem svého trestního stíhání a může usilovat o zproštění obžaloby. Prohlášením obžalovaného o tom, že trvá na projednání zastavené věci, trestní stíhání pokračuje v tom stadiu, kde bylo předtím zastaveno. Odvolací soud o tom vydá usnesení o pokračování v trestním stíhání. Usnesení o zastavení trestního stíhání se tím neruší, pozbývá pouze účinnosti. Odvolací řízení pak proběhne podle obecných zásad s tou výjimkou, že obžalovanému nemůže být uložen trest. Obžalovaný má právo učinit takové prohlášení v jakékoli formě obecně stanovené pro podání, a to do tří dnů od oznámení (§137 tr. ř.) usnesení o zastavení jeho trestního stíhání.
13. Podle §137 odst. 1 tr. řádu je usnesení třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Podle §137 odst. 2 věta první tr. řádu má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci.
14. Z nálezové judikatury Ústavního soudu vztahující se k §137 tr. řádu mimo jiné vyplývá, že pokud je třeba soudní usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi podle §134 odst. 1 a 2 tr. řádu, lze účinky oznámení takového usnesení podle §137 odst. 1 tr. řádu spojovat až s doručením jeho opisu osobám podle věty prvé téhož ustanovení, resp. podle §137 odst. 2 téhož zákona obhájci osoby, proti níž se řízení vede, a to bez ohledu na předchozí vyhlášení takového usnesení v přítomnosti uvedených osob. Lhůta k podání stížnosti podle §172 tr. řádu počíná běžet až doručením opisu usnesení všem oprávněným osobám. Nesprávnou interpretací §137 odst. 1 tr. řádu dojde k porušení práva zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, včetně práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461), sp. zn. IV . ÚS 1573/15 ze dne 22. 10. 2015 (N 190/79 SbNU 155), sp. zn. III. ÚS 3588/22 ze dne 26. 1. 2023 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz]
15. Nejvyšší soud ve skutkově i právně obdobné věci jako je posuzovaný případ stěžovatele s odkazem na svou judikaturu vyšel z názoru, že i právní účinky oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání ve smyslu §137 tr. řádu ve spojení s §172 téhož zákona nastávají až doručením opisu tohoto usnesení osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, nikoliv vyhlášením v přítomnosti toho, komu je třeba usnesení oznámit. Shledal, že pokud obviněný požádal o pokračování svého trestního stíhání ve lhůtě počítané od doručení usnesení o zastavení řízení, učinil tak včas a soud měl na základě této skutečnosti rozhodnout, že se v trestním stíhání pokračuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 7 Tz 112/2011).
16. Jak se podává z obsahu napadeného rozhodnutí, předmětné usnesení vrchního soudu o zastavení trestního stíhání stěžovatele bylo vyhlášeno při veřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 a bylo stěžovateli doručeno dne 4. 10. 2022. Dne 7. 10. 2022 pak byla krajskému soudu doručena žádost o projednání zastaveného trestního stíhání, v níž stěžovatel prohlásil, že na projednání zastavených skutků trvá, neboť je nespáchal, čímž chtěl docílit vydání zprošťujícího rozsudku. Vrchní soud poté vydal napadené usnesení, jímž rozhodl, že se v trestním stíhání stěžovatele nepokračuje. V odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl, že stěžovatel měl zachovány všechny podmínky pro řádné uplatnění svého práva trvat na projednání věci. Jak pro stěžovatele, tak i pro jeho obhájce pro takové prohlášení uplynula třídenní zákonná lhůta 29. 8. 2022. Pokud byla žádost stěžovatele doručena krajskému soudu až 7. 10. 2022, je dle vrchního soudu zřejmé, že se tak stalo opožděně, takže jím nelze zastavení jeho trestního stíhání zvrátit.
17. S takovou interpretací podústavního práva se nelze ztotožnit, neboť je v rozporu nejen s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou plně aplikovatelné na skutkově i právně obdobnou věc stěžovatele, ale podpůrně i s citovanou nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Požadavek soudu, aby žádost na pokračování v zastaveném trestním stíhání byla podána již v době, kdy stěžovateli nebyly známy podrobné důvody, pro něž bylo v odvolacím řízení na rozdíl od soudu prvního stupně (který stěžovatele zprostil dvou skutků s tím, že se nestaly) trestní stíhání pro tyto skutky zastaveno, a které zjistil teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí, představuje porušení práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
18. V souladu s uvedenými judikáty tak lze v případě stěžovatele uzavřít, že třídenní lhůta pro učinění prohlášení stěžovatele, že na projednání věci trvá, neuplynula 29. 8. 2022, jak uvedl vrchní soud v napadeném rozhodnutí, ale její konec připadl na 7. 10. 2022. Pokud proto stěžovatel v tento den doručil své prohlášení krajskému soudu, lhůta byla zachována a vrchní soud měl na základě této skutečnosti usnesením rozhodnout, že se v trestním stíhání stěžovatele pokračuje.
19. Jak již Ústavní soud uvedl výše, soudy nejsou při interpretaci podústavního práva nijak vyvázány z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice, přičemž v možnostech ústavního soudnictví je korigovat jen excesy. O takovou situaci jde i v posuzované věci, kdy interpretace relevantních ustanovení podústavního práva provedená v napadeném rozhodnutí se ocitá v extrémním nesouladu se soudní praxí i judikaturou Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je nutno kvalifikovat jako svévolné a porušující základní právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. S ohledem na výše uvedené důvody proto Ústavní soud podle §82 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu konstatuje, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a toto rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu