ECLI:CZ:US:2023:3.US.768.23.1
sp. zn. III. ÚS 768/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ústavu pro péči o matku a dítě, sídlem Podolské nábřeží 157/36, Praha 4, zastoupeného doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph. D., advokátem, sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 3595/2021-590, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2021 č. j. 30 Co 170/2021-529 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. března 2021 č. j. 38 C 210/2016-488, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a J. K., zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 17, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 38 C 210/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovateli zaplacení částky 756 234,80 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu majetkové a nemajetkové újmy na zdraví, ke které došlo v důsledku provedení hysterektomie a bilaterální adnexektomie, kterou podstoupila u stěžovatele, a jejímž nesprávným provedením došlo u vedlejší účastnice k poškození močového ústrojí a k vážnému poškození zdraví. Obvodní soud mezitímním rozsudkem ze dne 12. 3. 2021 č. j. 38 C 210/2016-488 vyslovil, že základ žalobního nároku je opodstatněný, a že o jeho výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neporušil povinnost poskytovat zdravotnické služby na náležité odborné úrovni, neboť volba způsobu provedení zákroku (laparoskopicky) i jeho změna na laparotomii byla lege artis, příčinu vzniku újmy na zdraví vedlejší účastnice však spatřoval v chybě operatéra (vitium artis) spočívající v tom, že operatér nevizualizoval močovod, čímž by se mohlo předejít jeho poškození (způsobené přichycením stěny močovodu k poševnímu pahýlu stehem).
3. Městský soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2021 č. j. 30 Co 170/2021-529 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil s právním závěrem obvodního soudu, že stěžovatel dodržel povinnost stanovenou v §28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"), poskytovat vedlejší účastnici zdravotní služby s jejím svobodným a informovaným souhlasem, i se závěrem, že přistoupení k operaci, volba jejího způsobu a konverze tohoto způsobu na laparotomii byla lege artis. Městský soud dovodil, že v průběhu operace došlo k neúmyslné chybě operatéra v podobě nesprávného vedení stehu, která nebyla nevyhnutelná, a kterou lze právně hodnotit jako postup vitium artis. Odkázal přitom na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které postup vitium artis tvoří podmnožinu postupu non lege artis a zakládá odpovědnost zdravotnického zařízení za vzniklou újmu.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že závěr městského soudu o odpovědnosti stěžovatele za újmu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy pochybily, když na základě vlastní úvahy a v rozporu s odbornými závěry znalců dovodily, že stěžovatel postupoval odborně nesprávně. Obecné soudy překročily svou pravomoc posuzováním odborné otázky nad rámec závěrů znalců, pominuly vyjádření znalců, kteří podle stěžovatele neodpověděli definitivně na otázku, jak přesně k poškození močovodu vedlejší účastnice došlo, a neposuzovaly důkazy ve vzájemném kontextu a v úplnosti, a fakticky nezaložily odůvodnění svých rozsudků na obsahu znaleckého dokazování. Namísto zjišťování odborného standardu a hodnocení postupu lege artis soudy dovozují odpovědnost stěžovatele jen na základě faktického naplnění následku (újmy poškozené). Přestože se všichni tři znalci, specialisté v oborech gynekologie, porodnictví a urologie, shodli na správnosti postupu stěžovatele (na postupu lege artis), a na tom, že nemohl poškození močovodu nijak zabránit a jednalo se tak v souladu se zásadou casum sentit dominus o riziko vedlejší účastnice (o němž byla náležitě a řádně poučena v informovaném souhlasu), uložily obecné soudy v rozporu se základní logickou interpretací důkazů a v přímém rozporu se závěry znalců stěžovateli povinnost k náhradě újmy. V odůvodnění rozsudků pak ani není uvedeno, jaký odborný standard měl být stěžovatelem porušen, je pouze konstatován následek v podobě poškození močovodu a jeho možná příčina. Procesní obrana stěžovatele byla fakticky znemožněna, když soudy vycházely z toho, že pokud stěžovatel neprokáže správný postup, pak je odpovědný, k prokázání správného postupu však současně nestačilo ani explicitní konstatování všech znalců, že postup stěžovatele správný byl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly závěry znaleckých posudků. S touto námitkou stěžovatele se Ústavní soud neztotožňuje.
10. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyšel ze skutečnosti, že poskytovatel zdravotních služeb odpovídá vždy za správnost provedení výkonu, nikoliv za výsledek - postupuje-li tedy poskytovatel zdravotních služeb odborně správně, nelze mu klást k tíži, že nebylo dosaženo kýženého výsledku (bod 33 rozsudku). Současně však obvodní soud konstatoval, že protiprávní jednání nemusí spočívat pouze v porušení povinnosti nemocnice postupovat lege artis, např. nesprávně zvoleným postupem operace, ale může mít také podobu postupu tzv. vitium artis ("chyby umění"), tedy neúmyslného omylu či pochybení či konkrétního selhání lidského faktoru v jinak odborně správném postupu, např. v podobě chyby operatéra; odpovědnost za takový postup dovodila v minulosti judikatura Nejvyššího soudu. Postup vitium artis (za jehož následky nemocnice nese odpovědnost) je pak třeba odlišovat od zdravotních komplikací, které v průběhu operace vznikly následkem nešťastné okolnosti vzniklé především od nepředvídatelných vlastností biologické hmoty, za které nemocnice naopak neodpovídá. Obvodní soud s ohledem na znalecké posudky a výpovědi znalců dospěl k závěru, že samotný způsob operace sice byl proveden postupem lege artis, avšak s ohledem na rizikovost vedlejší účastnice coby pacientky, která trpěla roztroušenou sklerózou, obezitou a diabetem, pochybil operatér, když nevizualizoval močovody, a to i přesto, že podle operačního protokolu byl průběh operace standardní a vizualizace močovodů se běžně neprovádí. Obvodní soud v této souvislosti poukázal na závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., z něhož plyne, že k poranění močovodu dochází poměrně často, a že v případě, že by byla provedena jeho vizualizace, by nemohlo dojít k jeho poškození, a pokud by už k jeho poškození přeci jen došlo, bylo by zjištěno a mohlo dojít k okamžité nápravě již v průběhu operace. Obvodní soud zdůraznil, že sama skutečnost, že lékařská praxe je taková, že běžně k vizualizaci močovodů nedochází, nemůže ospravedlňovat skutečnost, že vizualizace provedena nebyla, a to zejména s ohledem na to, že pokud by provedena byla, k újmě vedlejší účastnice na zdraví by nedošlo.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr obvodního soudu, s nímž se ztotožnil i městský soud (byť ten shledal klíčové pochybení operatéra nikoli v nepřistoupení k vizualizaci močovodu, nýbrž v přišití stěny močovodu zapříčiněném nesprávným způsobem vedení stehu), bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Stěžovatel zejména v ústavní stížnosti pomíjí závěry, k nimž k jeho odvolacím námitkám dospěl městský soud, který v bodě 24 napadeného rozsudku ústavně souladným způsobem vysvětlil, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů je závěr o tom, zda zdravotnické zařízení postupovalo, či nepostupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, závěrem právním; je tedy v kompetenci nezávislého soudu, a znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem pro právní závěr o postupu lege artis, či non lege artis. V situaci, kdy ze znaleckých závěrů jednoznačně vyplynulo, že k přišití stěny močovodu při operaci došlo nikoliv neodvratnou chybou operatéra zapříčiněnou nesprávným způsobem vedení stehu, nebyl tedy obvodní soud podle městského soudu nikterak vázán samotným hodnocením znalců, kteří postup stěžovatele označili za postup lege artis. Městský soud připomněl, že soudní praxe si je vědoma skutečnosti, že v některých případech znalci chápou pojem "lege artis" zužujícím způsobem, což však právní závěr soudu o postupu non lege artis v situaci prokázaného pochybení zdravotnického zařízení nemůže vylučovat.
12. Také těmto závěrům městského soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud stojí ve své judikatuře [např. nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855) či nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)] setrvale na stanovisku, že učinit závěr, zda zdravotnické zařízení (ne)postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž stanovit, co je po právu, je v kompetenci nezávislého soudu. Znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro tento právní závěr o postupu (non) lege artis či vitium artis. V usnesení ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 27/19 Ústavní soud popsal situaci nazvanou vitium artis jako stav, kdy dojde v rámci celkově správného lékařského postupu k dílčí chybě, přičemž jde o chybu malou, neúmyslnou a nevědomou, což však "automaticky" nevylučuje možnost vzniku odpovědnosti za škodu.
13. Se stěžovatelem tedy nelze souhlasit v tom, že by obecné soudy rozhodovaly v rozporu se závěry znaleckého dokazování. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že i znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení podle §120 a 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány [srov. např. nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)]. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221) ve vztahu ke znaleckým posudkům v trestním řízení v oblasti hodnocení úkonů zdravotní péče uvedl, že obecně lze konstatovat, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v medicínských sporech mu přísluší významné místo, nelze však pustit ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v právu moderního státu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a bez dalšího důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (pop. i právní) správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek konstrukce soudní moci akceptovat již proto, že by eliminoval roli soudní moci a ve svém důsledku ochranu vůči státu při plnění jeho povinnosti chránit zdraví jedince.
14. Uvedeným se obvodní soud i městský soud řídily a nedopustily se stěžovatelem namítaného pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů (zejména znaleckých posudků), které následně ústavně souladným způsobem vyhodnotily. Jejich rozhodnutí proto nelze označit za vybočující z mezí ústavnosti.
15. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
16. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
17. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu odůvodnil, že postup vitium artis může vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu naplnit znak protiprávnosti, a vést tak k závěru o odpovědnosti zdravotnického zařízení za vzniklou újmu na zdraví. V dané věci městský soud (vycházeje ze znaleckého dokazování) nedovodil odpovědnost stěžovatele proto, že nepřistoupil k vizualizaci močovodu, ale z důvodu nikoliv neodvratné chyby operatéra spočívající v nesprávném způsobu vedení stehu; jde tedy o nezdar v jednom bodě celkově správného postupu, který však byl příčinou újmy vzniklé vedlejší účastnici. Jakkoli jde o pochybení neúmyslné a nevědomé, přesto jde o pochybení při poskytování zdravotní péče, a tedy porušení povinnosti, v takovém případě nenese riziko případného nezdaru provedeného zákroku, který vyústí v újmu na zdraví a bude s ní v příčinné souvislosti, sám pacient.
18. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel polemizuje v rovině podústavního práva s napadenými rozhodnutími soudů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný, přičemž v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již dříve v průběhu řízení, a obecné soudy se s ní řádně vypořádaly. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu