ECLI:CZ:US:2023:3.US.780.23.1
sp. zn. III. ÚS 780/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Josefem Benešem, advokátem, sídlem Na Bělidle 1117/7, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2022 č. j. 96 Co 203/2022-295 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. června 2022 č. j. 0 P 36/2020-261, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a M. F., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") bylo v řízení o zvýšení výživného a úpravě styku s nezletilým rozhodnuto tak, že matka (dále jen "vedlejší účastnice") je povinna přispívat na výživu nezletilého částkou 4 800 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2021, splatnou k rukám stěžovatele (výrok I.), nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2021 do 30. 6. 2022 ve výši 23 000 Kč byl vedlejší účastnici určen zaplatit ve splátkách po 1 000 Kč spolu s běžným výživným (výrok II.) a návrh stěžovatele na změnu úpravy styku vedlejší účastnice s nezletilým byl zamítnut (výrok III.). Výrokem IV bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 6. 6. 2017 č. j. 6 Nc 53/2016-104, kterým byla schválena dohoda stěžovatele a vedlejší účastnice, jíž byl nezletilý pro dobu před i po rozvodu manželství svěřen do péče stěžovateli a vedlejší účastnice se zavázala platit na jeho výživu částku 2 500 Kč měsíčně a současně se zavázala platit dlužné výživné ve výši 22 500 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, a jíž byl upraven styk vedlejší účastnice s nezletilým.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., II. a IV. potvrdil a ve výroku III. je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obou soudů, pokud soudy výživné zvýšily až od 1. 9. 2021. Poukazuje na to, že o zvýšení výživného žádal zpětně za období tří let a okresní soud neměl žádný objektivní důvod přiznat je až k pozdějšímu datu. Poukazuje na to, že nezletilý má s přibývajícím věkem větší potřeby stravování a oblečení a má finančně nákladnější okruh zájmů, přičemž soudy měly zohlednit i vysokou inflaci. Má za to, že zpětné zvýšení výživného by nemělo být považováno za výjimečný postup, ale mělo by k němu být přikročeno vždy při splnění zákonných podmínek. Soudy tak bezdůvodně zkrátily dobu, od které bylo vyšší výživné přiznáno, čímž zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
5. Další pochybení stěžovatel spatřuje ve stanovení povinnosti vedlejší účastnici platit dlužné výživné ve splátkách, přičemž vyslovuje názor, že povolení splátek nebylo řádně odůvodněno. Takové rozhodnutí nepovažuje v zájmu nezletilého a označuje je za nepřezkoumatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti výrokům I., II. a IV. rozsudku okresního soudu a výroku I. rozsudku krajského soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Pokud však stěžovatel formálně, petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhl ke zrušení i výrok II. rozsudku krajského soudu, kterým byl zrušen výrok III. rozsudku okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu úpravy styku, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně, v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť nejde o konečné rozhodnutí ve věci, ale o procesní rozhodnutí, jímž se věc navrací do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadený výrok II. rozhodnutí krajského soudu považovat za způsobilý zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá v tomto rozsahu nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče a jak má být rozhodnuto o výživném. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem, svá rozhodnutí opřely.
9. Předmětem řízení před okresním soudem byl návrh stěžovatele na zvýšení výživného pro nezletilého od 14. 1. 2019 na částku 4 500 Kč měsíčně. Stěžovatel návrh odůvodnil zvýšením potřeb nezletilého. Okresní soud zaměřil dokazování na posouzení, zda od poslední úpravy výživného v červnu 2017 došlo u nezletilého a jeho rodičů k takové změně poměrů, která by odůvodnila změnu výše výživného. Pokud po důkladném zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zvýšení výživného, z ústavněprávního hlediska nelze jeho závěru, s nímž se krajský soud ztotožnil, cokoli vytknout, neboť výše zvýšeného výživného odpovídá potřebám nezletilého v jeho věku a možnostem vedlejší účastnice výživné pravidelně hradit i majetkovým poměrům stěžovatele, který o nezletilého osobně pečuje.
10. Stěžovatel ostatně proti částce, o níž bylo původně stanovené výživné zvýšeno, nijak nebrojí, když nespravedlnost rozhodnutí spatřuje v tom, že výživné nebylo zvýšeno dle požadavků v návrhu, tedy tři roky zpětně, a že okresní soud povolil vedlejší účastnici v souladu s §160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), hradit nedoplatek na výživném ve splátkách. Stejné námitky stěžovatel vznesl i ve svém odvolání a krajský soud se s nimi řádně v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. Uvedl okolnosti, pro něž neshledal návrh na zpětné zvýšení výživného důvodným (viz bod 9 rozsudku krajského soudu). Takovou okolností je mimo jiné i zjištění, že stěžovatel již dne 11. 11. 2019 podal návrh na zvýšení výživného, v němž se jeho zvýšení domáhal zpětně, tento návrh však vzal v průběhu řízení zcela zpět, takže řízení o zvýšení výživného bylo zastaveno. Do té doby stanovené výživné tedy považoval zjevně za dostačující, a to až do podání dalšího návrhu, který byl předmětem nyní posuzovaného řízení. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že rozhodnutí o zpětném nepřiznání výživného nebylo odůvodněno a je nepřezkoumatelné.
11. Ústavněprávní deficit nebyl shledán ani v postupu okresního soudu, který v souladu s §160 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o splácení nedoplatku na výživném v pravidelných měsíčních splátkách. Lze se ztotožnit se závěrem krajského soudu, že uložení povinnosti vedlejší účastnici, aby nedoplatek na výživném uhradila jednorázově, by bylo nepřiměřeným zásahem do jejích majetkových poměrů, neboť takový závěr z řádně zjištěného skutkového stavu vyplývá, byť má stěžovatel opačný názor.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nepovažuje námitky stěžovatele vůči řádně odůvodněným závěrům soudů obou stupňů za opodstatněné. Považuje však za vhodné připomenout, že napadená rozhodnutí nemají povahu rozhodnutí "absolutně" konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá z §909 zákona č. 89/2012, občanský zákoník.
13. Ústavní soud neshledal, že by výrokem I. napadeného rozsudku krajského soudu a výroky I., II. a IV. napadeného rozsudku okresního soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu