ECLI:CZ:US:2023:4.US.1012.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1012/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Nemečkové, zastoupené JUDr. Davidem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2023 č. j. 33 Cdo 1729/2022-529, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Vladimíry Majorošové Brunové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka (jako budoucí kupující) a vedlejší účastnice (jako budoucí prodávající) uzavřely dne 28. 6. 2013 smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem byl specifikovaný pozemek v kat. úz. T. ve vlastnictví vedlejší účastnice. V této souvislosti stěžovatelka a vedlejší účastnice ujednaly, že nejpozději do 29. 11. 2013 společně zajistí geometrický plán, kterým z předmětného pozemku oddělí jeho část, která nebude předmětem následné kupní smlouvy, a vedlejší účastnice se zavázala, po zhotovení geometrického plánu, uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu, a to nejpozději do 14 dnů po písemné výzvě stěžovatelky. V srpnu roku 2016 stěžovatelka objednala geometrický plán a dopisem ze dne 23. 8. 2016 vyzvala vedlejší účastnici k vyslovení souhlasu s jeho vypracováním. Samotná realizační kupní smlouva nebyla nikdy uzavřena a stěžovatelka žalobu o nahrazení prohlášení vůle vedlejší účastnice k jejímu uzavření nepodala. Posléze se stěžovatelka žalobou u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost poskytnout jí součinnost k zajištění geometrického plánu (a to tři konkrétní povinnosti), kterou okresní soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2019 č. j. 14 C 347/2016-288 zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Po jeho zrušení usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 11. 2019 č. j. 21 Co 230/2019-344 okresní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. 14 C 347/2016-398 stěžovatelčinu žalobu opět zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil okresní soud zjištěním, že stěžovatelka a vedlejší účastnice si ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní nedojednaly povinnosti, jejichž splnění se stěžovatelka vůči vedlejší účastnici domáhá, když navíc podle jeho názoru závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní zanikl z důvodu změny poměrů ve smyslu §50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, po jehož projednání dospěl krajský soud k závěru, že není opodstatněné, a proto rozsudkem ze dne 20. 9. 2021 č. j. 21 Co 103/2021-431 potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil II. výrok rozsudku okresního soudu (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění rozsudku krajský soud zejména zdůraznil, že přihlédl k námitce promlčení vznesené vedlejší účastnicí ve vztahu k právu domáhat se nahrazení prohlášení vůle k uzavření realizační kupní smlouvy. K uzavření realizační kupní smlouvy mohla totiž stěžovatelka vyzvat vedlejší účastnici již dne 30. 11. 2013, takže s tím spojené právo domáhat se nahrazení prohlášení vůle vedlejší účastnice k uzavření kupní smlouvy před uplynutím roční lhůty se podle §100 odst. 1 občanského zákoníku, ve spojení s §50a odst. 2 občanského zákoníku, promlčelo. Krajský soud proto konstatoval, že stěžovatelka se nemůže proti vedlejší účastnici domáhat u soudu povinnosti poskytnout jí součinnost k zajištění geometrického plánu, která měla vycházet ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Krajský soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení je projevem zneužití práva.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatelčino dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným, neboť rozsudek krajského soudu závisel na vyřešení otázky promlčení práva domáhat se nahrazení prohlášení vůle k uzavření realizační smlouvy podmíněné vypracováním geometrického plánu, neboť tato otázka nebyla dosud v jeho rozhodování vyřešena. Nejvyšší soud shledal, že povinnost uzavřít realizační smlouvu kupní byla vázána na skutečnost, o které účastnice právního úkonu v době jeho vzniku nevěděly, zda se vůbec splní, popř. kdy se splní, a toto ujednání klasifikoval jako odkládací podmínku. Z uvedeného pak dovodil, že nebyl-li geometrický plán vyhotoven v souladu se smlouvou do 29. 11. 2013, pak - bez ohledu na to, která smluvní strana byla povinna jej zajistit - nebyla uvedená podmínka splněna; smlouva o smlouvě budoucí kupní tak nenabyla účinnosti a vedlejší účastnice neměla povinnost uzavřít realizační kupní smlouvu, jejíž předmět nebyl z důvodu absence geometrického plánu vymezen. Za takové situace uložení povinnosti vedlejší účastnici poskytnout součinnost stěžovatelce se zajištěním geometrického plánu nepřicházela v úvahu. Nejvyšší soud uzavřel, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil krajský soud nesprávně (právo ze smlouvy, která nenabyla účinnosti, se nepromlčuje), avšak ztotožnil se s výsledným rozhodnutím potvrzujícím zamítnutí žaloby.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, protože v předchozích fázích řízení krajský soud uvedl, že obsah budoucí smlouvy kupní nelze vyložit tak, že by nevyhotovení geometrického plánu ve lhůtě do 29. 11. 2013 bylo rozvazovací podmínkou, když nejde ani o podmínku odkládací vzhledem ke vzniku závazku vedlejší účastnice uzavřít budoucí smlouvu kupní, neboť když se účastníci dohodli, že vedlejší účastnice má po provedení geometrického plánu povinnost nejpozději do 14 dnů od písemné výzvy stěžovatelky uzavřít realizační smlouvu kupní, pak jde toliko o lhůtu k plnění a nikoliv o odkládací (nebo rozvazovací) podmínku. Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku vrátil k právnímu závěru, jímž krajský soud vyložil zajištění geometrického plánu do 29. 11. 2013 jako odkládací podmínku. V tomto rozsahu je rozsudek Nejvyššího soudu pro stěžovatelku překvapivý, a již proto je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje zejména na nález ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12 (N 50/69 SbNU 45)]. Stěžovatelka totiž neměla možnost na odlišné právní posouzení Nejvyšším soudem jakkoliv reagovat, když otázku odkládací podmínky měla již za vyřešenou s ohledem na právní závěry krajského soudu učiněné v předchozích fázích řízení. Kdyby stěžovatelka věděla, že Nejvyšší soud zamítnutí jejího dovolání na této otázce postaví, argumentovala by tak, že provedení geometrického plánu je ve svém důsledku pouhou specifikací předmětu koupě, a nikoliv podmínkou rozvazovací nebo odkládací. Absence specifikace předmětu koupě, která byla zaviněna vedlejší účastnicí, nemůže jít k tíži stěžovatelky. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, podle stěžovatelky nerespektovaly princip pacta sunt servanda, když měly upřednostnit výklad smlouvy či smluvního ujednání, který zachovává jeho účinky před výkladem, který tyto účinky nezachovává. V dané souvislosti stěžovatelka odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 32 Odo 894/2002, v němž měl Nejvyšší soud mimo jiné uvést, že je-li objednatel povinen zaplatit dílčí faktury až po předchozím odsouhlasení těchto faktur třetí osobou, není takové ustanovení smlouvy odkládací podmínkou, nýbrž smluveným předpokladem pro vznik nároku na úhradu daných záloh.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
9. Těžiště ústavní stížnosti tvoří dvě základní stěžovatelčiny námitky. V první vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, který vypracování geometrického plánu klasifikoval jako odkládací podmínku pro následnou povinnost uzavřít realizační smlouvu kupní, a odkazuje na závěry uvedené v usnesení krajského soudu č. j. 21 Co 230/219-344 (viz výše bod 2.), v němž krajský soud i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 780/2001 uzavřel, že vyhotovení (resp. nevyhotovení) geometrického plánu ve lhůtě do 29. 11. 2013 nelze vyložit jako rozvazovací (popř. odkládací) podmínku ke smluvním povinnostem mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Druhá námitka obsahuje stěžovatelčin výklad povinnosti spočívající ve vyhotovení geometrického plánu jako specifikaci předmětu koupě. Dospěl-li za této situace Nejvyšší soud v napadeném rozsudku k tomu, že vypracování geometrického plánu klasifikoval jako odkládací podmínku, je jeho rozhodnutí v souladu s blanketně odkazovanou judikaturou Ústavního soudu nutno považovat za nepřípustně překvapivé.
10. K takto pojaté argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že z výše uvedených obecných východisek o možnostech přezkumu, kterému Ústavní soud může podrobit rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení, z něhož taková rozhodnutí vzešla, vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší vykládat příslušná, v konkrétní věci použitá, ustanovení podústavního práva, ledaže by jejich výklad byl excesivní. K takovému - tedy excesivnímu - výkladu podle zjištění Ústavního soudu ve stěžovatelčině věci nedošlo.
11. Z předložených podkladů vyplývá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti hodnotí (ne)vypracování geometrického plánu na jednu stranu jako specifikaci předmětu koupě, a na druhou stranu - v souladu s odkazovaným usnesením krajského soudu - vychází z toho, že vyhotovení geometrického plánu je v podstatě jen počátkem lhůty k plnění. Ústavní soud konstatuje, že jak krajským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 780/2001, tak rozsudek Nejvyššího soudu zmiňovaný stěžovatelkou v ústavní stížnosti sp. zn. 32 Odo 894/2002, nejsou pro posuzovanou věc přiléhavé, neboť v obou případech byla podstatou sporu úhrada podle smlouvy o díle nebo úhrada za postoupenou pohledávku, kterou měla žalobkyně vůči postupiteli. Z uvedeného je ovšem zřejmé, že v obou případech šlo o to, že jedním z účastníků smlouvy byly povinnosti z těchto smluv pro něj plynoucích splněny, kdežto druhá smluvní strana byla s plněním v prodlení (tedy - zjednodušeně řečeno - nezaplatila cenu díla, resp. nezaplatila za postoupenou pohledávku). Ve stěžovatelčině věci ovšem k realizaci kýženého právního jednání (tedy k uzavření realizační kupní smlouvy) vůbec nedošlo, a proto není podle Ústavního soudu míry nelogické, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku o (ne)vypracování geometrického plánu neuvažuje jako o nedostatku poskytnout plnění vedlejší účastnicí.
12. Pro účely posouzení právního vztahu (poměru) mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nelze podle Ústavního soudu uvažovat o geometrickém plánu, na základě něhož by byla oddělena ta část pozemku, která neměla být předmětem koupě, jen jako o prostředku ke specifikaci předmětu koupě (neboť tím se jeho význam pro daný případ z hlediska určitosti či určitelnosti předmětu koupě nevyčerpává). Obdobně nelze na výklad přijatý Nejvyšším soudem nahlížet způsobem, že jím byl porušen princip vázanosti smlouvou, respektive princip priority výkladu smlouvy jako platné před výkladem smlouvy jako neplatné. Takovými otázkami se totiž Nejvyšší soud v napadeném rozsudku - jak je zjevné - vůbec nezabýval.
13. Ani námitka stěžovatelky o překvapivosti napadeného rozsudku není opodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na nález ze dne 9. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 216/16 (N 24/84 SbNU 293), z něhož lze dovodit, že ani rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi. Každá strana musí mít možnost nejen předložit důkazy a argumenty, které považuje za nutné, aby její požadavky uspěly, ale také možnost seznámit se a vznést připomínky ke všem důkazům za účelem ovlivnit rozhodnutí soudu. Závěry v tomto nálezu uvedené nejsou v rozporu ani se stěžovatelkou odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 3271/12, v němž se výslovně konstatuje (srov. bod 34. jeho odůvodnění), že Nejvyšší soud v tehdy Ústavním soudem posuzovaném případě své rozhodnutí částečně založil na posouzení právní otázky obecnými soudy nižších stupňů v daném řízení neřešené, což tehdejší stěžovatel nemohl očekávat. Toto východisko však v nyní posuzované věci zjevně není naplněno, neboť v řízení, z něhož vzešel napadený rozsudek, se obecné soudy otázkou vyhotovení geometrického plánu jako rozvazovací (odkládací) podmínky k následným právům a povinnostem plynoucím z realizační smlouvy kupní zabývaly, a proto nelze vycházet z toho, že by rozsudek Nejvyššího soudu ve vztahu k jím řešené otázce, zda se vedlejší účastnice nárokům stěžovatelky ubránila vznesenou námitkou promlčení, bylo možno považovat za překvapivý.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu