ECLI:CZ:US:2023:4.US.1225.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1225/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Vlasáka, zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2023 č. j. 19 Co 175/2023-569 a II. výroku rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. prosince 2022 č. j. 6 C 313/2017-532, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AS ZIZLAVSKY, v. o. s., sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, insolvenční správkyně obchodní společnosti ALDAST, spol. s r.o., sídlem 5. května 148, Strakonice, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a II. výroku rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud"), kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení. Stěžovatel namítá, že rozhodnutím o náhradě nákladů řízení byla porušena jeho blíže neurčená ústavně zaručená základní práva a svobody.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2022 č. j. 6 C 313/2017-532 uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 462 718 Kč se zákonným úrokem z prodlení (I. výrok), a to z důvodu náhrady nemajetkové újmy za bolest a za ztížení společenského uplatnění vzniklé následkem pracovního úrazu, dále uložil vedlejším účastnicím povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 109 303,90 Kč (II. výrok), a III. a IV. výrokem rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a o zaplacení soudního poplatku první vedlejší účastnicí, když stěžovatel byl od něj osvobozen.
3. Okresní soud odůvodnil II. výrok rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, že postupoval podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel byl ve věci zcela úspěšný, pročež mu přiznal plnou náhradu nákladů řízení za dvacet úkonů právní služby, paušální náhradu hotových výdajů za tyto úkony a náhradu cestovného (viz bod 35 odůvodnění). Při určení tarifní hodnoty v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vyšel z §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tedy z tarifní hodnoty 50 000 Kč.
4. Proti II. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas s tím, že okresní soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, a nikoli z tarifní hodnoty odvíjející se od přiznané náhrady nemajetkové újmy. Krajský soud napadeným usnesením změnil nákladový výrok rozsudku okresního soudu tak, že snížil stěžovateli přiznanou výši náhrady nákladů řízení na částku 99 883,80 Kč. Dospěl totiž k závěru o nesprávnosti vyčíslení náhrady nákladů řízení způsobené přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení také za některé úkony právní služby učiněné v řízení před Ústavním soudem, který posuzoval dřívější rozhodnutí obecných soudů ve věci samé. Zdůraznil přitom, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů, a že obecné soudy nemohou rozhodovat o náhradě nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem - náhradu vynaložených nákladů řízení před Ústavním soudem může podle konstantní judikatury přiznat pouze sám Ústavní soud (bod 14 odůvodnění). V té souvislosti přitom upozornil na povahu rozhodování o náhradě nákladů řízení z moci úřední s tím, že se zde neuplatní zásada zákazu změny k horšímu.
5. K postupu okresního soudu, který vycházel při určení tarifní hodnoty z §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, krajský soud uvedl, že byl správný a v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že "správnost závěrů Nejvyššího soudu vyslovená mimo jiné v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 byla opakovaně předmětem přezkumu Ústavního soudu a plně v nich obstála... Skutečnost, že soud prvního stupně i odvolací soud v průběhu tohoto řízení v minulosti rozhodoval o náhradě nákladů řízení odlišně (v době, kdy ještě nedošlo k úplnému sjednocení judikaturní praxe v otázce výše tarifní hodnoty), nemůže znamenat podle názoru odvolacího soudu důvod rozhodovat nyní v jasném rozporu se sjednocenou judikaturou. Legitimní očekávání účastníka řízení ohledně rozhodování o náhradě nákladů řízení musí spočívat v tom, že tato otázka bude posouzena věcně správně a jednotně, tedy v souladu se sjednocenou judikaturou" (bod 9 odůvodnění). Podotkl dále, že ve věci použitá a stěžovatelem "kritizovaná judikatura netvrdí ani neuzavírá, že v případě peněžitých náhrad za nemajetkovou újmu nelze stanovit hodnotu uplatněného práva, ani netvrdí, že je lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, poukazuje na to, že poškozený před zahájením sporu objektivně nemůže stanovit či odhadnout odpovídající výši uplatněného nároku. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně se s argumentací uvedenou v judikatuře Nejvyššího soudu plně ztotožňuje. K této otázce... ještě dodává, že výše požadovaného peněžitého plnění za nemajetkovou újmu není v přímé úměře se složitostí a náročností právního zastupování v tomto typu sporu a rozhodně neplatí, že náročnost právního zastupování v řízení o peněžitou náhradu za nemajetkovou újmu požadovanou ve výši 100 000 Kč je řádově nižší než v případě, kde je požadována částka např. 100 000 000 Kč" (bod 12 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Těžištěm argumentace stěžovatele je jeho nesouhlas s nákladovými výroky napadených rozhodnutí, které považuje za nesprávné. Soudy podle něho měly vycházet z tarifní hodnoty odvíjející se od přiznané náhrady nemajetkové újmy. Zdůrazňuje, že s ohledem na své osobní a majetkové poměry bylo ve smlouvě o poskytnutí právních služeb ujednáno, že právní zástupkyni náleží odměna pouze v případě, že ji přizná soud. Stěžovatel, resp. jeho advokátka uvádí, že přiznaná odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby je neadekvátní, neboť advokát "má právo si na své živobytí vydělávat prací, právo na spravedlivou odměnu a díky tomu má mít právo a možnost zabezpečit svou rodinu a řádně a včas hradit své závazky. Je v podstatě vyloučeno, aby při takto určené výši odměny, byl advokát schopen hradit náklady související s jeho činností, např. povinné pojistné, nájemné za kancelář, odměnu do fondu České advokátní komory, licenční poplatky, obměnu výpočetní techniky, včetně běžného spotřebního materiálu, mzdové náklady apod. Netřeba dodat, že z částky 3 100 Kč advokát zaplatí 15% daň z příjmů, dále povinné odvody na sociální politiku zaměstnanosti a na veřejné zdravotní pojištění. Z částky 3 100 Kč tak po odečtení těchto povinných plateb advokátovi zůstane částka cca 2 300 Kč."
7. Nákladové výroky jsou podle stěžovatele v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 2370/22, z něhož má vyplývat, že závazkový vztah mezi škůdcem a poškozeným vzniká okamžikem vzniku škody, a to bez ohledu na to, že prozatím není známa její přesná výše. Ústavní stížnost dále obsahuje výčet jednotlivých úkonů právní služby podle §11 advokátního tarifu, přičemž stěžovatel "se ptá ... na základě kterého konkrétního ustanovení advokátního tarifu lze v rámci soudního řízení vyúčtovat studium judikatury? Na základě kterého konkrétního ustanovení lze vyúčtovat porady se znalci, konzultace s ošetřujícími lékaři ...? Na základě kterého konkrétního ustanovení lze vyúčtovat nahlížení do spisů a dále nutnou přípravu na soudní jednání? ... Všechny shora uvedené úkony zaberou hodiny času a představují mnoho práce, a to vše má advokát vykonávat bezplatně? Pokud ano, pak je třeba si položit otázku, který advokát bude takto bezplatnou činnost vykonávat a lze po něm vůbec chtít, aby pracoval bez nároku na odměnu? Není takový požadavek protiústavní, zejména k čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod? Advokát, i kdyby chtěl sebevíce a snažil se pro poškozeného udělat maximum možného, má své limity a nutně nastanou situace, kdy upřednostní činnost, která bude honorována před činností nehonorovanou a poškozeným se nedostane plnohodnotného právního zastoupení a právo na právní pomoc bude pouhou deklarací."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti rozsudku krajského soudu ohledně náhrady nákladů řízení nebylo dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. To platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) nebo usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2052/20; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Přezkum soudních rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podléhá podle ustálené judikatury omezenému testu ústavnosti, v němž Ústavní soud zkoumá zpravidla pouze to, zda napadené rozhodnutí, resp. jeho výrok, neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" [viz již nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 (N 121/46 SbNU 143)], popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona.
10. Úvodem je nutno předeslat, že přestože byla ústavní stížnost podána stěžovatelem jako účastníkem řízení před obecnými soudy, podstatná část její argumentace se opírá o tvrzení o zásahu do práv jeho advokátky, včetně práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Touto argumentací se Ústavní soud nemůže blíže zabývat, neboť advokátka nebyla účastnicí řízení před obecnými soudy a v řízení o ústavní stížnosti nevystupuje v postavení stěžovatelky. Námitky o porušení jejích základních práv a svobod je proto nutno hodnotit jako materiálně nepřípustné. Stejně tak není úlohou Ústavního soudu, aby poskytoval advokátům "návod", podle jakých ustanovení advokátního tarifu (ne)možno vykazovat jednotlivé úkony právní služby.
11. Ve zbývající části je ústavní stížnost pouhou polemikou o výkladu advokátního tarifu jako podzákonného právního předpisu. Stěžovatel konkrétně nesouhlasí s tím, že soudy v návaznosti na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu konstatovaly, že ve sporech o náhradu nemajetkové újmy na zdraví je na místě při určování výše náhrady nákladů řízení vycházet z §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, podle kterého činí tarifní hodnota 50 000 Kč.
12. Ústavní soud si je vědom toho, že otázka, podle kterého ustanovení advokátního tarifu se má v případech nastíněných stěžovatelem postupovat, byla v minulosti obecnými soudy posuzována různě. Judikatura však byla posléze sjednocena Nejvyšším soudem, což soudy v napadených rozhodnutích náležitě reflektovaly. Ústavní soud se přitom již po sjednocení judikatury k této otázce Nejvyšším soudem zabýval několika ústavními stížnosti, obsahově podobnými stěžovatelově, přičemž je vždy odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 203/22 nebo ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1898/22).
13. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může vyplynout i z předchozích rozhodnutí, posuzujících podobné ústavní stížnosti. Tak je tomu s odkazem na shora uvedená usnesení i ve věci stěžovatele.
14. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by mu rozhodnutím o náhradě nákladů právního zastoupení vznikla citelná újma. Z ústavní stížnosti lze naopak dovodit, že riziko spojené s nejistou výší náhrady nákladů právního zastoupení na sebe vzala jeho advokátka (bod 6 výše). Obzvláště v takové situaci pak nelze žádným způsobem dovodit, že by určení tarifní hodnoty sporu dosahovalo pro stěžovatele ústavněprávní roviny.
15. Odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 2370/22 (bod 7 výše), ten na posuzovanou věc nedopadá, neboť žádným způsobem neřeší otázku, podle jakého ustanovení advokátního tarifu má soud v podobných věcech postupovat. Ústavní soud tímto usnesením v žádném případě nezpochybňuje, že ke vzniku závazkového (deliktního) vztahu mezi škůdcem a poškozeným dochází již v okamžiku vzniku škody. Jak však stěžovatel správně uvádí, současně Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že v tento okamžik nemusí být známa výše újmy. Tato skutečnost má přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu význam právě při určení výše náhrady nákladů právního zastoupení. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na posuzovanou věc nedopadá ani nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22, který se týkal náhrady nákladů právního zastoupení v řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu oceněného penězi. Nad rámec argumentace stěžovatele Ústavní soud poukazuje na to, že neústavnost rozhodnutí krajského soudu není založena ani tím, že krajský soud k jeho odvolání přistoupil ke snížení výše přiznané náhrady nákladů řízení (bod 4 výše). Pro rozhodování o nákladech řízení "platí podle §151 o. s. ř. zásada oficiality, tzn. že soud o povinnosti k náhradě nákladů rozhoduje i bez návrhu. Pokud tedy soud prvního stupně jejich výši nesprávně vypočetl, lze k odvolání změnit nákladový výrok i v neprospěch odvolatele" (PIRK, T. In SVOBODA, K. a kol. Náklady řízení. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 187).
16. Ústavní soud z výše uvedených důvodů nezjistil porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu