ECLI:CZ:US:2023:4.US.1388.22.2
sp. zn. IV. ÚS 1388/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelů J. D., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, a B. P., zastoupené Mgr. Petrem Drapákem, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2022 č. j. 4 Tdo 1367/2021-6888, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2021 č. j. 6 To 67/2020-6640 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. března 2020 č. j. 68 T 1/2014-6459, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 1388/22 a I. ÚS 1414/22 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 13. 9. 2022 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a stěžovatelku v řízení proti uprchlému vinnými trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, za jednání označená v rozsudku pod body 1) až 4) výroku a dále trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, za jednání označená v rozsudku pod body 5), 6) výroku a stěžovatele samotného uznal vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 a 2 trestního zákona za jednání označené v rozsudku pod bodem 7) výroku. Podle §227 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud stěžovatelům trest neuložil, neboť v předchozím průběhu řízení bylo z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu rozhodnuto o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 2 a §231 odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 21. 12. 2018 č. j. 68 T 1/2014-5939. V dalším řízení tak bylo pokračováno pouze na základě žádosti stěžovatelů a v důsledku toho krajský soud po provedeném hlavním líčení vyslovil u stěžovatelů pouze vinu. Dále podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil oběma stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit konkretizované poškozené nemajetkovou újmu ve výši 414 484 Kč a ostatní poškozené s uplatněným nárokem na náhradu škody soud odkázal podle §229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byli stěžovatelé podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěni obžaloby pro dílčí útok vůči specifikované poškozené, která byla zároveň podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázána se svým nárokem do občanskoprávního řízení.
3. Uvedené trestné činnosti se stěžovatelé podle krajského soudu dopustili - ve stručnosti shrnuto - tak, že [body 1) až 6) výroku rozsudku] po předchozí dohodě jako vůdčí představitelé neakreditované esoterické školy P., pod záminkou, že podstoupí blíže neurčenou léčebnou metodu zvanou "odháčkování", jež může provést a provede - jako jeden z mála zasvěcených tantriků na světě - stěžovatel, která "umožní ženám a dívkám zbavit se energetických háčků, které v jejich organismu zanechali dřívější sexuální partneři a které jim brání v proudění ženské energie, v duchovním růstu, v osobním rozvoji a v možnosti najít adekvátního životního partnera", stěžovatelka, ať sama či ve spolupráci s dalšími lektorkami školy, pod falešnými záminkami, vybíraly dle pokynů stěžovatele poškozené, bez uvedení a s úmyslným zamlčením základní informace, jak "odháčkování" probíhá, tj. že jde o pohlavní styk se stěžovatelem, ať na seminářích či v objektech, kam byly poškozené dovedeny, se tyto podrobily pod vedením stěžovatelky dechovému cvičení, které vedlo k hyperventilaci, v důsledku které často v kombinaci s nedostatkem spánku, nedostatku plnohodnotné stravy, dehydratace, celkové únavy, stresu, strachu z neznámého, u poškozených vyvolaly usnadnění rozvoje určitého stupně kvalitativní poruchy vědomí s neschopností ovládání tělesných pohybů, vyjádření nesouhlasu, obrany sebe samé, eventuálně rozvojem různé hloubky kvalitativní poruchy vědomí, kdy právě za tímto účelem byly stěžovatelkou do tohoto stavu uvedeny, čehož si byl stěžovatel vědom, a oba stěžovatelé si byli vědomi toho, že nebyly-li by poškozené ve stavu bezmoci, mohly by ať slovně či fyzicky projevit nesouhlas se souloží, kdy v tomto stavu k nim stěžovatel přistoupil, nezjišťoval jejich souhlas se souloží, a bez jejich souhlasu a s tímto vědomím na nich vykonal pohlavní styk, a to v období měsíců července až září roku 2004 v X nebo Y v případech podrobněji popsaných ve skutkové větě rozsudku. Jednání označené v rozsudku pod bodem 7) spočívalo v tom, že stěžovatel v přesně nezjištěné době, nejméně v roce 2009 na veřejně přístupných internetových stránkách jako autor článku s názvem "XXX" publikoval s vědomím, že jde o nepravdivé údaje, tvrzení o tom, že označená poškozená se autorovi článku sama svěřila, že jako lékařka neurologického oddělení konkretizovaného zdravotnického zařízení způsobila v přesně nezjištěný den na podzim roku 2006 smrt pacienta, a že mohlo jít o úmyslné jednání, přičemž si byl vědom toho, že tyto lživé údaje byly způsobilé poškozenou jako lékařku značnou měrou poškodit v zaměstnání i u spoluobčanů, a v tomto úmyslu i jednal, kdy za těchto okolností, v důsledku ohrožení její vážnosti a fundovanosti lékařky nemohla poškozená vykonávat své povolání lékařky v označeném zdravotnickém zařízení, a z těchto důvodů ke dni 31. 5. 2009 ukončila podle §50 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, pracovní poměr v uvedené nemocnici a v období od 1. 6. 2009 do 30. 9. 2009 byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce České republiky.
4. Proti odsuzující části rozsudku krajského soudu podali za oba stěžovatele (uprchlí) odvolání jejich obhájci. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že ad I. podle §258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu částečně zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o vině v bodech ad 1) až 4), ad 5) a 6) a ve výroku o neuložení trestu a ve výrocích o náhradě škody; ohledně stěžovatelky tuto část rozsudku zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu pak ve věci sám rozhodl, že oba stěžovatele uznal vinnými totožným jednáním pod body ad 1) až 4) a ad 5) a 6), jak již bylo předtím vysloveno v rozsudku krajského soudu, včetně výsledné právní kvalifikace podle §241 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákona, v obou případech ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, pouze s tím rozdílem, že oproti krajskému soudu, který u právní kvalifikace obou trestných činů znásilnění spatřoval naplněný zákonný znak "zneužití bezbrannosti jiného k souloži", shledal zákonný znak spočívající v "donucení jiného násilím k souloži". Stejně jako již před tím krajský soud i vrchní soud podle §227 trestního řádu stěžovatelům za uvedené trestné činy, u stěžovatele i za trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 a 2 trestního zákona, ohledně nějž zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn, tresty neuložil. Zopakoval pak i oba výroky o náhradě škody podle §228 odst. 1 trestního řádu, resp. podle §229 odst. 1 trestního řádu. Současně ad II. konstatoval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé namítají, že nebyly splněny podmínky pro vedení trestního řízení proti nim jako proti uprchlým. Upozorňují, že v současné době jsou ve vyhošťovací vazbě ve Filipínské republice, kde jsou omezeni na svobodě, kvůli čemuž se nemohli účastnit trestního řízení. Tento fakt byl soudům i ostatním orgánům činným v trestním řízení znám, ale nikterak jej nereflektovaly a vyhodnotily, že stěžovatelé se trestnímu řízení úmyslně vyhýbají, byť to odporuje zjištěným skutečnostem. Stěžovatelé tvrdí, že projevili ochotu a vůli účastnit se trestního řízení alespoň prostřednictvím tzv. videokonferenčního zařízení podle §111a trestního řádu, k čemuž se však vrchní soud nevyjádřil a ani neučinil dotaz na Ministerstvo spravedlnosti Filipínské republiky, zda je to proveditelné. V této souvislosti upozorňují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003 sp. zn. 4 Tz 82/2002, podle kterého nelze dovodit, že se obviněný pobytem v cizině, kde se nemůže svobodně rozhodovat, vyhýbá trestnímu řízení vedenému českými orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatelé vytýkají, že při doručování do zahraničí krajský soud nepostupoval podle §429 trestního řádu, kdy nevyužil při doručení tzv. mezinárodní doručenku a ani nepožádal cizozemský justiční orgán o provedení úkonu právní pomoci, kvůli čemuž nebylo vyhotoveno potvrzení o předání. V návaznosti na uvedené stěžovatelé dovozují, že krajský soud kvůli předání předvolání v rozporu s §429 trestního řádu zamezil, aby mohlo případné potvrzení o převzetí obsahovat i žádost, v důsledku níž by se do protokolu zaneslo jejich stanovisko, zda se hodlají zúčastnit trestního řízení, jak předpokládal vrchní soud v usnesení ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. 6 To 2/2015. Podle stěžovatelů nelze pominout ani skutečnost, že krajský soud postupoval v rozporu s Instrukcí č. 57/2008-MOT-J/60 Ministerstva spravedlnosti ze dne 31. 12. 2010, O postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních. Podle stěžovatelky tento rozpor vychází ze svévolného usnesení o zahájení trestního řízení proti uprchlým bez toho, aby se stěžovatele pokusil znovu kontaktovat. Stěžovatel dále poukazuje, že byla obeslána pouze stěžovatelka do detenčního zařízení v Manile, o čemž byl pořízen referát předsedkyně senátu, zatímco v jeho případě nebyl žádný obdobný pokyn vydán, jak dokládá trestní spis. Podle stěžovatelů již uplynuly důvody pro pokračování v řízení proti uprchlému, a proto měl již minimálně vrchní soud postupovat podle obecných ustanovení trestního řádu. Vrchní soud ve zdůvodnění vedení trestního řízení proti stěžovatelům jako uprchlým odkazuje na písemnost z trestního spisu označenou jako "přísežné prohlášení", jejímž autorem je stěžovatel, která však nebyla v rámci veřejného zasedání provedena ani jedním soudem a jejíž autenticitu obhajoba zpochybňuje.
7. Dále stěžovatelé brojí proti závěrům obecných soudů, jelikož podle jejich názoru nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákona ve formě spolupachatelství. Stěžovatelka namítá, že právní i skutková tvrzení obecných soudů jsou neprokázaná. Odkazuje přitom na nepřesnosti v soudy prezentované časové posloupnosti, neboť stěžovatel se podle pasu nenacházel v České republice v době spáchání dílčích skutků. Na tomto základě za využití odkazů na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se stěžovatelka ohrazuje proti postupu obecných soudů, který podle jejího názoru nesl znaky libovůle a zasáhl do jejích ústavně zaručených práv. V řízení nebyl dodržen princip presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo a prokázání viny nad rozumné pochybnosti. Za závažný nedostatek stěžovatelka považuje porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti i vadné hodnocení důkazů, kdy soudy uvěřily výpovědím údajných poškozených, ale pominuly důkazy, které by podporovaly obhajobu stěžovatelů. Dále se stěžovatelka pozastavuje nad nedostatkem reakce na nepřesnosti výpovědí u poškozených v rámci dílčích skutků 1) až 4), což vedlo ke změně popisu skutku ze "zneužití bezbrannosti jiného" na "násilím donutili jiného" a také upozorňuje na nedostatečnou identifikaci pachatele poškozenými. Stěžovatelka dodává, že chybí subjektivní stránka trestného činu, protože byly "odháčkovány" stovky žen a není zřejmé, proč právě poškozené měl stěžovatel znásilnit.
8. Podle stěžovatele nebyl proveden žádný důkaz potvrzující verzi poškozených, že dýchací technika nazývaná "flétna a růže" je ovlivnila. Odmítá závěry soudního znalce MUDr. Pavla Hudeho, Ph.D., z oboru zdravotnictví se specializací anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína, který čerpal pouze z odborné literatury a nijak se nevyjádřil k metodě zkoumání poškozených, jehož závěry oba soudy pouze formalisticky převzaly. Soudy nemohly vycházet ze závěrů tohoto znalce, který nemá v této oblasti aprobaci a neprovedl žádné znalecké zkoumání, pouze čerpal z neznámého zdroje, který pak nedokázal ani citovat. Stěžovatel též napadá, že soudy neprovedly důkaz o obsahu neznámé látky v čaji, která měla působit na poškozené. V případě konkretizované poškozené stěžovatel namítá, že její posttraumatická stresová porucha se měla projevit až v důsledku informace o souloži se stěžovatelem, případně byla vyvolána pomluvou definovanou ve skutkové větě tohoto rozhodnutí. Soudy tak bez dalšího vycházely pouze z výpovědi poškozené. Vadná je i právní kvalifikace skutku, protože postrádá jak zákonný znak "zneužití bezbrannosti", ale i znak "násilí". Nebylo prokázáno násilí stěžovatele, žádná ze svědkyň vyjma poškozených nevypověděla, že by se po absolvování techniky "flétny a růže" dostala do stavu změny vědomí a nemohla projevit svou vůli. Z toho vyplývá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu znásilnění, protože si nemohl být vědom, že by mohl vykonat soulož proti vůli poškozených, které se nebránily a nedaly mu svůj případný nesouhlas zřetelně najevo, respektive jejich tvrzení nejsou podporována žádnými důkazními prostředky a ani závěry znalců.
9. Stěžovatel dále tvrdí, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 a 2 trestního zákona. Krajský soud opřel své úvahy o skutkovém stavu pouze o obsah civilního rozsudku, aniž by ctil zásadu vtělenou do §2 odst. 5 trestního řádu, nezjišťoval skutkový stav bez důvodných pochybností, např. ustanovením znalce z oboru kybernetika, ke zjištění z jakého počítače byly články vyhotoveny a zda autorem nemohla být třetí osoba, jak navrhovala obhajoba. S tímto návrhem obhajoby se nevypořádal ani vrchní soud. Obecné soudy tak své závěry nezaložily na jednoznačných důkazech, které by bez pochybností odkazovaly na autorství článku. K tomu stěžovatel doplňuje i argumentaci týkající se teoretických východisek a základních zásad trestního řízení, která je obsahově obdobná té, jež byla uplatněna stěžovatelkou.
10. Stěžovatelé namítají, že se obecné soudy bez odůvodnění nezabývaly jimi navrhovanými důkazy. Mezi tyto opomenuté důkazy řadí především cestovní pas stěžovatele, videonahrávku, kde je zachycen rozhovor stěžovatele s vedoucím kanceláře 6 To vrchního soudu, jehož obsahem je žádost o doručení vyrozumění o předvolání k veřejnému zasedání, protože jsou schopni vypovídat prostřednictvím videokonferenčního zařízení, neustanovení soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který by stanovil obsah zmiňovaného čaje a v návaznosti na to ustanovení znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nevypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo, ke zjištění zda podpis na přísežném prohlášení je pravým podpisem stěžovatele. Dále stěžovatel kritizuje nepodání žádosti k příslušnému cizozemskému orgánu o zajištění jeho výslechu prostřednictvím technického zařízení podle §57 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Stěžovatelka vytýká, že časové určení jednotlivých dílčích skutků je úmyslně velmi široké, aby byla upřena práva obhajoby, protože není možné, aby si jednotlivé poškozené skutky nezařadily alespoň v řádu jednotlivého týdne v roce.
11. Stěžovatelé posléze namítají porušení nestrannosti soudu, především předsedkyní senátu krajského soudu, která podle nich vyhrožovala obhájci stěžovatele podáním stížnosti na Českou advokátní komoru a hrubě ho urážela. Obhajobě bylo zabráněno klást otázky vyslýchaným svědkům a uplatňovat námitky proti případné věrohodnosti. Obhájci byli diskvalifikováni stran další obhajoby kvůli pohrůžce podání trestního oznámení pro trestný čin pohrdání soudem podle §336 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatelka má za to, že krajský soud se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu stavěl do postavení pomocníka veřejné žaloby, která byla jinak neaktivní, a že předsedkyni senátu pojil kolegiální poměr k osobám zainteresovaným na škole P.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzované ústavní stížnosti, resp. námitky v nich obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí.
17. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelům na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Ústavní soud předesílá, že argumentací týchž stěžovatelů vztahující se k naplnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlému se zabýval již v usneseních ze dne 4. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2037/19 a ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2038/19 [a to s poukazy na prejudikaturu, např. nálezy ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387), ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 325/2000 (N 167/20 SbNU 187) nebo usnesení ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 590/03 (U 12/32 SbNU 523)], proto je namístě odkázat na uvedená dřívější rozhodnutí. Obecné soudy i v nyní posuzovaných napadených rozhodnutích přesvědčivě dovodily, že stěžovatelé nadále v cizině pobývají v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky.
19. Nejvyšší soud se ústavněprávně souladným způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele, že jeho "přísežné prohlášení" nebylo provedeno v opakovaném hlavním líčení podle §219 odst. 3 trestního řádu a ani v navazujícím veřejném zasedání u vrchního soudu. Výstižně též připomenul, že šlo pouze o jeden z řady důkazů, na nichž vrchní soud založil své závěry o splnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlému.
20. Opodstatněná není námitka proti závěrům obecných soudů, podle nichž řízení probíhalo podle §306 trestního řádu, tedy se doručovalo toliko obhájcům stěžovatelů. Výjimku představoval pokus doručit předvolání před zahájením řízení podle §302 a násl. trestního řádu prostřednictvím konzula České republiky, nicméně v době tohoto pokusu byl namítaný §429 trestního řádu již zrušen zákonem č. 105/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014.
21. Stěžovatelé dále brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňují-li stěžovatelé výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
22. Do první skupiny situací, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, patří ty, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelé však nenamítají, že toto pochybení v jejich věci vyvstalo.
23. Druhou skupinu pochybení soudů při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud konstantně zastává názor [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)], že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
24. Stěžovatelé předestřeli několik souvisejících výhrad, nicméně již Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se soudy nižších stupňů předmětnými důkazními návrhy zabývaly a při jejich zamítnutí předestřely relevantní důvody pro uplatněný procesní postup (srov. např. bod 61. rozsudku krajského soudu), což Ústavní soud považuje za dostačující.
25. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
26. Do této kategorie vad důkazního řízení by patřily námitky, že stěžovatel nebyl přítomen v době spáchání konkretizovaných skutků v České republice, což má dokládat jeho cestovní pas, že posudek znalce MUDr. Pavla Hudeho, Ph.D., odpovídá na otázky mimo jeho odbornou specializaci, a že obecné soudy nekriticky vycházely z výpovědí konkretizované poškozené, jakož i v souvislosti s bodem 7) výroku z rozsudku vydaného v občanskoprávní věci. Těmito výhradami se však obecné soudy adekvátně zabývaly, a proto Ústavní soud odkazuje především na body 32., 46., 47. a 161. rozsudku krajského soudu a bod 61. rozsudku vrchního soudu.
27. Obecné soudy posoudily též subjektivní stránku trestného činu znásilnění a věcně udržitelným způsobem argumentovaly ve prospěch závěru, podle něhož ani okolnost, že některé "studentky" esoterické školy P. předem věděly, v čem spočívá "rituál" stěžovatelem pojmenovaný "odháčkování" (srov. bod 69. rozsudku vrchního soudu), neznamená, že vůči poškozeným, které tyto informace včas neměly a souhlas neudělily, nešlo o trestný čin znásilnění. Nejvyšší soud též výstižně citoval rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2003 ve věci M. C. v. Bulharsko, stížnost č. 39272/98, a ve shodě s vrchním soudem dovodil, že nesouhlas oběti je nutno vykládat extenzivně, přičemž pod pojem "násilí" je nutno podřadit i rozmyslné navození kvalitativní poruchy vědomí (stavu změněného vědomí) "technikou" stěžovateli označovanou jako "flétna a růže", které bylo prokázáno v posuzovaných případech.
28. Ústavní soud nespatřuje exces ani v závěrech vrchního soudu a Nejvyššího soudu o namítané podjatosti soudkyně krajského soudu JUDr. Ivety Šperlichové, zdůrazňujících, že procesní postup soudce a jeho právní názor za poměr k projednávané věci či k osobě obviněného, jeho obhájce nebo zmocněnce nebo poškozeného považovat nelze. Obdobně nedosahují ústavněprávní roviny ani úvahy stěžovatelů o vztazích této soudkyně k soudcům Okresního soudu ve Zlíně, údajně zainteresovaným na chodu jejich esoterické školy.
29. Stěžovatelé ústavními stížnostmi napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
30. Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, ve věci stěžovatelů neshledal, ani nezjistil odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení a od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu