ECLI:CZ:US:2023:4.US.1521.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1521/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní společnosti Sallerova výstavba Emporium II k. s., sídlem Obchodní zóna 266, Otvice, zastoupené Denisem Dietrem Riedigerem, advokátem, sídlem Rašínovo nábřeží 383/58, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2023 č. j. 54 Co 21/2023-545, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Jiřího Šimáčka, 2) Ing. Gustava Šimáčka a 3) Lucie Šeflové, všech zastoupených JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného usnesení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v katastru nemovitostí bylo ve prospěch stěžovatelky zapsáno vlastnické právo k pozemkům parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5, parc. č. X6, parc. č. X7, parc. č. X8, parc. č. X9, parc. č. X10, parc. č. X11, parc. č. X12, parc. č. X13, parc. č. X14 a parc. č. X15 v katastrálním území Jinonice a pozemku parc. č. X16 v katastrálním území Stodůlky (dále jen "předmětné pozemky"). Tyto pozemky nabyla právní předchůdkyně stěžovatelky, obchodní společnost Sallerova výstavba Plan V s. r. o., na základě kupních smluv ze dne 6. 9. 2007, uzavřených s vedlejším účastníkem 1) a právními předchůdci vedlejších účastníků 2) a 3). Vlastnické právo těchto osob se přitom mělo odvíjet od dohod o vydání věci uzavřených mezi někdejším státním podnikem Státní statek hl. m. Prahy a jejími právními předchůdci, na jejichž základě jim byly uvedené pozemky vydány v roce 1992 podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd").
3. Obchodní společnost UNITED BAKERIES a. s., která tyto pozemky užívala jako vlastnice staveb na nich postavených, a obchodní společnost OK REST a. s. (dříve ODKOLEK a. s.), která je dřívější vlastnicí těchto staveb, podaly v roce 2009 proti stěžovatelce a dalším subjektům žalobu o určení, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 11. 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 18 C 190/2009-1535, bylo žalobě částečně vyhověno v rozsahu, v němž se tohoto určení domáhala obchodní společnost UNITED BAKERIES a. s. proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a stěžovatelce. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud shledal dohody o vydání věci neplatnými pro rozpor s §4 odst. 1, §10 odst. 1 a 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, a tudíž na jejich základě nemělo vzniknout vlastnické právo právním předchůdcům vedlejších účastníků. Následkem tohoto stavu měla být také neplatnost smluv, od nichž odvozovala své vlastnické právo k předmětným pozemkům stěžovatelka. Podle obvodního soudu restituenti, resp. jejich právní nástupci, nenabyli vlastnické právo k těmto pozemkům ani vydržením.
4. K odvolání obchodních společností UNITED BAKERIES a. s. a OK REST a. s. jako žalobkyň a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a stěžovatelky jako žalovaných Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku i zamítavých výrocích ve věci samé.
5. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala dovolání, v návaznosti na nabytí právní moci rozsudků obvodního soudu a městského soudu však dne 26. 11. 2018 podala také žalobu, kterou se domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi 1) uhradit jí částku 17 279 955,84 Kč s příslušenstvím, vedlejšímu účastníkovi 2) uhradit jí částku 6 948 269 Kč s příslušenstvím a vedlejšímu účastníkovi 3) uhradit jí částku 4 967 860 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelce měla být současně uložena povinnost vrátit jim předmětné pozemky. Podání žaloby bylo odůvodněno tím, že vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, s ohledem na uvedené pravomocné rozsudky v době uzavření kupních smluv ze dne 6. 9. 2007 nebyli jako prodávající skutečnými vlastníky předmětných pozemků. Tyto kupní smlouvy byly absolutně neplatnými a stěžovatelka proto podle §451 a 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, měla vůči vedlejším účastníkům nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši částek, které zaplatila při koupi předmětných nemovitých věcí.
6. V průběhu řízení o žalobě stěžovatelky o vydání bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728 odmítl dovolání stěžovatelky. Stěžovatelka následně podala proti tomuto usnesení a jemu předcházejícím rozsudkům městského soudu a obvodního soudu ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2856/19 (N 183/102 SbNU 106) tak, že všechna jí napadená rozhodnutí zrušil z důvodu porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a jejího základního práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny (všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud považoval dohody o vydání za neplatné pouze pro jejich rozpor s §10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, neboť vydání bránila zákonná překážka spočívající v zastavěnosti předmětných pozemků. Obecné soudy však pochybily při posouzení dobré víry restituentů, tedy právních předchůdců vedlejších účastníků. Zákaz vydání pozemků, na nichž je umístěna stavba, musel být státnímu podniku, jenž předmětné pozemky ve vlastnictví státu vydal, znám a státem nebyl ani následnými akty veřejné moci či jiným jednáním zpochybňován. Ze skutkových zjištění neplyne, že by restituenti uplatnili restituční nárok na vydání předmětných pozemků s úmyslem uvést státní podnik, který jim tyto pozemky vydal, v omyl, nebo s jiným nečestným úmyslem. Vzhledem k nerovnému postavení povinné osoby a oprávněné osoby při uplatňování restitučního nároku podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd nelze restituentům bez dalšího přičíst k tíži, že správně nezohlednili význam existence areálu pekáren na žádných pozemcích pro možnost jejich vydání. Stát jim za této situace pozemky vydávat neměl a měl jim vytvořit prostor pro uplatnění nároku na náhradu. Jestliže tak nepostupoval, nelze při zohlednění skutkových zjištění obecných soudů na omyl restituentů nahlížet jinak než jako na omyl omluvitelný. Dobrá víra restituentů, resp. jejich právních nástupců, nebyla provedenými důkazy vyvrácena. Ze skutkových zjištění obecných soudů neplyne, že by tato dobrá víra měla zaniknout ještě před uplynutím vydržecí doby deseti let podle §134 odst. 1 občanského zákoníku, což opodstatňuje závěr, že se restituenti, resp. jejich právní nástupci, vlastníky předmětných pozemků skutečně stali a mohli tak kupní smlouvou převést nabyté vlastnické právo na právní předchůdkyni stěžovatelky.
8. Následkem zrušení rozhodnutí soudů nálezem sp. zn. IV. ÚS 2856/19 rozhodoval ve věci žaloby obchodní společnosti UNITED BAKERIES a. s. na určení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem znovu obvodní soud, který tuto žalobu rozsudkem ze dne 3. 5. 2021 č. j. 18 C 190/2009-1875 zamítl. Toto rozhodnutí bylo k odvolání uvedené obchodní společnosti potvrzeno rozsudkem městského soudu ze dne 9. 12. 2021 č. j. 25 Co 302/2021-1924. Její dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022 č. j. 28 Cdo 827/2022-1985 odmítnuto. Následnou ústavní stížnost obchodní společnosti UNITED BAKERIES a. s. proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. II. ÚS 2195/22 jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Pravomocné zamítnutí žaloby obchodní společnosti UNITED BAKERIES a. s. o určení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem bylo důvodem, pro který stěžovatelka dne 10. 11. 2022 vzala zpět žalobu proti vedlejším účastníkům o vydání bezdůvodného obohacení oproti vrácení pozemků. Vedlejší účastníci vyjádřili se zpětvzetím žaloby souhlas. Obvodní soud proto usnesením ze dne 6. 12. 2022 č. j. 5 C 423/2018-528 řízení zastavil (I. výrok). Zároveň rozhodl, že vedlejším účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává (II. výrok).
10. Použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 202/2012 Sb., odůvodnil obvodní soud tak, že shledal pro takovýto postup důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatelka v okamžiku podání žaloby mohla až do nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2856/19 na základě pravomocných rozhodnutí soudů v dobré víře usuzovat na oprávněnost svého nároku. Argumentace vedlejších účastníků, podle níž má jít k tíži stěžovatelky, že s podáním žaloby nevyčkala až do rozhodnutí Ústavního soudu, není přiléhavá, stejně jako tvrzení, že vedlejší účastníci nezavdali příčinu k okamžitému podání žaloby. Stěžovatelka se totiž s podáním žaloby domáhala také vydání předběžného opatření, kterým by soud vedlejším účastníkům zakázal zcizit v jejím návrhu specifikované spoluvlastnické podíly na nemovitých věcech z důvodu obavy z možného ohrožení výkonu rozhodnutí ve věci samé. Tomuto návrhu bylo vyhověno. Za této situace by přiznání náhrady nákladů řízení vedlejším účastníkům řízení představovalo nepřiměřenou tvrdost vůči stěžovatelce.
11. K odvolání vedlejších účastníků městský soud napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu ve II. výroku tak, že stěžovatelka je povinna na náhradu nákladů řízení zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) částku 348 610,02 Kč, vedlejšímu účastníkovi 2) částku 246 156,90 Kč a vedlejší účastnici 3) částku 192 490,98 Kč (I. výrok). Zároveň je povinna na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) částku 4 815,80 Kč, vedlejšímu účastníkovi 2) částku 4 622,20 Kč a vedlejší účastnici 3) částku 4 389,88 Kč (II. výrok).
12. Městský soud zdůraznil, že moderační právo podle §150 občanského soudního řádu představuje výjimku ze zásady úspěchu ve věci a zásady procesního zavinění na zastavení řízení. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud sice v první řadě přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, pro použití §150 občanského soudního řádu jsou ale významné také jiné okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, např. okolnosti, které vedly k uplatnění nároku nebo postoj účastníků v průběhu řízení.
13. V posuzované věci podle městského soudu poměry obou procesních stran ani další okolnosti v požadované míře neodůvodňují, aby bylo vedlejším účastníkům podle §150 občanského soudního řádu upřeno právo na náhradu nákladů řízení. Jejich vznik je třeba klást výhradně k tíži stěžovatelky. Za zásadní důvod pro soudní uplatnění nároku stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení nelze označit jednání vedlejších účastníků, byť svým chováním zapříčinili to, že stěžovatelka spolu s žalobou navrhla vydání předběžného opatření. Objektivně vzato lze předpokládat, že stěžovatelka by i jinak předmětné řízení zahájila, neboť neměla v úmyslu ponechat vedlejším účastníkům peněžité prostředky, které za koupi předmětných pozemků zaplatila, a vzhledem k odmítavému postoji vedlejších účastníků musela řízení zahájit. Nebýt zmíněného chování vedlejších účastníků by tak možná učinila později, avšak zcela jistě před promlčením svého nároku, tedy dříve než by s ohledem na vývoj paralelně vedeného sporu o určení vlastnictví k předmětným pozemkům bylo možné s potřebnou mírou pravděpodobnosti či spíše jistoty shledat požadavek na vydání bezdůvodného obohacení nedůvodným. Vedlejší účastníci tak byli vmanévrováni do pozice žalovaných v zásadě bez jim po právu přičitatelného zavinění. Majetkovými poměry účastníků obvodní soud užití moderačního práva nezdůvodnil a ani stěžovatelka v tomto směru nic konkrétního netvrdila a neprokazovala. Vedlejší účastníci shodně jako stěžovatelka pověřili svým zastupováním ve sporu advokáta, poskytujícího jim právní služby za úplatu, a tudíž ani z tohoto pohledu nelze v jejich postavení shledat jakoukoli disproporci, kterou by bylo třeba v zájmu ústavnosti zohlednit.
II.
Argumentace stěžovatelky
14. Stěžovatelka zdůrazňuje, že žalobu o vydání bezdůvodného obohacení vzala zpět teprve po vyhlášení nálezu sp. zn. IV. ÚS 2856/19 a následném zamítnutí žaloby obchodní společnosti UNITED BAKERIES a. s. o určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům. V této souvislosti poukázala na ne zcela běžné okolnosti věci, které podle jejího názoru odůvodňují použití §150 občanského soudního řádu. Žalobu podala v přímé souvislosti s návrhem na nařízení předběžného opatření, protože vedlejší účastníci převáděli pozemky ve svém vlastnictví na rodinného příslušníka. Zpětvzetí žaloby v širším slova smyslu přitom nezavinila.
15. Městský soud měl porušit právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že před svým rozhodnutím nedal najevo své úvahy o použití §150 občanského soudního řádu. Nevytvořil tak dostatečný procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla vyjádřit k eventuálnímu a v tomto soudním řízení novému a nečekanému uplatnění §146 odst. 2 občanského soudního řádu, vznést k němu námitky, důkazní návrhy či jiné skutečnosti. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích [např. nálezy ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13 (N 154/78 SbNU 335) a ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26)] konstatoval tuto povinnost, byl-li §150 občanského soudního řádu soudem neočekávaně použit, aniž by s tímto postupem byly strany předem seznámeny. Podle stěžovatelky je tuto judikaturu třeba analogicky použít i na situace, kdy se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodl toto ustanovení neočekávaně nepoužít.
16. Dalšího pochybení se měl městský soud dopustit svými nepřezkoumatelnými úvahami, že ve věci nebylo zásadní chování vedlejších účastníků a stěžovatelka by i tak zcela jistě žalobu podala. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastníci jí kupní cenu nechtěli ani zčásti vrátit a místo toho začali převádět pozemky ve svém vlastnictví na svého příbuzného. Za daných podmínek lze spravedlivě uzavřít, že obě strany nesou stejnou "vinu" za řízení, do nějž byly obchodní společností UNITED BAKERIES a. s., resp. soudními rozhodnutími o její žalobě, společně právně vmanévrovány. Závěr, že žaloba by byla podána tak jako tak, je spekulativní a právně i fakticky nepravdivý. Nález sp. zn. IV. ÚS 2856/19 byl vyhlášen dne 2. 11. 2020, tedy ještě před uplynutím promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, která by uplynula dne 1. 8. 2021. Stěžovatelka by tak již na jeho základě věděla, že původní rozhodnutí, od nichž by bylo možno odvozovat nárok vůči vedlejším účastníkům, neexistují a žalobu proti vedlejším účastníkům není třeba podávat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené usnesení vydáno. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení, replika stěžovatelky
18. Soudce zpravodaj si vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 5 C 423/2018 a vyzval účastníka řízení a vedlejší účastníky k vyjádření se k ústavní stížnosti.
19. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 16. 8. 2023 zdůraznil, že nebyl povinen dávat účastníkům řízení najevo odlišný právní názor na použití §150 občanského soudního řádu. Soud je povinen umožnit jim, aby se vyjádřili, má-li v plánu použít moderační pravomoc nebo jeho použití některá ze stran navrhne. Jde o výjimku z pravidla. Nehodlá-li je však užít a uplatní-li základní zásady rozhodování o nákladech řízení, pak jej taková povinnost nezatěžuje. Městský soud také poukázal na to, že vedlejší účastníci ve svém odvolání zpochybňovali použití uvedeného ustanovení. Jejich odvolání přitom bylo doručeno stěžovatelce a ta se k němu mohla vyjádřit. Městský soud použil §146 odst. 2 občanského soudního řádu jako základní pravidlo, podle kterého se rozhoduje o nákladech řízení, je-li řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Napadené usnesení podrobně a přezkoumatelně odůvodnil a vypořádal se se všemi námitkami, které stěžovatelka ve vyjádření k odvolání vznesla. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta, případně zamítnuta.
20. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření uvedli, že stěžovatelka byla při mimosoudních jednáních prostřednictvím svého právního zástupce opakovaně upozorňována na to, že dokud není rozhodnuto o její ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2856/19, není na místě zahajovat řízení o vydání bezdůvodného obohacení oproti vrácení pozemků. Stěžovatelka však nedbala výzev vedlejších účastníků, aby žalobní návrh nepodávala. Návrh podala se zdůvodněním, že případné náklady řízení je ochotna k rukám vedlejších účastníků zaplatit. Opakovaně vedlejším účastníkům sdělovala, že je pro ni zahájení řízení přednější než případné náklady řízení. Argumentace, že byla nucena tak učinit z důvodu převádění nemovitostí vedlejšími účastníky, nemůže obstát. Stěžovatelka byla rozhodnuta a nic na tom nemohlo změnit, že jeden z vedlejších účastníků převáděl část svých nemovitostí na třetí osobu. Vedlejší účastníci navíc disponovali a disponují dostatečným majetkem k tomu, aby byli v případě, že by přeci jen nebyla stěžovatelka úspěšná se svou ústavní stížností, připraveni finančně ji odškodnit a zaplatit jí kupní cenu oproti vrácení předmětných pozemků.
21. Ve shodě s městským soudem vedlejší účastníci tvrdí, že byli bez jim po právu přičitatelného zavinění vmanévrováni do postavení žalovaných v řízení o žalobě o vydání bezdůvodného obohacení oproti vrácení předmětných pozemků. I ze skutečnosti, že stěžovatelka v průběhu řízení o této žalobě opakovaně navrhovala přerušení řízení, je zřejmé, že toto řízení bylo zahájeno čistě formálně. Stěžovatelka si musela být vědoma, že ji stihne povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatelka je velkou nadnárodní obchodní korporací, která disponuje značnými finančními prostředky. Je bez jakýchkoli pochybností, že si uvědomovala možná rizika spojená s tím, že v případě úspěchu ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2856/19 bude nucena vzít žalobu zpět, případně že tato žaloba bude obecnými soudy zamítnuta.
22. Nelze nakonec přisvědčit ani tvrzením stěžovatelky, že městský soud zcela náhle, neočekávaně a nezvykle změnil výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení, ani že nemohla reagovat na použití §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Vedlejší účastníci tvrdí, že stěžovatelce bylo řádně doručeno jejich odvolání a měla možnost se k němu vyjádřit. Když tak neučinila, nelze toto dávat k tíži městskému soudu nebo vedlejším účastníkům. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
23. Ústavní soud zaslal obě vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila a ve své replice k vyjádření městského soudu uvedla, že nelze procesně rozlišovat mezi situacemi, kdy moderační pravomoc v prvním stupni využita nebyla a ve druhém ano, oproti posuzované věci, v níž moderační pravomoc byla využita, avšak odvolací soud se rozhodl opačně. V obou situacích jde o předchozí neseznámení účastníků řízení s odlišným právním názorem soudu. Stěžovatelce byla upřena možnost, aby svou argumentaci uplatnila a tato argumentace byla městským soudem řádně posouzena. Není rozhodné, že měla dosti prostoru vyjádřit se ke všemu ve vyjádření k odvolání. Nemohla předpokládat, jakou konkrétní argumentaci a odůvodnění může odvolací soud zvolit. Za nesprávné a nepravdivé pak stěžovatelka považuje tvrzení, že se městský soud vypořádal se všemi jejími námitkami. Závěry městského soudu nejsou řádně odůvodněné.
24. K vyjádření vedlejších účastníků stěžovatelka poukázala na to, že řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení bylo zahájeno 9 měsíců před podáním ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci tak v průběhu řízení o ústavní stížnosti objektivně nemohli upozorňovat stěžovatelku na to, že žaloba o vydání bezdůvodného obohacení oproti vrácení pozemků nemá být podána. Stěžovatelka při podání této žaloby netvrdila, že je ochotna uhradit náklady řízení. Žalobu podala výlučně z důvodu chování vedlejších účastníků. Argumentaci dostatečným rozsahem majetku pro případné uspokojení nároků stěžovatele je nutno považovat za nepřípadnou. Primárně se totiž týká důvodů a okolností nařízeného předběžného opatření. Stěžovatelka důrazně odmítá tvrzení, že řízení o žalobě zahájila jen formálně a neustále je navrhovala přerušit. Přerušení řízení navrhli opakovaně neúspěšně samotní vedlejší účastníci. Teprve s ohledem na stav řízení o žalobě o určení vlastnického práva bylo v únoru 2021 řízení o žalobě stěžovatelky přerušeno se souhlasem obou stran. Stěžovatelka považuje za spravedlivé, aby si obě strany nesly náklady právního zastoupení ze svého.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
25. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
26. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení městského soudu, kterým byl k odvolání vedlejších účastníků změněn výrok usnesení obvodního soudu o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce se ukládá povinnost nahradit jim náklady řízení podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle městského soudu v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro použití §150 občanského soudního řádu. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejším účastníkům.
27. Stěžovatelka uplatňuje dva okruhy námitek. Namítá procesní pochybení městského soudu, který ji neměl seznámit se svou právní úvahou, že na rozdíl od obvodního soudu zvažuje nepoužít §150 občanského soudního řádu. Dále namítá nesprávné právní posouzení městského soudu, který dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení.
28. Ústavní soud podotýká, že pro posouzení uplatněných námitek je rozhodné, zda byly dodrženy některé ústavní záruky řádného procesu, které podrobně vymezil ve své ustálené rozhodovací praxi. Tyto ústavní záruky se při rozhodování soudů uplatní obecně, tedy nejen při rozhodování ve věci samé, ale také při rozhodování nemeritorním, mohlo-li by jím být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i u rozhodování o náhradě nákladů řízení.
29. K první z uplatněných námitek Ústavní soud uvádí, že z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. O překvapivé rozhodnutí jde mimo jiné za situace, kdy účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23)] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu předtím, než soud vynese rozhodnutí [nález ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)], musí však mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení nebo jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení.
30. V posuzované věci byla podstatou odvolání vedlejších účastníků argumentace zpochybňující existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které jim obvodní soud podle §150 občanského soudního řádu nepřiznal vůči stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Již s ohledem na obsah odvolání vedlejších účastníků si stěžovatelka musela být vědoma, že městský soud bude opětovně posuzovat, zda při rozhodování o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem jsou splněny důvody pro použití §150 občanského soudního řádu, a může rozhodnout odlišně. Z hledisek ústavněprávního přezkumu týkajících se překvapivosti rozhodnutí bylo určující, že odvolání bylo stěžovatelce doručeno a ta se k němu mohla vyjádřit, což také učinila. Takovýto postup by byl přijatelný, i kdyby obvodní soud uvedené ustanovení nepoužil a na základě argumentace obsažené v odvolání vedlejších účastníků by tak učinil až městský soud [např. nález ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 3125/16 (N 33/84 SbNU 387), bod 16 odůvodnění]. Stěžovatelka tak měla možnost uplatňovat své argumenty ve prospěch právního závěru, že jí podle §150 občanského soudního řádu neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejších účastníků.
31. Jde-li o posouzení podmínek použití §150 občanského soudního řádu, uplatní se zde ústavní záruky řádného procesu vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, jejichž součástí je i požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musejí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
32. Ustanovení §150 občanského soudního řádu stanoví výjimku z pravidla, že náklady řízení hradí druhé straně ten účastník řízení, jenž nebyl ve sporu úspěšný, případně, není-li rozhodováno ve věci samé, ten, kdo takovýto výsledek řízení zavinil. Kdokoli podá žalobu k ochraně svého práva, musí počítat s tím, že v případě neúspěchu bude hradit žalované straně náklady řízení. Tento možný následek má vůči žalobci působit v tom směru, aby předem zvážil, zda jeho žaloba s ohledem na navrhované důkazy má šanci na úspěch. Umožňuje-li uvedené ustanovení zohlednit důvody hodné zvláštního zřetele, tato výjimka má zamezit tomu, aby povinnost hradit náklady řízení, ať již vznikne na straně žalobce nebo na straně žalovaného, nevedla k nespravedlivému či nepřiměřeně tvrdému výsledku řízení. Při jejím použití musejí být posouzeny všechny okolnosti konkrétní věci [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Zohledněn musí být také možný dopad přiznání, nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka [srov. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 (N 72/81 SbNU 267)].
33. V posuzované věci stěžovatelka vzala žalobu zpět s ohledem na okolnost spočívající ve výsledku jiného soudního řízení o žalobě obchodní společnosti UNITED BAKERIES a. s. o určení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem. Tím zavinila zastavení řízení o žalobě proti vedlejším účastníkům o vydání bezdůvodného obohacení a podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu jí měla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, které vznikly vedlejším účastníkům. Stěžovatelka sice při podání žaloby vycházela z existence pravomocných rozhodnutí obecných soudů, z nichž vyplývalo, že není vlastníkem předmětných pozemků, z hlediska uplatňování práv vedlejších účastníků však bylo bez významu, že později došlo k jejich zrušení. Vedlejší účastníci, vůči nimž byla žaloba obchodní společnosti UNITED BAKERIES a. s. již dříve pravomocně zamítnuta, museli právě v řízení o žalobě stěžovatelky uplatňovat svou argumentaci zpochybňující nárok stěžovatelky na vrácení kupní ceny. V tomto ohledu jim nelze vytknout, že uplatňovali svá procesní práva, ani to, že byli za tímto účelem v soudním řízení zastoupeni advokátem.
34. I když nález sp. zn. IV. ÚS 2856/19 a na něj navazující rozhodnutí obecných soudů znamenal změnu okolností, které byly rozhodné pro podání žaloby stěžovatelky, při použití §150 občanského soudního řádu je třeba případné důvody zvláštního zřetele hodné posuzovat z hlediska všech účastníků řízení. Podle Ústavního soudu lze přisvědčit městskému soudu, jenž neshledal, že by uvedená změna okolností umožňovala posoudit jako spravedlivé, že vedlejší účastníci budou sami nést náklady řízení. Lze plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, podle něhož jim nelze přičíst zavinění na zastavení řízení, ani nelze spatřovat důvod podání žaloby toliko v obavě stěžovatelky, že vedlejší účastníci ohrozí případný výkon rozhodnutí zcizením svých spoluvlastnických podílů na některých pozemcích. Rozhodla-li se stěžovatelka uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení, musela počítat s tím, že jí v závislosti na výsledku řízení může být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejším účastníkům. Není třeba spekulovat o tom, zda měla podat žalobu dříve nebo s ní vyčkat až do rozhodnutí o jejím dovolání, případně ústavní stížnosti. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení, jde-li o závěr, že nejsou dány důvody použití §150 občanského soudního řádu, bylo řádně odůvodněno a nelze v něm spatřovat projev svévole ani jiné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možno spojovat závěr o porušení jejího základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základního práva stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu