ECLI:CZ:US:2023:4.US.2120.22.2
sp. zn. IV. ÚS 2120/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 33 Cdo 978/2022-145, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 8 Co 785/2021-97, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2021 č. j. 25 C 339/2020-57, rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 15. září 2020 č. j. 11426-26/2018-ERU a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 4. prosince 2019 č. j. 11426-14/2018-ERU, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního soudu v Českých Budějovicích, Rady Energetického regulačního úřadu a Energetického regulačního úřadu, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti E.ON Energie, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva na ochranu vlastnictví, právo podnikat a vyvíjet jinou hospodářskou činnost a též právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Energetický regulační úřad napadeným rozhodnutím zamítl návrh stěžovatelky, aby bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce zaplatit částku 27 264 418,68 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávek v celkové výši 18 000 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. ode dne 26. 11. 2015 do zaplacení (výrok I), dále rozhodl, že řízení vedené u Energetického regulačního úřadu pod sp. zn. SLS-11426/2018-ERU se nepřerušuje (výrok II) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. O rozkladu stěžovatelky rozhodla Rada Energetického regulačního úřadu napadeným rozhodnutím tak, že se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje (výrok I), a dále rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu (výrok II).
4. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 9. 2020 č. j. 11426-26/2018-ERU rozsudkem, jímž by soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 27 264 418,68 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Krajský soud zejména konstatoval, že k tomu, aby vznikl (žalovaný) nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách roku 2010, musela by být předmětná fotovoltaická elektrárna (dále jen "FVE") provozována stěžovatelkou uvedena do provozu do 31. 12. 2010, k čemuž bylo třeba, aby vedle schopnosti dodávat elektřinu do elektrizační soustavy bylo ve prospěch stěžovatelky vydáno pravomocné rozhodnutí o udělení licence. Krajský soud tedy posuzoval primárně otázku účinků zrušení udělení licence. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018 č. j. 10 T 1/2013-5650, kterým bylo rozhodnuto, že F. Š., jednatel právního předchůdce stěžovatelky, a J. P., revizní technik, se dopustili zvlášť závažného zločinu podvodu. V rámci posouzení účinků rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o udělení licence pro předmětnou elektrárnu, krajský soud konstatoval, že si je vědom poukazu stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1210/16, které dokonce bylo vydané po správní linii ve věci předmětné licence, jež ovšem nezohledňuje daný problém v celé jeho šíři, nýbrž jen relativně izolovaně v souvislosti s tvrzeným omezením práva podnikat a užívat majetek. Uvedl, že výklad Ústavního soudu neřeší danou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech tak, aby jej bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu. Krajský soud odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16 a ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 17/16, které podle jeho názoru řeší (v poměrech umístění a provozu FVE) danou otázku komplexně, s tím, že poukázal na závěry v těchto rozhodnutích vyslovené ve vztahu k nezákonnosti aktu veřejné moci způsobené především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Podle těchto závěrů jde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Přistoupí-li správní orgán ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob). Krajský soud shledal, že právě o takovou situaci jde v posuzované věci, neboť nezákonnost zde byla způsobena výlučně ze strany adresáta správního rozhodnutí, totiž jednáním jednatele právního předchůdce stěžovatelky, ve spolupráci s revizním technikem, kdy výlučně jejich protiprávním jednáním se právnímu předchůdci stěžovatelky podařilo získat do konce roku 2010 licenci.
7. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména shledal, že nevyšel-li za této skutkové situace krajský soud z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/16 s odůvodněním, že tam uvedený výklad zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu, a místo toho poukázal na závěry výše uvedených nálezů Ústavního soudu, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelce tedy nemohl vzniknout nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách roku 2010, nelze na jeho závěrech shledat nic nezákonného. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani další otázky předestřené stěžovatelkou.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka zejména namítá, že jí nebyl přiznán nárok na podporu pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, a to případně ani ve výši podpory pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011, ačkoli je zjevné, že (minimálně) v roce 2011 splnila bezpochyby veškeré podmínky. Nadto je přehlížena skutečnost, že je nepochybné, že jí vyrobenou a do distribuční sítě dodanou elektřinu vedlejší účastnice dále za úplatu distribuovala a dodávala spotřebitelům, kteří za ni hradili plnou cenu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že zatímco běžně je pro účely správních rozhodnutí posuzován stav ke dni vydání rozhodnutí, u fotovoltaiky dochází v tomto ohledu k vybočení a fakticky je posuzován stav ke dni podání žádosti o vydání licence, a to bez ohledu na to, zda skutečný stav revidovaného zařízení ke dni vydání rozhodnutí již odpovídal revizní zprávě a zda byla FVE zařízením dokončeným, bezpečným a schopným provozu. Jak správní orgány, tak obecné soudy dále nerespektovaly, že v zásadní otázce (pro účely posouzení dobré víry stěžovatelky) účinků rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o udělení licence, bylo vydáno usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/16 přímo se vztahující k předmětné věci (které navíc předmětnou otázku výslovně řeší tak, že rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno s účinky do budoucna) a namísto toho na věc aplikovaly nálezy Ústavního soudu v odlišných věcech. Tímto postupem přitom porušily zásadu rovnosti a právní jistoty občanů a navíc dovodily hodnocení přiznání nároku jako legalizace výnosů z trestné činnosti, ačkoli takové hodnocení přísluší a může být učiněno pouze trestním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Nevyžádané vyjádření vedlejší účastnice a nevyžádaná replika stěžovatelky
10. Vedlejší účastnice zaslala Ústavnímu soudu své obsáhlé vyjádření, které si Ústavní soud nevyžádal, ve kterém zejména uvedla, že napadená rozhodnutí považuje za věcné (právně) správná, stejně tak považuje skutková zjištění a závěry soudů za úplné a správné. V průběhu předchozích řízení před soudy všech stupňů nedošlo ani k porušení procesních předpisů upravujících průběh soudního řízení ani k jakýmkoliv jiným vadám, které by mohly mít za následek nesprávnost napadených rozhodnutí a porušení základních práv stěžovatelky. Vedlejší účastnice uvádí, že předmětná stížnost je zjevně neopodstatněná, navrhuje její odmítnutí a domáhá se úhrady jejích nákladů řízení před Ústavním soudem.
11. Na toto vyjádření reagovala stěžovatelka svou (taktéž Ústavním soudem nevyžádanou) replikou, ve které setrvala na své stížnostní argumentaci a zdůraznila, že takové extrémní rozpory mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, na které upozornila, představují porušení jejího práva na soudní ochranu, když v řízení je možno vycházet právě a jen ze skutečností prokázaných v řádném kontradiktorním procesu za dodržení zásad spravedlivého procesu.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o exces však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti jsou uváděny tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
15. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], takže i pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové to, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v jeho předchozích nálezech. Ústavní soud konstatuje, že zejména krajský soud správně identifikoval klíčovou právní otázku v posuzované věci, na tuto aplikoval svůj právní názor a učinil závěr (sub 6), který je řádně odůvodněn s odkazy na předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu, kterou řádně interpretuje a aplikuje na posuzovanou věc. Na tomto postupu tedy, jak již výše Ústavní soud předeslal, neshledal extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, který by vyžadoval jeho další kasační zásah v posuzované věci. Ústavní soud tedy považuje závěry obecných soudů za ústavně souladné, přičemž zdůrazňuje, že za takového skutkového stavu, jako je v nyní posuzované věci, stěžovatelce nesvědčila dobrá víra ani důvěra v zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci. Nemůže tedy mít ani legitimní očekávání v další své případné finanční zisky, neboť takové očekávání se může vztahovat zásadně jen k následkům jednání po právu, což je mj. i projev principu nemo turpitudinem suam allegare potest, tedy, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání, v intencích posuzované věci z nepoctivého jednání jednatele právního předchůdce stěžovatelky.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. K návrhu vedlejší účastnice, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Mimo jiné vzhledem k faktu, že vedlejší účastnice nikterak blíže neodůvodňuje, z jakých důvodů by jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení za řízení před Ústavním soudem a zejména též z důvodu, že si tyto náklady způsobila sama, když zaslala Ústavnímu soudu vyjádření, které po ní nebylo vyžadováno a do posouzení věci nepřineslo nic zásadně nového, neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání této náhrady nákladů řízení.
18. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2023 (Org. 01/23), neboť stálý člen IV. senátu Josef Fiala (původní soudce zpravodaj) byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2022 č. j. IV. ÚS 2120/22-23.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu