ECLI:CZ:US:2023:4.US.2319.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2319/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Hory, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, sídlem Střelecká 437/4, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 23 Cdo 3770/2022-313, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. března 2022 č. j. 5 Co 638/2021-237 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2021 č. j. 27 C 222/2018-190, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Martina Valového a Ing. Šárky Valové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 90 a 95 Ústavy, čl. 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") domáhal uložení povinnosti vedlejším účastníkům zaplatit mu společně a nerozdílně částku 3 714 000 Kč, představující uhrazenou kupní cenu za převod nemovitostí, jelikož katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva, a proto je stěžovatel nenabyl, a po prvním vedlejším účastníkovi částku 4 505 000 Kč jako náhradu nákladů za investice do nemovitostí, jež byly předmětem kupní smlouvy, a stěžovatel do nich investoval, neboť očekával, že se stane jejich výlučným vlastníkem. Okresní soud napadeným rozsudkem žaloby zamítl (I. a II. výrok) s odůvodněním promlčení prvního uplatněného nároku a u druhého nároku byla stěžovatelova uplatněná tvrzení, i přes poučení soudu, nedoplněná a tím nedostatečná pro posouzení nároku i oprávněnosti námitky promlčení, a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejším účastníků náklady řízení (III. a IV. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že veškeré podstatné okolnosti označil již v žalobě, soud hodnotil důkazy v rozporu s objektivní realitou a jeho opožděný návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nemá pro posouzení sporu význam. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (II. výrok), neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu, jak o promlčení nároku na vrácení kupní ceny nemovitostí, tak ohledně bezdůvodného obohacení z titulu investic do cizí věci, jež konstantní soudní judikatura spatřuje ve zhodnocení věci, které ale stěžovatel i přes poučení okresního soudu v koncentrační lhůtě neprokázal.
4. Následně stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), neboť formulované otázky nezaložily jeho přípustnost, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud reagoval na jednotlivé vznesené námitky a konstatoval, že neshledal v postupu krajského soudu porušení práv stěžovatele přílišným formalismem, k němuž by mělo dojít při výkladu právních norem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly hmotné a procesní právo a řádně se nevypořádaly s právními argumenty, které v řízení o jeho žalobě proti vedlejším účastníkům uváděl. V dovolání uvedl otázky zásadního právního významu, k nimž se dovolací soud vyjádřil okrajově, nezohlednil celý obsah dovolání a nevypořádal se s judikaturou, na kterou poukazoval. Posouzení dovolání mělo zohlednit otázku dobrých mravů jako zásadního kritéria při uplatňování jeho nároku. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvedl a shrnul průběh všech soudních řízení souvisejících s koupí nemovitostí, ve kterých vystupoval na straně žalobce (mj. i řízení o nahrazení projevu vůle, jež by vedlo k uzavření kupní smlouvy k nemovitostem).
6. Stěžovatel je přesvědčen, že při správné aplikaci právních předpisů a zásad ochrany práv před jednáním v rozporu s dobrými mravy, nelze poskytnout ochranu vedlejším účastníkům, ale je nutné poskytnout ochranu stěžovateli, jinak by došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Rozhodnutí obecných soudů, postavené na námitce promlčení (která je podle názoru stěžovatele jednoznačně úkonem v rozporu s dobrými mravy nepožívajícím právní ochrany), jsou v rozporu s povinností soudů chránit práva a dosahovat svými rozhodnutími spravedlivého řešení občanskoprávních vztahů. Stěžovatel dále uvádí, že závěry Ústavního soudu o použití korektivu dobrých mravů, možnosti posouzení námitky promlčení jako jednání v rozporu s dobrými mravy, nebyly obecnými soudy zohledněny a aplikovány. Na základě rozhodnutí obecných soudů je stěžovatel v situaci, kdy nemá ve svém vlastnictví nemovitosti, za něž uhradil kupní cenu, nemá vrácenu kupní cenu, kterou uhradil vedlejším účastníkům, nemá uhrazenu ani částku, kterou do nemovitostí investoval. Navíc má vedlejším účastníkům uhradit značné náklady nalézacího řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
9. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl prokázat důvodnost jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se tyto soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy.
10. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Lze rovněž připomenout, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli zajistil úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 Listiny nepředstavuje.
11. Obecné soudy dospěly k ústavně souladnému závěru, že došlo k promlčení nároku, jestliže ho stěžovatel uplatnil až dne 1. 8. 2018. Namítá-li stěžovatel, že námitka promlčení vznesená vedlejšími účastníky je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, odkazuje Ústavní soud v prvé řadě na svoji judikaturu, kdy se otázkou námitky promlčení poměřovanou kritériem dobrých mravů opakovaně zabýval [např. nález ze 16. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 262/10 (N 198/58 SbNU 749), usnesení ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 2364/11, ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 2235/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a dospěl k závěru, že jako nemravnou ji lze posoudit mimo jiné tehdy, přispěla-li strana tuto námitku vznášející svým chováním výrazně k tomu, že k promlčení došlo. O takovou situaci však ve stěžovatelově věci - jak plyne z rekapitulace učiněné výše - nejde.
12. Posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dán prostor pro jeho interpretaci, a není ani v možnostech Ústavního soudu zasahovat do subtilních vztahů jednotlivců, nesignalizuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
13. Ke stěžovatelem tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud konstantně uvádí (srov. usnesení ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1688/13), že nepřihlédnutí k námitce promlčení pro její rozpornost s dobrými mravy připadá vzhledem k požadavku právní jistoty v úvahu jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Je proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho věci tento rozpor zakládají.
14. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že se soudy promlčením bezdůvodného obohacení zabývaly dostatečně, jejich právní závěry nejsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily, řádně a přesvědčivě vysvětlily, proč nemohla být stěžovatelova žaloba úspěšná. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. To platí i o rozhodnutí Nejvyššího soudu, který s odkazem na hojnou judikaturu o bezdůvodném obohacení a promlčení neshledal dovolání stěžovatele přípustným.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu