ECLI:CZ:US:2023:4.US.2414.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2414/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem, sídlem Vojtěšská 245, Mýto, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 11 Tdo 30/2022-394, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2021 č. j. 4 To 386/2021-359 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. dubna 2021 č. j. 5 T 60/2020-328, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo podle jeho tvrzení zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 T 60/2020 se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku a přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že ve sklepním prostoru na své nemovitosti přechovával jedovaté látky karbofuran a endrin v množství přesahujícím množství malé více než stonásobně a dále v okolí rybníků, na nichž hospodařil, nastražil návnady obsahující tyto jedovaté látky, jež byly následně pozřeny dvěma jedinci orla mořského a dvěma jedinci krkavce velkého, což způsobilo jejich uhynutí. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku, a k trestu propadnutí věci (uvedených jedů a nádob, v nichž byly uloženy). K závěru o přechovávání jedů dospěl okresní soud především na základě provedené domovní prohlídky, při které bylo zjištěno předmětné množství jedovatých látek. Přitom soud neuvěřil stěžovatelově obhajobě, že o přítomnosti látek ve svém sklepě nevěděl. Jednak byl daný prostor dobře udržován a rovněž sám stěžovatel v přípravném řízení uvedl, že dané jedy (jeden z nich naředěný) používá k hubení myší. O prudce jedovaté povaze těchto látek tedy musel stěžovatel vědět.
3. V části týkající se usmrcení chráněných živočichů vyšel okresní soud především z provedených svědeckých výpovědí, které podle jeho názoru objasňují stěžovatelův motiv (hubení rybích škůdců) a dále pak z údajů o pohybu uhynulých zvířat před jejich smrtí, zjištěných z vysílacích zařízení na zvířatech, z nichž vyplynulo, že zvířata (nalezená u daných rybníků) nemohla po požití jedů žít dlouho a přesunout se tak na větší vzdálenost. Bližší prozkoumání ostatků ptáků a jejich následná pitva prokázaly přítomnost předmětných jedovatých látek v zažívacích traktech zvířat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel na těchto rybnících hospodařil sám, a přechovával uvedené látky, nelze podle okresního soudu dospět k jinému závěru než o stěžovatelově vině.
4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Procesní námitky stěžovatele, jež směřovaly proti vadnému provedení domovní prohlídky pro nedostatek důvodů k její realizaci, krajský soud zamítl s tím, že podezření stěžovatele jako primární osoby, která by z domnělého trestného činu mohla těžit, je dostatečným důvodem pro provedení domovní prohlídky. Stejně tak krajský soud odkázal na obvyklou praxi domovních prohlídek, jež probíhají překvapivě právě za účelem efektivního zajištění zájmových věcí, které by jinak mohly být podezřelou osobou snadno odstraněny. Nadto bylo podezření zesíleno úředním záznamem jedné z osob podávající vysvětlení (byť tato osoba jeho obsah v řízení před soudem nezopakovala).
5. Ani v hodnocení provedených důkazů neshledal krajský soud žádné pochybení. Okresní soud podle jeho názoru správně vyhodnotil pravděpodobnost výskytu kumulace určitých jevů, které ve svém souhrnu vylučují odlišný závěr o vině. V části, týkající se přechovávání uvedených jedů, krajský soud v podstatě zopakoval argumentaci okresního soudu. Šlo-li o "travičství" chráněných ptáků, považoval jinou variantu skutkového děje krajský soud za nereálnou (ptáci se otrávili sežráním rybího masa obsahujícího totožnou látku, jakou přechovával stěžovatel a jaká způsobuje otravu do několika minut po pozření, a následně byli nalezeni u "jeho" rybníků, dostatečně vzdálených od jiných vodník ploch). Tyto důkazy navíc podle krajského soudu posiluje nález jehly u jednoho z jedů, kterou stěžovatel podle svých slov používal k naředění "kropáčové směsi" k otravě myší. Jehla by mu však podle krajského soudu takovou manipulaci pouze ztěžovala. Naopak by byla u tekutého jedu vhodná pro jeho vpravení do rybí svaloviny, z níž byla vytvořena návnada, kterou ptáci pozřeli. Krajský soud nepřisvědčil ani stěžovatelově obhajobě, že jeho údajné jednání by bylo nelogické, neboť jím ohrozil své ryby, jejichž ochrana měla být motivem celého jednání. Podle krajského soudu je však minimální pravděpodobnost, že by vydra (či obdobný škůdce) zemřela po požití rybího masa přímo ve vodě rybníka a tím ohrozila rybí populaci. Totéž platí podle soudu o pravděpodobnosti, že by vydra přenesla návnadu ke konzumaci do vody.
6. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Závěry soudů neshledal za extrémně nesouladná s obsahem provedených důkazů. Soudy rovněž řádně popsaly naplnění všech znaků uvedených skutkových podstat.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá především to, že soudy založily výrok o vině na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a podložily jej zejména vlastními domněnkami. Podle názoru stěžovatele se okresnímu soudu podařilo prokázat toliko možný motiv stěžovatele a držení látky typově podobné té, kterou byla zvířata otrávena. To podle stěžovatele však ani zdaleka nedostačuje k rozhodnutí o vině. Uvedené látky jsou velmi rozšířené. Prostor rybníků je navíc prakticky komukoliv otevřený. Odůvodnění napadených rozhodnutí je tak nedostatečné. Ostatně sama státní zástupkyně navrhla, aby stěžovatel nebyl uznán vinným z otravy uvedených zvířat, neboť verze obžaloby byla opřena o svědectví, které se však před soudem nepotvrdilo. Jde-li o přechovávání uvedených jedů, soudy se nikterak nevypořádaly s námitkou obhajoby, že stěžovatel neznal obsah zajištěných nádob, resp. nevěděl, že jde o látky, jejichž držení je protiprávní. Tím méně pak mohl znát množství "účinné látky" jako znak kvalifikované skutkové podstaty. Podle stěžovatele tak nebyla v dané věci splněna podmínka úmyslného zavinění. Dále stěžovatel brojí proti provedení domovní prohlídky, ke které došlo v rozporu se zákonnými pravidly, a proti přihlédnutí k jejím závěrům právě z důvodu jejich nezákonného získání. Podle stěžovatele vycházel soud při rozhodování o příkazu k domovní prohlídce z informací získaných v přípravném řízení nesprávným postupem policie od spolupracovníka stěžovatele, který však v řízení před soudem tyto informace popřel. Otázky kladené vyslýchající osobou považuje stěžovatel za sugestivní. Soudy měly s ohledem na změnu důkazní situace vyhodnotit prohlídku jako nezákonnou. Podle stěžovatele příkaz k domovní prohlídce rovněž postrádá náležité odůvodnění. Prohlídky přitom nemusely být provedeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vyjádření ostatních účastníků řízení
9. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
10. Obecné soudy ve svých vyjádřeních odkázaly v celém rozsahu na svá rozhodnutí ve věci.
11. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že námitky stěžovatele se vztahují toliko ke zjištěnému skutkovému stavu a polemikám o jeho pravdivosti. Ty z nich, které jsou právně relevantní, byly dle Nejvyššího státního zastupitelství vypořádány v dovolacím řízení.
12. Krajské státní zastupitelství se nevyjádřilo. Protože bylo ve výzvě poučeno, že nevyjádří-li se, bude to bráno podle §28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s ním již dále jednáno.
13. Okresní státní zastupitelství označilo předmětnou ústavní stížnost jako nedůvodnou a odkázalo na skutkový stav a právní hodnocení okresního soudu.
14. Všechna vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice. Ten této možnosti nevyužil.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v mezích stanovených mu právním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, aniž by konkrétně reflektoval způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Z větší části tak staví Ústavní soud do pozice další instance trestního soudnictví, která mu však nepřísluší. Po zvážení všech výše uvedených okolností neshledal Ústavní soud v postupu soudů pochybení, které by vyžadovalo jeho kasační zásah.
18. Ústavní soud především nepřisvědčil námitce, podle které by v dané věci došlo k ústavně nesouladnému nařízení domovní prohlídky a následně k neústavnímu užití jejích výsledků jako důkazů. Ústavní soud se ztotožnil se závěry soudů, že nařízení dané prohlídky bylo postupem zákonným. Ze zjištěných skutečností podezření směřovalo k osobě stěžovatele, přičemž nebylo možné toto podezření potvrdit nebo vyvrátit jiným způsobem v souladu s principem subsidiarity domovní prohlídky. Zároveň nic ze zjištěných skutečností nenaznačovalo možnost spáchání trestného činu jinou osobou. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu jsou v tomto směru nepřípadné, neboť jde-li o posouzení přiměřenosti nařízení domovní prohlídky, je nutno hodnotit nejen individuální okolnosti každého případu, nýbrž i druh prověřované nebo vyšetřované trestné činnosti (zatímco u jednoho druhu kriminality se nabízí možnost provést řadu dalších důkazů, u jiného již tomu tak není). Stěžovatel ostatně ani nikterak konkrétně nenamítá, že by se orgánům činným v trestním řízení otevíraly jiné možnosti prověření daných skutečností. Podle Ústavního soudu je pak logické, že u daného druhu kriminality budou možnosti zjišťování dalších skutečností značně omezené, což v obecné rovině legitimizuje častější užití zajišťovacích institutů tam, kde již zjištěné skutečnosti zakládají konkrétní podezření.
19. Jde-li o odůvodnění neodkladnosti takového úkonu, i v této části jsou požadavky judikatury Ústavního soudu z větší části odvislé od konkrétních okolností dané věci. Z příkazu by tak měly být, alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, seznatelné důvody, pro které soud považoval daný úkon za neodkladný nebo neopakovatelný (srov. nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovateli zejména nelze přisvědčit, že by napadený příkaz odůvodňoval nutnost provést prohlídku jako neodkladný úkon jen formálně, a nevymezuje přesvědčivý a konkrétní důvod, proč by ve skutečnosti o neodkladný a neopakovatelný úkon mělo jít. Z kontextu zjištěných okolností bylo zjištěno, že u hledaných věcí hrozí snadné přemístění či zničení důkazního materiálu významného z hlediska prověřované věci. Tyto důvody jsou nadto z okolností případu zřejmé, neboť zjevně jde o důkazy se "subtilní" povahou, s nimiž je rychlá a nevratná manipulace snadná. Takové odůvodnění Ústavní soud v minulosti opakovaně akceptoval u věcí podobné povahy [srov. usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 349/09, ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12 a ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3414/12, dále též mutatis mutandis nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)], přičemž neshledal důvod se od svých závěrů odchýlit. Nařízení domovní prohlídky tedy nepovažoval za ústavně nesouladné.
20. Rovněž tak se Ústavní soud neztotožnil s námitkou stěžovatele, že by důkazy získané domovní prohlídkou neměly být brány v potaz z důvodu, že osoba, jejíž podané vysvětlení přispělo k nařízení domovní prohlídky, nezopakovala totéž v postavení svědka před soudem. Pro takový postup nelze nalézt oporu ani v zákonných předpisech, ani v judikatuře soudů, ani judikatuře Ústavního soudu. V trestním řízení se neuplatňuje tzv. zásada ovoce z otráveného stromu, tím spíše ji pak není možno uplatnit v takto extrémní verzi, kde ani žádný "otrávený strom" nelze identifikovat (viz níže). Je běžné, že svědci mohou z rozličných důvodů před soudem nepotvrdit (či dokonce vyloučit) obsah své předchozí výpovědi či podaného vysvětlení. To však nečiní předchozí úkony nezákonnými, nebo dokonce neústavními. Namítá-li stěžovatel, že podané vysvětlení bylo provedeno nezákonně, a to kvůli sugestivním otázkám, pak ani tomu Ústavní soud nepřisvědčil. Jakkoliv dané otázky nejsou vyslýchající osobou kladeny obecně, je zřejmé, že vyslýchaná osoba dobrovolně poskytuje několik vlastních informací. Jakkoliv stěžovatel klade důraz na vyslýchající osobou opakovanou frázi "domluvit vydrám", nebyla tato fráze sama o sobě nikterak důležitá pro nařízení domovní prohlídky. Podstatný je obsah sdělení osoby podávající vysvětlení. Skutečnost, že by byl svědek pod jakýmkoliv nátlakem orgánů činných v trestním řízení, se v řízení před soudem nepotvrdila (svědek to nikterak netvrdil a žádný jiný důkaz tomu nenapovídá). Ani tuto skupinu námitek tedy Ústavní soud neshledal důvodnou.
21. Další skupinou námitek stěžovatel zpochybňoval ústavní konformitu hodnocení provedených důkazů a prokázání naplnění všech znaků daných skutkových podstat.
Jde-li o přechovávání uvedených jedů, nemůže Ústavní soud soudům nic vytknout v jejich úvahách o jednoznačné prokázanosti daného skutku.
22. Stěžovatelovy námitky se nejasně týkají dvou různých oblastí. Jednak stěžovatel namítá, že u daného deliktu nebylo prokázáno potřebné úmyslné zavinění, a dále že nemohl vědět, o jaké látky jde, a že je jejich držení trestné.
23. Jde-li o námitku chybějícího úmyslného zavinění, tak se s ní dostatečně vypořádaly soudy (např. bod 11 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel podle vlastní výpovědi prokazatelně věděl, že jde o jed, který úmyslně přechovával (k vědomosti trestnosti takového jednání, která není znakem skutkové podstaty, viz níže), ba dokonce používal k hubení živočichů. Namítá-li stěžovatel, že neznal množství účinné látky v přechovávané směsi (které je důležité pro naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty), pak lze úvahy soudů doplnit v tom směru, že podle §17 trestního zákoníku je taková námitka irelevantní. Aniž by stěžovatel věděl, jaké je množství účinné látky, postačuje pro naplnění jeho trestní odpovědnosti to, že vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům tuto skutečnost znát měl a mohl. Na osobu, která aktivně používá doma přechovávané jedy (nadto podle stěžovatelových námitek neznámé) k hubení živočichů, lze takový požadavek nepochybně klást.
24. Jde-li o vědomost protiprávnosti držení těchto konkrétních látek, lze stěžovatelovu obhajobu považovat za námitky tzv. právního omylu podle §19 trestního zákoníku. S takto uplatněnou námitkou se sice soudy výslovně nevypořádaly, avšak to nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť je zjevné, že podmínky pro použití daného ustanovení nejsou v dané věci dány. Aniž by Ústavní soud považoval za nutné zkoumat, zda povinnost seznámit se s protiprávností svého jednání nevyplývala pro stěžovatele z jeho povolání (§19 odst. 2 trestního zákoníku), z výše uvedených okolností je zřejmé, že se podle §19 odst. 1 trestního zákoníku mohl svého případného omylu vyvarovat. Případná nevědomost o protiprávnosti jednání, jíž se mohl pachatel vyvarovat, nevylučuje úmyslné zavinění (v laické veřejnosti se toto pravidlo promítá do maximy "neznalost zákona neomlouvá"). Uvedené námitky proto nemohou být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
25. Žádné relevantní pochybení pak Ústavní soud neshledal ani v části týkající se otrávení chráněných živočichů. Soudy dospěly k závěru o stěžovatelově vině na základě souhrnu nepřímých důkazů, jež utvářely tzv. ucelený řetězec, vylučující jakoukoliv jinou variantu skutkového děje. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit obsah jednotlivých důkazů (např. svědeckých výpovědí) a vyhodnocovat rozpory mezi nimi. Na obsáhlá odůvodnění napadených rozhodnutí lze tak z větší části odkázat.
26. Z hlediska ústavního standardu pro hodnocení důkazů v trestním řízení však považuje Ústavní soud za nutné zmínit přinejmenším problematičnost úvah krajského soudu obsažených v bodě 27 jeho usnesení. Jsou-li tyto úvahy, týkající se standardního chování a pravděpodobného krmení vyder v daných rybnících, opřené o jakékoliv důkazy, což však z textu rozhodnutí nevyplývá, je třeba za nedostatek považovat výslovné neuvedení těchto důkazů. Samotný text je pak zčásti formulován jako domněnky soudu, jež by v takto specifické oblasti skutkových okolností byly nepřijatelné bez důkazní opory.
27. Vzhledem k tomu, že krajský soud se vypořádával s námitkami stěžovatele o údajné nelogičnosti jeho motivace hubit vydry, nepovažuje Ústavní soud takové pochybení za způsobilé ovlivnit ústavní konformitu odsuzujících rozhodnutí. Především motiv (tím méně logický) není vůbec nutným znakem daných trestných činů. Zároveň pak účinky, které stěžovatel jedovatému karbofuranu připisuje, nevyplývají z provedených důkazů, a ani stěžovatel je nikterak nedokládá, kromě jedné z kontextu vytržené věty odborného vyjádření. Ze zjištěných skutečností není známo, že by uvedená látka měla kdykoliv v minulosti na svědomí otravu jakéhokoliv relevantního množství ryb, na rozdíl od známých případů otrav živočichů považovaných někdy za škůdce.
28. Ani v hodnocení provedených důkazů v části týkající se otravy chráněných živočichů Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
29. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu