ECLI:CZ:US:2023:4.US.3031.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3031/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Rindoše, zastoupeného JUDr. Milanem Szőllőssym, advokátem, sídlem Mlynská 28, Košice, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem, sídlem Gočárova třída 1013/27, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2022 č. j. 21 Cdo 747/2022-366 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2021 č. j. 23 Co 182/2021-339, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Mydlochova stavební s. r. o., sídlem Na Sioně 327/8, Kutná Hora, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 50/2018 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2021 č. j. 9 C 50/2018-286 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení náhrady za bolest ve výši 2 618 750 Kč s příslušenstvím a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 13 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 562 802,68 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem vykonávaná práce nenesla znaky závislé práce ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, takže mezi účastníky nedošlo ke vzniku ani faktického pracovního poměru, a stěžovatelův úraz, který měl být příčinou vzniku výše uvedené škody, proto nelze považovat za pracovní, a vedlejší účastnice za tuto škodu nenese odpovědnost.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ve výroku I rozsudek okresního soudu potvrdil, ve výroku II ho změnil tak, že se vedlejší účastnici náhrada nákladů nepřiznává, a rozhodl, že se vedlejší účastnici nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Jde-li o věc samu, krajský soud se plně se skutkovými i právními závěry okresního soudu ztotožnil.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel nepředložil otázku, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (z obsahu odůvodnění usnesení plyne, že dovolání postrádalo náležitosti plynoucí z §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), když stěžovatel vyjádřil "prostý nesouhlas" s řešením otázky existence pracovního vztahu, a nadto konstatoval, že řešení této otázky krajským soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K tomu doplnil, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním krajského soudu, případně předkládá svou vlastní skutkovou verzi, od níž odvíjí případný rozpor s judikaturou dovolacího soudu či Ústavního soudu, nicméně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá, že soudy zjištěné skutkové okolnosti posoudily jednostranně a tendenčně a že jejich právní závěry, v rámci kterých hodnotily právní vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, založený smlouvou o díle, jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele svévolným hodnocením jednotlivých zjištění soudy porušily zásadu rovnosti účastníků, a to vše vedlo ke stavu, že nemůže být odškodněn za pracovní úraz, což zasahuje i do jeho práva na uspokojivé pracovní podmínky. Upozorňuje, že mezi účastníky nebyla žádným způsobem uzavřena smlouva, která by určovala obsah daného právního vztahu, že v soudním řízení poukázal na to (a prokázal), že na smlouvě o díle ze dne 30. 6. 2016 není jeho podpis, přičemž namítá, že soudy nižších stupňů účelově, bez zohlednění "podrobností", vyhodnotily provedené důkazy.
6. Stěžovatel tvrdí, že faktický právní vztah mezi účastníky vznikl tak, že se dostavil do firmy vedlejší účastnice, z níž byl s ostatními pracovníky poslán vykonávat práce do Prahy. K žádnému projevu vůle smluvních stran, jde-li o povahu jejich právního vztahu před tím, než je začal vykonávat, nedošlo. Podle stěžovatelova názoru není relevantní, jakým způsobem byly uzavřeny smlouvy mezi vedlejší účastnicí a dalšími osobami, protože okolnosti a proces jejich uzavření byl jiný, než tomu bylo v jeho případě. Vzhledem k tomu bylo třeba právní vztah posoudit na základě jeho faktického fungování, a to z hlediska §2 odst. 1 zákoníku práce.
7. Z provedeného dokazování pak vyplynula jeho osobní a ekonomická závislost na vedlejší účastnici, neboť ta ho na jednotlivá místa, kde měl v určitém dni vykonávat činnosti různého druhu, posílala a pravidelně kontrolovala kvalitu a množství vykonané práce, docházku i dodržování bezpečnostních norem. Skutečnost, že vedlejší účastnice pokyny nezadávala každodenně, nebylo dáno povahou právního vztahu, ale vyplývalo z určité míry jeho zkušeností, přičemž podle stěžovatelova názoru postačí kontrola výsledku práce zaměstnance. Existence pravidelné kontroly a posílání ho na jednotlivá pracoviště bez ohledu na to, zda na té které stavbě byly dokončeny práce objednané třetími osobami u vedlejší účastnice, potvrzuje, že nevykonával práce na vlastní odpovědnost. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu [nález (správně "usnesení") ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3037/15 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)] dávání pokynů prostřednictvím pověřených osob nebo spolupracovníků neznamená, že by tyto pokyny (jako znak závislé práce) absentovaly.
8. Stěžovatel uvádí, že práce nevykonával vůči třetím subjektům svým jménem, ale výlučně jménem vedlejší účastnice, kdy ani z jejích tvrzení nevyplynulo, že by třetí osoby objednávaly práci přímo u něho, resp. jeho spolupracovníků. Práci vykonával osobně, nepoužíval žádné nářadí a nezabezpečoval žádný materiál, to vše mu dodávala vedlejší účastnice, která mu pravidelně poskytovala odměnu v jednotně dohodnuté částce, žádné faktury nevystavoval.
9. Podle stěžovatele tak šlo o tzv. faktický pracovní vztah, který je vztahem pracovněprávním, kde zaměstnanci náleží stejná práva a povinnosti jako zaměstnancům v platném pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, včetně práva na náhradu škody při pracovním úraze, přičemž pro vznik pracovního poměru není podmínkou konkludentní dojednání pracovního vztahu. Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva, která by určovala obsah právního vztahu, ve kterém vykonával práci pro vedlejší účastnici, vykonávání práce však nese všechny zákonné znaky závislé práce. Přiklonily-li se soudy s ohledem k zjištěné okolnosti k tomu, že dané znaky mohou být přítomné i v právním vztahu definovaném smlouvou o díle, Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) uložil soudům, aby v případě, kdy mají pochybnost o existenci pracovněprávního vztahu, chránily potenciálního uchazeče o pozici zaměstnance jako slabší stranu, čemuž odpovídá §18 zákoníku práce, podle kterého je třeba v pochybnostech vykládat právní úkony ve prospěch zaměstnance. Právní posouzení věci je podle stěžovatele i v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4619/2014, neboť v posuzovaném případě nebyla zjištěna žádná konkrétní vůle účastníků, ze které by soudy mohly vycházet. Všechna tvrzení vedlejší účastnice o její vůli na začátku právního vztahu jsou činěna ex post, protože se chce vyhnout odpovědnosti.
10. Posouzení krajského soudu má být i v rozporu s rozsudkem ze dne 24. 2. 2005 č. j. 2 Afs 62/2004-70, v němž Nejvyšší správní soud definoval nikoliv závislou činnost, neboť v daném případě nešlo o specializovanou krátkodobou činnost, ale o činnost mající povahu dlouhodobě vykonávaných pomocných stavebních prací na různých zakázkách vedlejší účastnice bez ohledu na jejich dokončení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatel uvádí, že mezi ním a vedlejší účastnicí vznikl (minimálně) tzv. faktický pracovní poměr, a má proto nárok na odškodnění pracovního úrazu, který při plnění pracovních úkonů utrpěl, přičemž vytýká soudům, že nesprávně hodnotily provedené důkazy a že nesprávně věc posoudily i po právní stránce, když chybně interpretovaly a aplikovaly §2 odst. 1 zákoníku práce.
14. Jde-li o právní posouzení věci, Ústavní soud připomíná závěry Nejvyššího soudu, z nichž (ve stručnosti řečeno) plyne, že s ohledem na zákonem stanovené náležitosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 ve spojení s §237 o. s. ř.) pouhá kritika právního názoru odvolacího soudu přípustnost dovolání není s to založit. Co do tohoto závěru by Ústavní soud neměl Nejvyššímu soudu co vytknout, neboť ani stěžovatel proti němu žádné námitky nevznáší; za této procesní situace by podle ustálené judikatury mohla být ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozsudkům soudů nižších stupňů považována za nepřípustnou (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
15. Ústavní soud vzal však v úvahu, že Nejvyšší soud se (přesto) zabýval tím, zda právní vztah mezi účastníky naplnil znaky závislé práce (§2 odst. 1 zákoníku práce), načež neshledal, že by právní závěry krajského soudu byly s jeho ustálenou judikaturou v rozporu, přičemž konstatoval, že stěžovatel nesprávnost právního posouzení odvíjel především od skutkových zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly (ani v tomto ohledu však neshledal, že by hodnocení důkazů krajským soudem neslo znaky svévole).
16. Ústavní soud se proto v prvé řadě zabýval tím, zda hodnocení důkazů soudy nižších stupňů skutečně nenese známky neústavnosti. V této souvislosti nutno připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]; takový rozpor zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu. V posuzované věci však taková situace nenastala.
17. Stěžovatel popírá, že by s vedlejší účastnicí (jakýmkoliv způsobem) uzavřel smlouvu o díle, přičemž považuje za irelevantní okolnosti uzavření takových smluv dalšími osobami, které pro vedlejší účastnici rovněž vykonávaly stavební práce. Ústavní soud však nemůže konstatovat, že by v tomto ohledu soudy nižších stupňů postupovaly svévolně, neboť okolnosti a podmínky výkonu práce skupinou pracovníků ze Slovenské republiky, vedenou Vladimírem Janickým, ve které působil vedle stěžovatele (mj.) i jeho bratr, mohou být podstatné nejen pro zjištění vůle vedlejší účastnice (která tuto partu využívala jako subdodavatele pro případ "nárazových" přípravných, dokončovacích a bouracích prací), ale i stěžovatele, zvláště když v soudním řízení nebylo zjištěno, že by stěžovatelovo faktické a právní postavení bylo oproti ostatním pracovníkům zásadně jiné. Stěžovatel sice tvrdí, že tomu tak bylo, přičemž odmítá, že by (písemnou) smlouvu o díle ze dne 30. 6. 2016 podepsal, ovšem co do jakých práv a povinností bylo mezi ním a vedlejší účastnicí dohodnuto odlišně, neuvádí (resp. uvádí pouze, že nebylo nic dohodnuto), takže lze vycházet z toho, že stěžovatel byl minimálně srozuměn s tím, že svou práci pro vedlejší účastnici bude vykonávat za stejných podmínek jako ostatní osoby z této skupiny.
18. Poukazuje-li stěžovatel dále na to, že nepoužíval vlastní pomůcky a že nevystavoval žádné faktury, Ústavní soud může jen odkázat na příslušné závěry okresního soudu, který se s touto argumentací již náležitě vypořádal, když srozumitelně a logicky vysvětlil, proč prvně uvedenému tvrzení nebylo možno přisvědčit a proč k fakturaci provedené práce stěžovatelem nedošlo (ač se tak u ostatních pracovníků této skupiny dělo), s tím, že ani v tomto hodnotícím procesu ústavně významné pochybení nezjistil.
19. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel poukazuje na okolnosti, za nichž práce pro vedlejší účastnici vykonával a které mají svědčit o tom, že šlo o výkon závislé práce, konkrétně že v této době vykonával práci pouze pro vedlejší účastnici, řídil se jejími pokyny a ona provedené práce kontrolovala. Přitom však sám určitou nezávislost, ať již jde o udělování pokynů či kontrolu vedlejší účastnicí, připouští, to však se zdůvodněním, že měl zkušenosti s daným druhem prací. Také soudy poukázaly na to, že skupina pracovala v zásadě samostatně, kdy pokyny (které zde uděloval i investor jako třetí osoba) byly pouze rámcové, rozvržení konkrétních prací (jako je např. rozšíření sklepa) a technologický postup byl na jejích členech a ti si sami určovali pracovní dobu.
20. Dospěl-li soudy za tohoto stavu k závěru, že výkon prací svou povahou neodpovídal pracovněprávnímu vztahu, kdy ani vůle účastníků k jeho založení nesměřovala, nelze tyto jejich závěry považovat ze zjevně nepřiměřené (tzv. extrémní), které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu do nezávislé rozhodovací činnosti soudů. Dlužno doplnit, že názor soudů všech tří stupňů, jde-li o kvalifikaci daného stavu, byl jednoznačný a shodný, a tudíž v tomto ohledu pochybnosti nevznikly.
21. Nějaké zásadní pochybnosti nemá ani Ústavní soud, byť je zřejmé, že hranice mezi pracovním a obchodním vztahem může být dosti nezřetelná, kdy právní kvalifikace bude často záviset na konkrétních skutkových nuancích. Tím je dána i omezená použitelnost judikatury v obdobných věcech, na niž stěžovatel poukazoval.
22. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu