ECLI:CZ:US:2023:4.US.3386.22.2
sp. zn. IV. ÚS 3386/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatele Pavla Surmy, zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7a, České Budějovice, proti rozsudkům Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. září 2022 č. j. 20 C 92/2020-155, ze dne 31. ledna 2023 č. j. 20 C 471/2022-16 a ze dne 31. ledna 2023 č. j. 20 C 472/2022-8, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníka řízení, a právnické osoby Honební společenstvo Kalich Ploskovice, sídlem Třebušín 145, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3386/22, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 9. 2022 č. j. 20 C 92/2020-155, s tvrzením, že jím a v řízení jeho vydání předcházejícím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V průběhu řízení o této ústavní stížnosti podal stěžovatel druhou ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1219/23, kterou se domáhá zrušení rozsudků okresního soudu ze dne 31. 1. 2023 č. j. 20 C 471/2022-16 a ze dne 31. 1. 2023 č. j. 20 C 472/2022-8, s tvrzením o porušení stejných základních práv. Ve druhé ústavní stížnosti stěžovatel navrhl spojení obou ústavních stížností.
2. Z ústavních stížností a vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 20 C 92/2020-155 se podává, že stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici, v níž v roce 2013 ukončil členství, podle §30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákona č. 59/2003 Sb. per analogiam [viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.)] náhrady za užívání tzv. přičleněných honebních pozemků k výkonu práva myslivosti za roky 2017 až 2019 ve výši 120 Kč za ha/rok, tj. v celkové výši 21 345 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování (včetně důkazu znaleckým posudkem) okresní soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2021 č. j. 20 C 92/2020-105, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2021 č. j. 20 C 92/2020-115, žalobě vyhověl a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 21 345 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit náklady řízení (II. a III. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, v němž nerozporovala právo stěžovatele na náhradu, avšak nesouhlasila s určením její výše. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shledal odvolání důvodným, a proto usnesením ze dne 28. 2. 2022 č. j. 95 Co 161/2021-136 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že se má výší náhrady za "přičlenění" pozemků ve stěžovatelově vlastnictví znovu zabývat s ohledem na zákonná kritéria, za tímto účelem zjistit skutkové okolnosti (doplněním dokazování) a své závěry zdůvodnit tak, aby odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídalo kritériím stanoveným v §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a také vypořádat námitky vedlejší účastnice.
4. V další fázi řízení okresní soud usnesením ze dne 31. 8. 2022 č. j. 20 C 92/2020-159 rozhodl, že "řízení co do stanovení náhrady za přičleněné honební pozemky za užívání přičleněných pozemků v období se splatností do 31. 3. 2019 a se splatností do 31. 3. 2020 se vylučuje k samostatnému řízení", což odůvodnil postupem podle §112 odst. 2 o. s. ř., neboť jde o samostatné nároky. Prvním z napadených rozsudků okresní soud rozhodl o náhradě za rok 2017 a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 905 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částky 4 210 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a o povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení 2 330 Kč (IV. a V. výrok). V odůvodnění přisvědčil vedlejší účastnici, že výše náhrady požadovaná stěžovatelem je nepřiměřená, uvedl, že vycházel z konkretizovaného rozhodnutí Městského úřadu v Litoměřicích (dále jen "městský úřad") o určení výše náhrady za honební pozemky v honitbě Kalich ve výši 12 Kč za ha/rok a určil výši náhrady ve výši cca 4x převyšující částku 12 Kč za ha/rok. Ztotožnil se s názorem, že postavení vlastníků přičleněných honebních pozemků, kteří vystoupili z honebního společenství a jejichž pozemky jsou jím nadále využívány k výkonu práva myslivosti, je zjevně srovnatelné s postavením těch, kteří členy tohoto společenstva nikdy nebyli a jejichž pozemky byly k honitbě rozhodnutím správního orgánu přičleněny, avšak z ničeho nelze dovodit, že by měl soud stanovit výši náhrady ve stejné výši, jakou v jiné věci určil správní orgán. Konstatoval, že výši náhrady určil s přihlédnutím jak k rozhodování správního orgánu, tak k závěrům znaleckého posudku, a dále k tomu, že vedlejší účastnice dosud nehradila za užívání přičleněných pozemků ničeho, přesto, že účastníci učinili nesporným, že za žalované období stěžovatel nebyl členem honebního společenstva. Dále uvedl, že náklady na vypracování dalšího znaleckého posudku by několikanásobně převýšily částku, jež je předmětem sporu a žádný z účastníků další znalecký posudek nenavrhoval. Druhým z napadených rozsudků okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 711,48 Kč (tj. náhradu za rok 2018) s příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Třetím napadeným rozsudkem okresní soud také uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 711,48 Kč (tj. náhradu za rok 2019) s příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění obou posléze uvedených rozsudků konstatoval, že se ztotožnil se závěry Krajského úřadu Ústeckého kraje prezentovanými v rozhodnutí ze dne 23. 7. 2021 a vycházel z předpokládaného výnosu z využití honitby, když tento výnos lze určit z nájemného, přičemž v posuzované věci bylo nájemné sjednáno ve výši 12 Kč za ha/rok.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel si je vědom toho, že jde o tzv. bagatelní věc, odkazuje však na judikaturu Ústavního soudu, podle které ani u takových věcí nelze slevit ze základních principů, a namítá, že napadené rozsudky jsou extrémním případem pochybení přivozujícím zřetelný zásah do jeho základních práv [s odkazem na nálezy ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75), ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223) a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1769/13 (N 79/73 SbNU 397)]. Okresní soud podle jeho názoru postupoval s vědomím toho, že proti jeho rozhodnutím nejsou opravné prostředky přípustné, a z tohoto důvodu rezignoval na splnění všech zákonných a ústavních nároků, které jsou na soudní řízení a rozhodnutí kladeny. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že již usnesení o vyloučení věcí (dvou ročních plnění) k samostatnému řízení bylo zjevně účelové a zároveň nezákonné, neboť jeho smyslem bylo pouze odejmout účastníkům řízení možnost podat proti následnému rozsudku opravný prostředek. Účelovost postupu okresního soudu dovozuje z toho, že k vyloučení věci došlo až ke konci řízení, to navíc až po zrušení předchozího rozsudku okresního soudu krajským soudem, kdy okresnímu soudu původně nic nebránilo rozhodnout o celém nároku za období tří let a důvod k vyloučení věci nezavdal svým právním názorem ani krajský soud. Okresní soud nezdůvodnil, proč považoval jednotlivé roční náhrady za samostatné nároky, které se ke spojení nehodí. Podle stěžovatele jde naopak o nároky, které vycházejí ze stejného skutkového základu, o čemž svědčí skutečnost, že všechny tři samostatné rozsudky obsahují téměř shodné odůvodnění. Takto usuzuje zejména s ohledem na důkazy, ze kterých okresní soud vyšel a které lze vztáhnout na všechny tři uplatněné roční náhrady. Navíc, usnesení o vyloučení věci má vyšší číslo listu než první napadený rozsudek.
6. Posuzováno z hlediska §112 odst. 2 o. s. ř. šlo podle stěžovatele o věc se stejným skutkovým základem, která se týkala stejných účastníků, a tudíž podmínky pro vyloučení jednotlivých ročních náhrad k samostatnému řízení splněny nebyly. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 236/13 (N 129/78 SbNU 51) s tím, že i když se tato věc týkala spojení věcí, lze příslušné závěry vztáhnout i na jeho případ. Zásah do práva na spravedlivý (sc. řádný) proces stěžovatel vyvozuje z toho, že vyloučení věci je v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť účastníci řízení jsou nuceni o původně společně uplatněných a skutkově totožných nárocích v důsledku nesprávného procesního postupu zbytečně absolvovat tři samostatná soudní řízení.
7. K porušení práva na řádný proces došlo podle stěžovatele i napadenými rozsudky, neboť s ohledem na to, že z větší části byly jeho nároky zamítnuty, nabylo na významu, že mu bylo odepřeno právo podat řádný opravný prostředek, k jehož podání by jinak z jeho strany došlo, neboť toto rozhodnutí považuje za nesprávné. Postupem okresního soudu došlo i k porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť vedlejší účastnice mohla prvotní rozsudek odvoláním napadnout, což také učinila, a stěžovatel tuto možnost nyní nemá. Tento postup okresního soudu se pro stěžovatele stal nepředvídatelným, což odporuje zásadám demokratického právního státu.
8. K určení výše náhrady stěžovatel namítá, že okresní soud při svých úvahách vycházel ze dvou podkladů, a to ze znaleckého posudku, který určil výši náhrady na částku 130 Kč za ha/rok, a z rozhodnutí městského úřadu, jímž byla přiznána náhrada ve výši 12 Kč za ha/rok. Zatímco v prvním napadeném rozsudku soud mu přiznal částku odpovídající cca čtyřnásobku, v dalších napadených rozsudcích jen 12 Kč za ha/rok, aniž by rozdíly v přiznaných částkách za jednotlivá roční období jakkoliv odůvodnil. Projev zjevné libovůle stěžovatel spatřuje i v tom, že okresní soud se nijak nevypořádal se zmíněným znaleckým posudkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadeným rozhodnutím žádný takový prostředek neměl k dispozici.
IV.
Vyjádření účastníků řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
10. V průběhu řízení o první ústavní stížnosti zaslal soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejší účastnici řízení.
11. Okresní soud lapidárně odkázal na rozhodnutí vydané v této věci.
12. Vedlejší účastnice se k věci nevyjádřila. Vzhledem k poučení, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdala, by s ní již dále nebylo v posuzované věci jednáno. Protože však v řízení o druhé ústavní stížnosti se tato konstrukce neuplatnila, zůstává jí postavení vedlejší účastnice zachováno.
13. Ústavní soud vyjádření účastníka stěžovateli na vědomí a k případné replice nezasílal, neboť jeho obsahem byl jen výše zmíněný odkaz okresního soudu na rozhodnutí.
14. První ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena soudci Janu Filipovi jako soudci zpravodaji, jehož návrh senát při jeho projednání dne 7. 3. 2023 nepřijal. Proto byl předsedou senátu určen postupem podle §55 zákona o Ústavním soudu Josef Fiala jako nový soudce zpravodaj k vypracování návrhu na rozhodnutí v této věci.
15. Po podání druhé ústavní stížnosti vyhověl Ústavní soud stěžovatelovu návrhu na spojení a usnesením ze dne 6. 6. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3386/22, II. ÚS 1219/23 řízení o obou ústavních stížnostech spojil ke společnému řízení.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Úvodem nelze přejít, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudků okresního soudu jako celku, ačkoliv jejich I. výroky bylo jeho žalobě částečně vyhověno. Těmito výroky nemohl být na svých právech jakkoliv dotčen, resp. stěžovatel neuvádí, proč by tomu tak mělo být, a tudíž v této části nutno ústavní stížnost již z tohoto důvodu považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Obdobný závěr platí o části první ústavní stížnosti proti akcesorickému V. výroku napadeného rozsudku, neboť tento výrok se týká náhrady nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí a Českou republikou - okresním soudem.
18. Směřuje-li ústavní stížnost proti II. výrokům napadených rozsudků (a akcesorickým výrokům o náhradě nákladů řízení), kterými byly stěžovatelovy žaloby zamítnuty co do částky 4 210 Kč prvním z rozsudků a do částek 6 403,52 Kč druhým a třetím rozsudkem, jde o tzv. bagatelní věci, což také sám stěžovatel připouští. Podle Ústavního soudu je též relevantní, že i celková částka žalovaná stěžovatelem (tj. 21 345 Kč) je bagatelní [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98); případný zásah uplatňuje pouze při extrémním vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou podstatné pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná).
19. Ve věcech týkajících se sporů o bagatelní částky Ústavní soud ustáleně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nálezy ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) nebo ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 119/14 (N 3/80 SbNU 35)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně významnou újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). V ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že by napadeným rozsudkem byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na svém majetkovém postavení (tzv. kvantitativní hledisko). Má však za to, že se okresní soud dopustil natolik závažného pochybení v procesním postupu, když rozhodl o vyloučení věci k samostatnému řízení, že to zakládá zřetelný zásah do jeho práv (tzv. kvalitativní hledisko).
20. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů (viz výše bod 16.), a že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle, zejména kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
21. V posuzované věci Ústavní soud vzal především v úvahu výši žalované částky (viz výše bod 18.), jakož i jeho postavení a rozsah pravomocí (srov. v obecné rovině bod 16. a konkrétně bod 20 i. p. ohledně vedení řízení), a neshledal takové kvalifikované vady, v jejichž důsledku by napadenými rozsudky byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu