ECLI:CZ:US:2023:4.US.3458.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3458/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 333/2022-2858, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 5 To 47/2021-2671 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2021 sp. zn. 2 T 9/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to společně se spoluobviněnými J. D., B. H. a A. J. Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil ve stručnosti uvedeno tak, že jako statutární orgán obchodní společnosti A (později B) s cílem vylákat neoprávněný finanční prospěch vyhotovil a podal k Úřadu práce České republiky - krajské pobočce pro hlavní město Prahu (dále jen "úřad práce") žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, vždy pro konkrétní rozhodná období (4. čtvrtletí 2014, 1. čtvrtletí 2015, 2. čtvrtletí 2015 a 3. čtvrtletí 2015). V uvedených žádostech stěžovatel deklaroval vynaložené mzdové náklady na zdravotně postižené zaměstnance a prohlásil, že všechny údaje jsou pravdivé, ačkoliv si byl vědom toho, že v žádostech uvedené mzdové náklady neodpovídají skutečnosti, neboť zdravotně postiženým zaměstnancům byla poskytována měsíční "čistá mzda" nejvýše v částce 2 000 Kč. Stěžovatel tak způsobil poškozené České republice, zastoupené úřadem práce, škodu ve výši 8 649 988 Kč. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu uložil povinnost společně a nerozdílně s obviněnou A. J. nahradit České republice, zastoupené úřadem práce, škodu ve výši 8 649 988 Kč.
3. V posuzované věci šlo v pořadí o druhý rozsudek městského soudu, neboť jeho první rozsudek, kterým stěžovatele společně s dalšími spoluobviněnými zprostil obžaloby podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl k odvolání státní zástupkyně Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 11. 11. 2020 č. j. 5 To 57/2020-2250 v celém rozsahu zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu a podle §259 odst. 1 trestního řádu vrácen městskému soudu k dalšímu řízení, jehož výsledkem je napadený rozsudek.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu odvolání, jež bylo jako nedůvodné napadeným usnesením vrchního soudu podle §256 trestního řádu zamítnuto.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že se dopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu, pro který byl odsouzen. Obecné soudy podle něj vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a dostatečným způsobem se nevypořádaly s provedenými důkazy z hlediska jejich skutečné vypovídací hodnoty, pročež provedené hodnocení odporuje zásadám formální logiky. Odůvodnění usnesení vrchního soudu pokládá za absolutně nedostačující, mezerovité, strohé, vnitřně rozporné a postrádající úvahy, z jakých důvodů tento soud shledává správným a úplným odůvodnění rozsudku městského soudu, když se jednoznačně nepodařilo rozptýlit pochybnosti o shodě zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním. Má za to, že vrchní soud v podstatě pouze ledabyle odkázal na rozsudek městského soudu, který označil za velmi pečlivě a podrobně odůvodněný.
7. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na skutkových zjištěních, které jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, městský soud důkazy hodnotil jednostranně a jednotlivě, nikoli ve vzájemných souvislostech, a část z nich pominul či z nich vyvodil nelogické závěry, přičemž vrchní soud tyto nedostatky nenapravil. Městský soud původně rozhodl zprošťujícím rozsudkem, v pořadí druhém rozsudku však na základě shodně zjištěného stavu dospěl ke zcela odlišným závěrům s tím, že všechny obviněné uznal vinnými. Škoda, jež měla vzniknout v důsledku jeho jednání, nebyla zčásti vůbec prokazována, a vrchní soud tuto vadu nezhojil. Následně stěžovatel oponuje, že v jednotlivých obdobích, ve vztahu k nimž byl uznán vinným, poskytl úřad práce vždy příspěvky vyšší, než obchodní společnost A, požadovala, neboť část z nich byla přiznána podle §78 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, na zvýšené výdaje zaměstnanců; za příslušná čtyři čtvrtletí činila tato částka celkem 1 815 137,60 Kč a tento rozdíl mezi výší částky, o kterou společnost žádala, a výší škody, jež měla vzniknout jednáním obviněných České republice, je zásadní. Městský soud však rozdíl mezi peněžními částkami požadovanými, přiznanými a vyplacenými obchodní společnosti A, podle §78 odst. 2 a 3 zákona o zaměstnanosti zcela nepochopitelně pominul, a jemu je tak kladeno za vinu způsobení škody vyšší, než odpovídající obsahu žádostí. Stěžovatel vytýká, že ačkoli všichni slyšení svědci uvedli, že s ním nikdy osobně nekomunikovali, když veškerou agendu týkající se zaměstnanců zajišťovala obviněná A. J., soudy založily svá rozhodnutí na domněnce, že jako jednatel musel mít povědomí o skutečné výši mzdy vyplácené zaměstnancům. Soudy v této souvislosti vycházely z osamocené výpovědi jediné svědkyně A. B., o jejíž věrohodnosti lze důvodně pochybovat, když s ní byl rozvázán pracovní poměr pro porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Z výpovědi svědkyně H. Š. - oproti závěrům soudů - vyplývá, že netušil nic o výši mezd zaměstnanců, neboť jí vyplatil na místě částku 2 000 Kč, kterou mu sdělila jako výši své mzdy, přičemž předmětná částka pro něho nebyla překvapivou z důvodu, že takové částky se objevovaly mezi bezhotovostně odesílanými mzdami. Městský soud ve zprošťujícím rozsudku akceptoval obhajobu, že podpisem "na druhém archu" zaměstnanci stvrzovali převzetí částky 2 000 Kč jako osobního ohodnocení, zatímco v odsuzujícím rozsudku obsah této písemnosti vyložil k jeho tíži.
8. Dále stěžovatel namítá, že oproti původnímu zprošťujícímu rozsudku se důkazní situace nezměnila. Jde-li o tzv. první způsob vyplácení mezd, zdůrazňuje, že nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že spoluobviněná A. J. od něj (či jiného z jednatelů) obdržela částky 2 000 Kč a zbytek částky vybrané z bankovního účtu společnosti si jednatelé ponechali, takže takové skutkové zjištění je pouhou nepodloženou spekulací soudů. K závěru soudů o tzv. druhém způsobu výplaty mezd zaměstnancům, že mzdy byly zasílány na bankovní účty založené na jméno obviněného B. H., aby mohla být páchána trestná činnost, stěžovatel vytýká, že na daném způsobu výplaty mezd konzultovaném s úřadem práce nebylo uvedeným správním orgánem shledáno nic závadného, a to ani při následných kontrolách. Ani v tomto případě se jednoznačně nepodařilo prokázat, že se jakkoli podílel na výběru peněz z bankomatu a jejich následném předání zaměstnancům. K tzv. třetímu způsobu vyplácení mezd stěžovatel uvádí, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že výběry z hromadných účtů, jejichž majiteli byli zaměstnanci, neprováděl ani on, ani nikdo jiný z jednatelů a mzdu v hotovosti předávala zaměstnancům spoluobviněná A. J. Stěžovatel uzavírá, že za situace, kdy žádosti o příspěvek byly vypracovávány a sestavovány na základě podkladů, tzv. výplatnic poskytnutých jmenovanou spoluobviněnou, jež byly podepsány zaměstnanci na plné částky, z nichž tak nemohl zjistit, že skutečně vyplacená částka zaměstnancům je několikanásobně nižší, když nadto nikdo ze zaměstnanců si mu nestěžoval a ani ho v této souvislosti nekontaktoval, tudíž neexistuje jediný důkaz, jenž by prokazoval znalost kohokoliv z jednatelů o tom, že zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena mzda ve výši 2 000 Kč, resp. o tom, že mzdové náklady uváděné v žádostech o příspěvek neodpovídají skutečnosti.
9. Dále stěžovatel namítá nesprávné posouzení výše škody obecnými soudy, které při jejím stanovení vycházely z celkové výše poskytnuté dotace, aniž by zohlednily peněžní částky, jež byly jednak zaměstnancům skutečně vyplaceny a jednak byly společností odvedeny do státního rozpočtu jako odvody na sociální a veřejné zdravotní pojištění. Nesouhlasí přitom se závěrem městského soudu, že u dotačního podvodu (obdobně jako u podvodu úvěrového) škoda vzniká již tím, že na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů byla dotace poskytnuta a peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele dotace, učiněným s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 414/2017. Zmíněné usnesení vychází z případu žádostí o příspěvek na výlučně fiktivní zaměstnance, zatímco zaměstnanci obchodní společnosti A, pracovní činnost skutečně vykonávali a dostávali za ni mzdu. Podle stěžovatele výši způsobené škody nelze vypočítat jako součet poskytnutých příspěvků (dotací), neboť v souladu se směrnicemi generálního ředitele úřadu práce je poskytnutý příspěvek nutno chápat jako souhrn příspěvků za jednotlivé zaměstnance, a tudíž má za to, že je nezbytné zkoumat u každého jednotlivého zaměstnance výši mzdy, jež mu byla v konkrétním měsíci vyplacena; z toho plyne, že nebyly-li by splněny předpoklady pro poskytnutí dotace u jednoho jediného zaměstnance, není dotace vyplácena pouze ve vztahu k tomuto zaměstnanci a ve vztahu ke zbývajícím osobám však vyplacena je. Kritériem pro uplatnění kvalifikované skutkové podstaty z hlediska způsobené škody tak nemohou být veškeré vyplacené příspěvky, ale pouze dotace na zaměstnance, ve vztahu k nimž byly v příslušných žádostech uváděny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Soudy do výše údajně vzniklé škody nesprávně započetly sociální a veřejné zdravotní pojištění odvedené obchodní společností A, státu, tj. poškozenému. Tato část škody, tvrdí stěžovatel, nemůže být v žádném případě "kryta jakoukoli formou zavinění", neboť s ohledem na nezbytnost dokládání bezdlužnosti úřadu práce tyto platby musely být státu odvedeny vždy předem; vzhledem k uvedenému pak takové částky nelze nárokovat jako škodu, která by měla být hrazena České republice, neboť by došlo k absurdní situaci, kdy by stát obdržel tyto platby dvakrát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takového náležitého posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V posuzované věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel tyto námitky neuplatnil.
16. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud setrvale zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; neučiní-li tak obecný soud nebo tak učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
17. Do třetí skupiny kvalifikovaných vad důkazního řízení patří vady, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Do druhé a třetí kategorie vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, podle nichž v řízení před obecnými soudy nebyl prokázán především jeho úmysl (včetně vědomostní složky) dopouštět se trestné činnosti, přičemž rozhodující soudy vycházely jednostranně z výpovědí dvou svědkyň, z nichž jednu označuje za nevěrohodnou a výpověď druhé za dezinterpretovanou, a nedocenily důkazy vyznívající ve prospěch jeho obhajoby. Další část námitek se odvíjí z tvrzení, že skutkový stav zjistil městský soud již v prvním (zprošťujícím) rozsudku, avšak na základě shodných důkazních prostředků jej druhým rozsudkem uznal vinným.
19. Poukazuje-li stěžovatel na odlišné předchozí hodnocení týchž důkazů městským soudem, přehlíží, že vrchní soud ve zrušujícím usnesení zavázal městský soud doplnit dokazování, a to konkrétně výslechem dalších svědků a provedením reportáže FTV Prima, čemuž městský soud posléze dostál. Dále je třeba doplnit, že nosným důvodem pro zrušení zprošťujícího rozsudku městského soudu bylo, že se tento soud dopustil deformace důkazů provedených v hlavním líčení, neboť je hodnotil nelogicky a v rozporu s informacemi, které z nich plynuly. Vrchní soud se přitom nezpronevěřil ani úpravě obsažené v §263 odst. 7 trestního řádu; srov. kupř. nález ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21.
20. Ústavní soud sdílí zjištění Nejvyššího soudu a vrchního soudu vyjádřený v napadených usneseních, že v posuzované věci proběhlo při hlavním líčení podrobné dokazování, v němž bylo postaveno najisto, že stěžovatel musel mít za daných skutkových okolností plnou vědomost o tom, že dochází ke zneužívání příspěvků poskytovaných za účelem podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením úřadem práce. Trestná činnost stěžovatele a dalších spoluobviněných byla totiž poměrně sofistikovaná a ve snaze utajit vyplácení mezd ve výši, která neodpovídala výši uvedené v žádostech zasílaných úřadu práce, bylo nutno činit mnoho krycích opatření, která směřovala k zastření trestné činnosti a jichž by nebylo třeba, odpovídala-li by výše skutečně vyplácených mezd výši mezd uvedené v žádostech podávaných úřadu práce. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl osobou, která se aktivně podílela na této činnosti.
21. Obecné soudy se zabývaly výpověďmi svědků - zaměstnanců společnosti, dále stěžovatele a ostatních obviněných, jakož i listinnými důkazy, přičemž z nich vyplynulo (srov. body 190. až 195. odůvodnění rozsudku městského soudu a bod 17. odůvodnění usnesení vrchního soudu), že stěžovatel byl po celou dobu existence společnosti jejím ředitelem a měl na starost financování, obchod, jednání se zákazníky, ekonomickou činnost a fakturaci. V období od 22. 1. 2015 do 17. 12. 2015 byl i jednatelem obchodní společnosti A, a v období od 4. čtvrtletí roku 2014 do 3. čtvrtletí roku 2015 coby statutární orgán této společnosti podepisoval předmětné žádosti. I z jeho výpovědi plyne (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku městského soudu), že se aktivně angažoval v založení účtů obviněného B. H. (požádal svého otce, aby je na své jméno založil, odvezl zaměstnance na pobočku banky), k nimž měl dispoziční právo a na něž zasílal spolu s obviněnou J. D. v rámci tzv. druhého způsobu toku peněžních prostředků mzdy zaměstnancům; z těchto účtů posléze on sám vybíral finanční prostředky a přivážel je obviněné A. J. (neobstojí tedy jeho námitka, že se nepodařilo prokázat, že by se jakkoli podílel na výběru peněz z bankomatu). Stěžovatel dal podle zjištění obecných soudů pokyn k založení sdílených účtů zaměstnanců v rámci tzv. třetího způsobu toku peněžních prostředků (od dubna 2013). Již v období od ledna roku 2014 (tedy předtím, než se stal jednatelem společnosti) měl dispoziční právo i k účtu, resp. účtům společnosti společně s obviněnou J. D. Obecné soudy též přesvědčivě hodnotily výpověď H. Š., která uvedla, že stěžovatel nebyl nijak překvapen, když mu sdělila výši své mzdy pouhých 2 000 Kč, a obratem jí tuto částku vyplatil. Poukázaly posléze na bezhotovostně zasílané mzdy v částce 2 000 Kč. Soudy podrobně popsaly další nestandardní praktiky při vyplácení mezd, a to na účty, jejichž majitelem byl B. H., popř. na sdílené účty, k nimž zaměstnanci neměly přístupové údaje. Na stěžovatelovu námitku, že výplata na účty B. H. byla metodou konzultovanou s úřadem práce, soudy reagovaly argumentací, že úřadu práce nebylo známo, že zaměstnanci tyto částky neobdrželi. K okolnostem výběru peněz z účtů se městský soud vyjádřil v bodech 179. až 184. odůvodnění rozsudku. Soudy objasnily, proč je věcně neudržitelná obhajoba stěžovatele týkající se obsahu tzv. druhého podpisového archu.
22. Za uvedené situace byla objektivní i subjektivní stránka trestného činu ústavněprávně souladným způsobem prokázána. Námitka stěžovatele o chybějícím odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto smyslu je tedy nedůvodná.
23. Stěžovatel dále namítá, že soudy nepoužily občanskoprávní předpisy na posouzení náhrady škody, což dovozuje z toho, že v částech odůvodnění zabývajících se touto otázkou nejsou zmíněny. Ústavní soud k tomu dodává, že absence výslovné zmínky o právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neznamená, že nebyla pro určení škody a její výše použita. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že poškozenému vznikla škoda, která je ekvivalentem součtu všech příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Výše škody tvořená celou výší příspěvků pak vychází z judikatury Nejvyššího soudu; viz např. usnesení ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 414/2017. Nejvyšší soud přitom v bodech 56. a 57. odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, že dílčí odlišnosti mezi oběma trestními věcmi nečiní nosné důvody odkazovaného usnesení nepoužitelnými v předmětném případě. Zmíněná škoda je podle závěrů soudů následkem jednání stěžovatele a A. J., proto byla založena solidární povinnost k její náhradě. Mezi jednáním stěžovatele a A. J. a vznikem škody v popsané výši je pak dán vztah příčinné souvislosti, neboť bez jejich jednání by ke vzniku škody nedošlo. Z hlediska namítané nepřezkoumatelnosti je tak nerozhodné, zda byla při stanovení škody a její výše výslovně zmíněna konkrétní ustanovení občanskoprávního předpisu, neboť postačí, že soudy zjevně z této právní úpravy vycházely.
24. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé (sc. řádné) soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
25. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu napadených rozhodnutí rovněž zkoumá, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v této konkrétní věci dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu. Věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, tudíž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu