ECLI:CZ:US:2023:4.US.3486.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3486/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Onderkové, zastoupené Mgr. Janem Braunerem, LL.M., advokátem, sídlem Tuřanka 115a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 22 Cdo 357/2022-95, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. srpna 2021 č. j. 22 Co 126/2021-73 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 2. 2021 č. j. 12 C 147/2020-48, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Pavla Onderky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavněprávní principy, jakož i její základní práva a svobody. Zejména poukazuje na porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, také porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí ústavní stížností, se zejména podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala vypořádání některých položek tvořících zaniklé společné jmění manželů a zaplacení částky 95 938,94 Kč s přísl. představující peněžní prostředky ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, o které se žalovaný bývalý manžel Pavel Onderka bezdůvodně obohatil. Okresní soud uložil stěžovatelce nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 19 021,20 Kč.
3. Tento rozsudek byl ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ? pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") potvrzen a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů žalovaného ve výši 12 681 Kč.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka shodně jako v uplatněných opravných prostředcích tvrdila, že obecné soudy nesprávně interpretovaly rozsah dohody o vypořádání společného jmění manželů bez zohlednění společné vůle stran či účelu příslušného právního jednání dle §556 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"). Při interpretaci dohody o vypořádání společného jmění manželů se obecné soudy dopustily neakceptovatelné libovůle spočívající v nedůvodném vybočení ze standardů výkladu, které jsou v soudní praxi respektovány, resp. které odpovídají všeobecnému doktrinálnímu chápání dotčeného právního institutu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Řízení před okresním soudem bylo postiženo vadou a neprobíhalo v souladu s procesními předpisy, tím že nebyla poučena dle §118a občanského soudního řádu o plnění povinností tvrzení ohledně okolností významných pro rozhodnutí a žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrdit nebo prokazovat, aniž by ji poskytl prostor pro doplnění tvrzení a důkazů. Krajský soud vady předchozího řízení nenapravil a dovolací soud odmítl dovolání, aniž by byly splněny podmínky, čímž se dopustil denegatio iustitiae.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, (N 34/3 SbNU 257). ]. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstata ústavní stížnosti tkví v nesouhlasu stěžovatelky s tím, že soudy zamítly její žalobu a nevyhověly jejímu návrhu na další vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Je nesporné, že dne 15. 2. 2018 byla uzavřena dohoda o úpravě majetkových poměrů manželů, bydlení a výživném v souvislosti s rozvodem jejich manželství podle §757 občanského zákoníku a obsahuje úředně ověřené podpisy účastníků. Finanční prostředky byly vypořádány tak, že každý z manželů bude vlastníkem finančních prostředků na účtech vedených na jeho jméno. Movité věci si rozdělí tak, že vlastníkem osobního automobilu a vybavení domácnosti a dalších movitých věcí nacházejících se v okamžiku podpisu dohody v domě č. p. X se stane žalovaný. O ostatních movitých věcech se účastníci dohodli tak, že se stanou vlastnictvím toho z manželů, který je bude mít ve svém držení po právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství. Uvedená dohoda obsahuje širší vypořádání společného majetku účastníků na dobu po rozvodu manželství, včetně práv a závazků. Pokud stěžovatelka požadovala vypořádání sporného skútru Kymco Yager 125, obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly s odkazem na ujednání v dohodě, že movité věcí, které nejsou výslovně uvedeny v dohodě, připadnou tomu z manželů, který je má ve svém držení. Nebylo pochyb, že o této věci ? skútru ? účastníci dohody věděli, proto obecné soudy nemohly jejímu nároku vyhovět.
9. Ústavní soud neshledal důvodným tvrzení stěžovatelky, že předmětem dohody nemohly být finanční prostředky či pohledávky, o kterých stěžovatelka nevěděla. Obecné soudy se řádně tímto zabývaly a v odůvodnění rozsudku vyložily, z jakého důvodu ji neshledaly věrohodnou. Byla to sama stěžovatelka, která tvrdila, že po dobu trvání manželství vložila na účet uzavřeného na jméno jejího bývalého manžela částku 95 938,94 Kč jako dědictví po jejím příbuzném a finanční prostředky z tohoto účtu byly používány k uspokojování společných potřeb účastníků a jejich dětí za dobu trvání manželství. Byla informována i o stavu účtu ke dni uzavírání dohody (18 000 Kč), ze kterého každému připadla polovina. Za tohoto stavu měla všechny relevantní informace ke dni uzavření dohody o vypořádání dne 15. 2. 2018. Také nároky stěžovatelky na vypořádání investic ze společného jmění manželů do výlučného majetku žalovaného obecné soudy zamítly s odkazem na obsah bodu 4.2 dohody, kde účastníci shodně prohlásili, že jejich majetek patřící do společného jmění manželů bude touto smlouvou beze zbytku vypořádán. Veškeré nároky, jak je stěžovatelka uplatnila touto žalobou, byly již vypořádány dohodou manželů dle §757 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku o úpravě majetkových poměrů, bydlení, výživného pro dobu po rozvodu manželství, kterou účastníci uzavřeli dne 15. 2. 2018. Tento jejich závěr je přitom podle Ústavního soudu správný a je dostatečně podpořen i konkrétními skutkovými zjištěními. Konečně ani Ústavní soud se, shodně s Nejvyšším soudem, s ohledem na svoje postavení v českém ústavním systému nemohl zabývat, a proto ani nezabýval, přehodnocováním jednotlivých skutkových zjištění, když v rozsahu těchto pochybností vnášených opětovně stěžovatelkou Ústavní soud pro stručnost odkazuje zejména na rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu.
10. V dané věci stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání a tím se dopustil denegatio iustitiae, když dovolání odmítl jako nepřípustné dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek, zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti judikaturou Ústavního soudu neshledal přiléhavou.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu