ECLI:CZ:US:2023:4.US.3606.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3606/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2022 č. j. 20 Co 235, 237/2022-377, ve znění opravného usnesení ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 20 Co 235, 237/2022-394 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. dubna 2022 č. j. 33 Nc 5/2020-276, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. dubna 2022 č. j. 33 Nc 5/2020-283, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a nezletilé A. K. a R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejího práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem nezletilou svěřil pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče otce a matce bylo uloženo hradit výživné ve výši 13 000 Kč měsíčně (výrok I), bylo jí umožněno se s nezletilou stýkat každý kalendářní týden po dobu jedné hodiny s výjimkou letních školních prázdnin a jarních školních prázdnin, a to asistovanou formou, a dále asistovanou formou v době letních školních prázdnin dvakrát po jedné hodině v měsíci červenci a dvakrát po jedné hodině v měsíci srpnu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).
3. K odvolání matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil ve výroku o výchově a o výživě rozsudek obvodního soudu (výrok I), změnil ve výroku týkajícím se styku matky s nezletilou rozsudek obvodního soudu tak, že matka je oprávněna se s nezletilou stýkat každý kalendářní týden ve středu od konce školního vyučování do 16.30 hod. a v době letních školních prázdnin v měsících červenci a srpnu poslední pátek v měsíci od 10.00 hod. do 16.00 hod. a určil místa předání nezletilé (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
4. Obecné soudy napadené rozsudky zdůvodnily zejména tím, že zásadně významným pro rozhodnutí ve věci je opakovaně vyjádřený názor nezletilé, která si přeje být ve výchově otce a s matkou se stýkat jen v omezeném rozsahu, přičemž nezletilá měla tento svůj názor vyjadřovat konzistentně při pohovoru se znalkyněmi i při opakovaném pohovoru u opatrovníka, když též zdůraznila, že ji matka fackuje a chová se nevypočitatelně. Městský soud dále neshledal důvodné námitky stěžovatelky proti znaleckému posudku vypracovanému v řízení před obvodním soudem, posudek shledal po formální i věcné stránce správný a nepovažoval za nutné nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že u matky byl zjištěn stav hraničící se stavem psychotickým paranoidního typu, který vyžaduje psychiatrickou léčbu a negativně ovlivňuje její výchovné předpoklady. Matka není v současné situaci schopna plnohodnotně pečovat o nezletilou, u otce nebylo z psychiatrického hlediska shledáno nic, co by mu bránilo v péči o nezletilou. Rovněž uvedl, že důkazy předložené stěžovatelkou (zpráva psychiatra MUDr. Tomáše Rektora a prohlášení soukromých osob) nemohou korigovat znalecké závěry. Výsledky podrobného dokazování jednoznačně vedou k závěru, že nezletilou je namístě svěřit do péče otce, který je bezpečným vychovatelem a v jehož péči nezletilá již nějakou dobu (zhruba od konce roku 2021) dobře prospívá.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá zejména to, že obecné soudy při rozhodování považovaly za stěžejní důkaz znalecký posudek, který však ke dni vydání rozhodnutí již byl neaktuální. Stěžovatelka je přesvědčena, že minimálně městský soud měl buď nechat vypracovat revizní znalecký posudek, nebo měl vyžádat doplnění původního znaleckého posudku, a to nejen pro vady, které znalecký posudek vykazuje, ale zejména proto, aby mohl být řádně a aktuálně posouzen její psychický stav. Obecné soudy si také nevyžádaly dokumentaci od psychiatra stěžovatelky MUDr. Rektora. Stěžovatelka dále tvrdí, že dalšími opomenutými důkazy jsou výslechy svědků, kteří znají situaci její rodiny, navštěvovali ji a mohli by se k fungování její rodiny vyjádřit a potvrdit, že děti vychovávala řádně a nedopouštěla se žádných otcem tvrzených excesů. K postoji nezletilé stěžovatelka uvádí, že jak byl rozsah její péče snižován, měnily se postupně i postoje nezletilé. Ta původně uváděla, že by sice ráda zůstala v péči otce, ale několik dní by trávila u matky, avšak postupně (jak byl obvodním soudem omezován kontakt stěžovatelky s nezletilou) se její vyjádření měnilo až tak, že v roce 2022 uvedla, že kontakt se stěžovatelkou v řádu několika málo hodin týdně je pro ni dostačující. Čím více tedy obvodní soud omezoval péči stěžovatelky o nezletilou, tím méně si přála ke stěžovatelce chodit. Takový vývoj je ve zřejmém rozporu se zájmy nezletilé. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že neexistuje zákonný důvod pro omezení rozsahu jejího styku s nezletilou v takové míře, v jaké k němu došlo napadenými rozhodnutími.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o děti a stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí.,. Závěry obou soudů jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení rozsahu a typu péče a o stanovení výživného. Svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a na jejich závěrech (sub 4), zejména tom klíčovém, že nezletilou je namístě svěřit do péče otce, který je bezpečným vychovatelem a v jehož péči nezletilá již nějakou dobu dobře prospívá.
11. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na soudech, aby rozhodly o úpravě nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku a výživného. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 a 96 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu