ECLI:CZ:US:2023:4.US.587.23.1
sp. zn. IV. ÚS 587/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š. a M. V., zastoupených JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2022 sp. zn. 3 To 91/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a napadené rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé byli v pořadí již druhým rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 5. 2021 č. j. 49 T 1/2012-5663 zproštěni obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu pro skutek, který měl spočívat v tom, že jako jednatelé společností vystupujících jako skupina obchodních společností pod označením A, které plně majetkově ovládali, společným jednáním, na základě předem připraveného plánu, v úmyslu zkrátit daň z příjmu právnických osob obchodních společností A, B a C, záměrně uzavřeli, ve snaze předstírat jejich následné plnění, jako jednatelé švýcarské společnosti D, kterou plně majetkově ovládali, dva dny po jejím založení, několik smluv o spolupráci, na jejichž základě byly vystaveny fiktivní faktury za poskytnuté služby. Zdanitelné plnění však nebylo společností D ve skutečnosti poskytnuto, tudíž stěžovatelé vytvořili fiktivní náklady, kterými snižovali v období nejméně od ledna 1998 do prosince 2000 v daňových přiznáních k dani z příjmu právnických osob daňové základy, čímž uvedenou daň zkrátili a České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 9, tak způsobili škodu ve výši nejméně 67 748 130 Kč. V popsaném jednání byl obžalobou spatřován zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství. Ke zproštění obžaloby došlo z důvodu, že nebylo v hlavním líčení prokázáno, že se předmětný skutek stal.
3. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, jež bylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") shledáno důvodným. Vrchní soud v neveřejném zasedání podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního řádu napadeným usnesením rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc krajskému soudu k novému rozhodnutí. Zároveň podle §262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že krajský soud zejména důkazy hodnotil izolovaně, nikoliv ve vzájemné souvislosti, což je však právě u žalovaného skutku obzvláště důležité, neboť izolovaně se dílčí jednání mohou jevit jako učiněná po právu a trestní aspekt je zřetelný až v kontextu celé série jednání. Krajský soud se dále dopustil deformace důkazů, neboť ačkoliv zjistil skutkový stav v rozsahu nutném pro vydání rozhodnutí, vyvodil z důkazů závěry, které z nich nevyplývají, a některé jeho závěry lze označit jako spekulativní. Krajský soud dále u některých důkazů zdůrazňuje toliko určitý aspekt, ale zamlčuje či pomíjí podstatné okolnosti, na základě nichž je utvořena ucelená verze skutkového děje. Krajský soud takto fakticky a nekriticky převzal skutkovou verzi obhajoby, přičemž argumentaci obžaloby bagatelizoval. Vrchní soud v napadeném usnesení poukázal na konkrétní body zrušeného rozsudku krajského soudu (viz body 24 až 35 napadeného usnesení vrchního soudu), kde krajskému soudu vytýká nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost odůvodnění. Vrchní soud dále zdůraznil, že krajský soud stejným způsobem rozhodl již podruhé poté, co vrchní soud svým usnesením ze dne 18. 10. 2018 poprvé zrušil zprošťující rozsudek krajského soudu, kterému uložil, aby doplnil dokazování (což krajský soud učinil a potud mu nelze ničeho vytýkat) a dále aby hodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti a dbal na to, aby skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry odpovídaly důkazní situaci. Krajský soud však i podruhé z velké části převzal obsah důkazů, který byl uveden v pořadí v prvním jeho zrušeném rozsudku. Z tohoto důvodu vrchní soud dále přistoupil k výjimečnému opatření, kterým je nařízení dalšího projednání a rozhodnutí ve věci v jiném složení senátu podle §262 trestního řádu. Krajský soud totiž ani přes podrobné pokyny vrchního soudu svůj přístup nekorigoval a v pořadí druhém rozsudku se dopustil totožných vad jako v rozsudku prvním. Další výtkou krajskému soudu jsou výrazné průtahy v řízení, neboť obžaloba byla podána již počátkem roku 2012, přičemž první rozsudek ve věci byl vyhlášen až v polovině roku 2016 a písemné vyhotovení bylo vypraveno dokonce až o takřka dva roky později. Taktéž po prvním zrušujícím usnesení vrchního soudu, kdy byl spis vrácen krajskému soudu dne 8. 11. 2018, bylo rozhodnutí vrchního soudu stranám řízení rozesláno až dne 4. 3. 2020. Hlavní líčení bylo následně nařízeno na září 2020. Krajský soud se dále i přes výtku vrchního soudu, jež vyplývala z prvního kasačního usnesení, nikterak nezabýval tím, že stěžovatele zprostil z nesprávného zákonného důvodu, přičemž stejný zprošťující důvod podle §226 písm. a) trestního řádu použil opětovně i v pořadí druhém rozsudku, byť tento důvod odporuje i odůvodnění rozsudku krajského soudu. Vrchní soud tedy shrnuje, že celkově lze postup krajského soudu označit za nedůsledný a jeví se, že krajský soud zaujal ve věci určité stanovisko, které nehodlá měnit, a tudíž považoval vrchní soud za nutné nařídit projednání věci v jiném složení senátu.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají, že vrchní soud zrušil svým v pořadí druhým kasačním usnesením zprošťující rozsudek krajského soudu, přestože krajský soud vyhověl výtkám vrchního soudu a doplnil dokazování, jak vrchní soud požadoval, přičemž dospěl k závěru o nevině stěžovatelů.
5. Stěžovatelé dále namítají, že vrchní soud rozhodoval svým usnesením ze dne 25. 2. 2022 v jiném složení senátu nežli při svém prvním rozhodování dne 18. 10. 2018, a opět rozhodl v neveřejném zasedání, tedy nemohl jakkoliv doplnit důkazy. Námitku jiného složení senátu stěžovatelé vznášejí z toho důvodu, že z větší části zaujal nový senát při svém rozhodování dne 25. 2. 2022 jiné stanovisko k rozsahu dokazování a i k hodnocení provedených důkazů, nežli tak učinil senát rozhodující dne 18. 10. 2018. Vrchní soud dokonce v napadeném usnesení uvedl, že krajský soud respektoval pokyny vrchního soudu a doplnil dokazování. Vrchní soud konstatoval, že rozsudek krajského soudu je nepřesvědčivý, aniž by konkrétně uvedl, v čem je hodnocení důkazů v rozporu s provedenými důkazy a se zásadou volného hodnocení důkazů, a to vše za situace, kdy vrchní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, tedy bez možnosti provedení dokazování v odvolacím řízení a za situace, kdy vrchní soud ani neuvádí další důkazy k doplnění skutkových zjištění. Stěžovatelé tedy uzavírají, že vrchní soud chce pouze docílit toho, aby stěžovatelé byli odsouzeni. Bude-li se ale konat celé hlavní líčení znovu, lze očekávat, že svědci budou mít značné potíže rozpomenout se, co se odehrálo před takřka čtvrt stoletím.
6. Stěžovatelé se domnívají, že napadené usnesení vrchního soudu nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění postupu podle §262 trestního řádu, čímž dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů na řádné soudní řízení a na zákonného soudce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. K přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) a ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné [srov. např. nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), sp. zn. II. ÚS 3564/12 (viz výše) a ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105)]. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by také šlo při odnětí věci podle §262 trestního řádu, bylo-li rozhodování odvolacího soudu projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných [viz také nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), bod 17, nebo usnesení ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09, ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 1698/13 a ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. IV. ÚS 200/15, veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
11. Stěžovatelé se domnívají, že napadené usnesení vrchního soudu nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění postupu podle §262 trestního řádu, když zdůrazňují, že vrchní soud dokonce uvedl, že krajský soud vyhověl pokynům vrchního soudu ohledně doplnění dokazování, a přesto vrchní soud opětovně, nyní v jiném složení senátu, rozsudek krajského soudu zrušil. K jinému složení senátu 3 To vrchního soudu při rozhodování o opětovném zrušení rozsudku krajského soudu a o projednání věci v jiném složení senátu Ústavní soud dodává, že stěžovatelé tuto námitku nespojují s případným porušením práva na zákonného soudce při jednání vrchního soudu, resp. nenamítají, že by obsazení senátu bylo v rozporu s rozvrhem práce. Ústavní soud se tak tímto aspektem nezabýval. Stěžovatelé touto námitkou zdůrazňují okolnost, kdy vrchní soud vytkl krajskému soudu v pořadí druhém zrušujícím usnesení poněkud jiné nedostatky než v prvním zrušujícím usnesení. Tato skutečnost je však logická, neboť krajskému soudu bylo usnesením vrchního soudu ze dne 18. 10. 2018 uloženo, aby doplnil dokazování, což krajský soud učinil (vyslechl svědky V. H., C., J. V., svědek M. vyslechnut nebyl, neboť zemřel) a následně především aby hodnotil důkazy v jejich souhrnu. Krajský soud tedy vyhověl pokynům na doplnění dokazování, přičemž vrchní soud dospěl následně k závěru, že dokazování bylo provedeno v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, avšak výtky vrchního soudu ve zrušujícím usnesení ze dne 25. 2. 2022 směřovaly ke kvalitě odůvodnění z hlediska hodnocení důkazů, které vrchní soud vyhodnotil jako nedostatečné, spekulativní a nepřesvědčivé.
12. Z hlediska naplnění požadavků shora uvedené judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že vrchní soud dostál požadavkům na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 25. 2. 2022 týkajícím se postupu podle §262 trestního řádu. Zásadním požadavkem na rozhodnutí podle §262 trestního řádu je pojmenování konkrétních pochybení soudu nalézacího. Uvedený požadavek vrchní soud splnil zejména v bodech 24 až 35 odůvodnění napadeného usnesení. Rozsah vytýkaných pochybení je velmi rozsáhlý, příkladem lze uvést, že krajský soud sice vyslechl svědky V. H. a C., kteří svými výpověďmi podporují obhajobu, avšak pominul vzájemné rozpory v jejich výpovědích a výpovědích stěžovatelů, kdy tyto rozpory se týkají zásadních skutečností a v neposlední řadě i věrohodnosti těchto osob.
13. Obsah těchto svědeckých výpovědí bylo podle vrchního soudu nutno hodnotit také v kontextu dalších důkazů, tj. zejména e-mailové komunikace, z níž vyplývá, že pro svědka V. H. a pro M. S. mají být ve Švýcarsku zřízeny bankovní účty bez uvedení jména vlastníka. Krajský soud tyto skutečnosti marginalizoval a pominul, že tímto krokem musel být sledován určitý záměr, a to za situace, kdy z dokazování vyplývá, že právě V. H. a M. S. měli být stěžovateli vypláceni. Dále třeba poukázat na výtku vrchního soudu o pominutí závěrů znaleckých posudků a odborných vyjádření, které poukazují na absenci běžných atributů obchodní činnosti u společnosti D, které chyběli zaměstnanci a účetní doklady, resp. pominutí poznatků plynoucích z mezinárodní právní pomoci, že společnost D nevykazovala náklady, které by souvisely s tím, jak tato společnost měla pro stěžovatele získávat hodnotné know-how na základě smluv o spolupráci. Takto se totiž podle vrchního soudu zcela logicky nabízí, že smlouvy o spolupráci byly uzavřeny za účelem spáchání trestné činnosti, tj. zkrácení daně z příjmu právnických osob. Krajský soud se však s těmito skutečnosti nevypořádal logickým a přezkoumatelným způsobem, když zásadní skutková zjištění pominul a naopak zdůraznil dílčí skutečnosti, které však nehodnotil v rámci dalších provedených důkazů. Vrchní soud tak v souladu s premisami popsanými výše zavázal krajský soud, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění. Krajský soud sice dokazování podle pokynu vrchního soudu doplnil, avšak provedené důkazy nehodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, neboť důkazy nehodnotil ve vzájemné souvislosti, nýbrž izolovaně, a dopustil se zejména deformace důkazů, neboť z provedených důkazů vyvodil závěry, které z nich při logickém výkladu nevyplývají.
14. Na základě důkladně zpracovaného odůvodnění lze uzavřít, že napadené usnesení vrchního soudu je přezkoumatelné, a vylučuje jakoukoliv libovůli při rozhodování. Z napadeného usnesení též vyplývá, že další projednání věci před týmž senátem krajského soudu by nevedlo k nápravě vad rozhodnutí, které se opakovaly v pořadí prvním i druhém rozsudku krajského soudu. Ústavní soud se s uvedeným názorem vrchního soudu ztotožňuje, neboť je zřejmé, že krajský soud i přes podrobný poukaz na nelogičnost skutkových i právních závěrů jeho rozhodnutí vydal již podruhé rozhodnutí, které tyto vady nebralo na zřetel. Vrchní soud tudíž napadeným usnesením neporušil ústavně zaručená základní práva stěžovatelů podle čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Vrchnímu soudu nelze ani vytýkat, že nenařídil ve věci veřejné zasedání za účelem provedení dalšího dokazování. Takový postup by byl zjevně nadbytečný, když - jak vrchní soud uvedl v odůvodnění napadeného usnesení - krajský soud dokazování provedl v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, tudíž nevznikla potřeba nařizovat veřejné zasedání. Z usnesení vrchního soudu je patrné, že jeho výtky směřovaly vůči kvalitě odůvodnění, nikoliv vůči rozsahu provedeného dokazování. Z uvedeného postupu vrchního soudu, který ve věci nenařídil veřejné zasedání, a tudíž sám nevedl dokazování, nelze dovodit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu