ECLI:CZ:US:2023:4.US.596.23.1
sp. zn. IV. ÚS 596/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem, sídlem 28. října 438/219, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2022 č. j. 3 Tdo 852/2022-231, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2022 č. j. 5 To 109/2022-193 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. února 2022 č. j. 9 T 145/2021-111, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že i přes opakovaně vyjádřené přání dalšího nekontaktování sledoval svou bývalou partnerku v místě jejího bydliště a zaměstnání a opakovaně ji (i vulgárně) elektronicky kontaktoval více způsoby (nejméně ve 150 případech během pěti měsíců), čímž narušoval její osobní a pracovní život a vyvolával u ní obavu o její bezpečí. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Zároveň bylo stěžovateli uloženo, aby se zdržel jakéhokoliv nevyžádaného kontaktu s poškozenou. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě výpovědi poškozené a dalších svědků (jejího zaměstnavatele, kterého stěžovatel považoval za milence poškozené, a jeho manželky), jakož i z obsahu různých odeslaných zpráv, z jejichž kontextu je zřejmé, že je posílal stěžovatel, a také že poškozenou sledoval. Rovněž se snažil připravit poškozenou o zaměstnání a zmínil i možnou fyzickou újmu. Pro nadbytečnost soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele na výslech jeho matky a současné manželky, neboť ten se měl týkat pouze bezvýznamného poměru mezi poškozenou a jejím zaměstnavatelem. Opatření dalších informací z telekomunikačního provozu pak znemožňuje skutečnost, že tyto informace již nelze od operátorů vyžádat.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a sám napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) a c) trestního zákoníku. Za jeho spáchání ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Zároveň bylo stěžovateli uloženo, aby se zdržel jakéhokoliv kontaktu s poškozenou. Krajský soud se ztotožnil s kvalifikací stěžovatelova jednání jako trestného činu. Zároveň přisvědčil okresnímu soudu v tom, že provedené důkazy umožňují spolehlivě dospět k závěru o stěžovatelově vině.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahuje žádné relevantní vady, zejména není přítomen tzv. extrémní rozpor mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů. Soudy se rovněž dostatečně vypořádaly s důkazními návrhy obhajoby. Jednání, z jehož spáchání byl stěžovatel usvědčen, naplňuje všechny znaky uvedené skutkové podstaty.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy neoprávněně odmítly obhajobou vznesené důkazy, a to záznamy telekomunikačního provozu a výslech stěžovatelovy matky a manželky. Tyto důkazy měly potenciál prokázat nepravdivost výpovědi poškozené. Nemožnost vyžádat si kompletní informace o telekomunikačním záznamu byla zaviněna orgány činnými v trestním řízení, ač jejich opatření stěžovatel navrhoval již v přípravném řízení. Stěžovatel namítal, že zprávy si poškozená mohla posílat sama (či někdo jí blízký), neboť chodily z čísla, z něhož bylo stěžovateli několikrát voláno (zpátky se však nedovolal). Vzhledem k uplynutí lhůty, v níž jsou operátoři povinni tyto informace uchovávat, došlo ke zmaření obstarání tohoto důkazu, který mohl stěžovatele vyvinit. Výpovědí stěžovatelovy manželky mohl soud prokázat, že k setkáním mezi stěžovatelem a poškozenou docházelo náhodně, a nikoliv cíleným sledováním. Rovněž tak mohla potvrdit lživost částí výpovědi poškozené. Stěžovateli tak byla odepřena možnost prokázat důvodnost své obhajoby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu, je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Těžištěm stěžovatelových námitek je tvrzení o neoprávněném odmítnutí jeho důkazních návrhů. Jak již popsal Nejvyšší soud (včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu), nemají soudy povinnost vyhovět každému důkaznímu návrhu. Zejména nalézací soud má povinnost vyhodnotit, zda nějaký důkaz má potenciál být důležitý pro rozhodnutí o předmětu řízení (většinu skutku vymezenému v obžalobě) a svůj postup přesvědčivě odůvodnit. Této povinnosti soudy v dané věci dostály.
9. Jde-li o první z navrhovaných důkazů (podrobné informace o telekomunikačním provozu), dospěly soudy k závěru, že tento důkaz nelze provést pro nemožnost opatření těchto informací. Tuto skutečnost stěžovatel ani nikterak nezpochybnil. Namítá sice, že neprovedení tohoto důkazu jde na vrub orgánům činným v trestním řízení, čemuž lze zásadně podle Ústavního soudu přisvědčit, avšak tato skutečnost se sama o sobě nemůže, jak se stěžovatel zřejmě domnívá, nikterak projevit v ústavní konformitě trestního řízení, vedenému proti němu, a následnému odsuzujícímu rozsudku. Podstatné je, zda provedené důkazy umožňují soudu dospět k jednoznačnému závěru o vině obžalovaného, což bylo v dané věci splněno, jak ostatně všechny tři soudy potvrdily. Stěžovatel, který se snaží tímto důkazním návrhem zpochybnit věrohodnost poškozené, přehlíží celkový kontext ostatních provedených důkazů (např. obsah zasílaných zpráv). Podle Ústavního soudu tak nelze dospět k závěru, že by bez provedení tohoto důkazu nebylo možné dospět k závěru o stěžovatelově vině.
10. Jde-li o další dva důkazy (výpovědi stěžovatelovy matky a současné manželky), pak soudy logicky a srozumitelně vysvětlily jejich nadbytečnost pro rozhodnutí o vině, neboť podle obhajoby měly zejména prokazovat pro věc irelevantní skutečnosti o možném vztahu mezi poškozenou a jejím zaměstnavatelem. Vzhledem ke kvalitě a kvantitě usvědčujících důkazů lze soudům přisvědčit, že jakákoliv svědecká výpověď učiněná v tomto směru by nemohla (i kdyby snad přesvědčivě vyvrátila nepodstatnou část výpovědi poškozené) mít na rozhodnutí o vině žádnou roli. Cílenost stěžovatelova jednání vyplývá rovněž z ostatních důkazů, bez ohledu na jejich výklad ostatními osobami (ostatně nikoli každý pachatel nebezpečného pronásledování se musí dopustit sledování ve fyzickém slova smyslu, neboť k naplnění znaků dané skutkové podstaty může dojít již pronásledováním "elektronickým").
11. Nelze tedy přisvědčit tomu, že by způsobem vedení důkazního řízení byla stěžovateli odepřena možnost hájit se proti podané obžalobě (vzhledem k tomu, že jednomu z jeho důkazních návrhů nebylo možno vyhovět a další se netýkaly předmětu řízení).
12. K námitce stěžovatele o porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud poznamenává, že již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N104/9 SbNU 9)].
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti (viz sub 6 in fine) o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu