ECLI:CZ:US:2023:4.US.641.23.1
sp. zn. IV. ÚS 641/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Městské části Praha 15, sídlem Boloňská 478/1, Praha 10 - Horní Měcholupy, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022 č. j. 20 Co 333/2022-313, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a obchodní společnosti APP MEDIA, s. r. o., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení. Stěžovatelka namítá, že tímto výrokem bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se vedlejší účastnice žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 1 138 277,25 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku vzniklého neoprávněným odstoupením stěžovatelky od smlouvy o díle, jejímž předmětem bylo zhotovení a distribuce zpravodaje Městské části Praha 15 "Hlasatel" vedlejší účastnicí. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti postačí uvést, že obvodní soud nejprve rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 46 C 458/2019-156 žalobu vedlejší účastnice zamítl s odůvodněním, že nárok shledal podle §629 odst. 1 a §636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, promlčeným. Usnesením městského soudu ze dne 4. 11. 2021 č. j. 20 Co 290/2021-189 byl rozsudek obvodního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že promlčení nároku je nutno posoudit podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění, a nikoliv podle občanského zákoníku. Městský soud současně zdůraznil potřebu provedení dalšího dokazování o výši ušlého zisku vedlejší účastnice jako rozdílu mezi předpokládaným ziskem a náklady, které by bylo třeba vynaložit na jeho dosažení.
3. Po opětovném projednání věci obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 č. j. 46 C 458/2019-269 žalobu vedlejší účastnice v plném rozsahu zamítl (I. výrok) s odůvodněním, že případný nárok sice nemohl být promlčen, nicméně výše nároku nebyla ani k výzvě soudu dostatečně prokázána (viz body 17 a 18 odůvodnění rozsudku). O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl II. výrokem rozsudku tak, že podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přiznal stěžovatelce, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 600 Kč. Náhradu nákladů spočívající v právním zastoupení advokátem však stěžovatelce nepřiznal s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449), když uvedl, že u stěžovatelky lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby kvalifikovaně hájila svá práva a zájmy. Proto při určení výše náhrady nákladů řízení vyšel z §151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu. Za každý z dvanácti úkonů tak přiznal stěžovatelce náhradu nákladů ve výši 300 Kč.
4. Proti oběma výrokům rozsudku obvodního soudu podala odvolání vedlejší účastnice a toliko proti II. výroku rozsudku o nákladech řízení i stěžovatelka. Městský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu v I. výroku co do 846 827,25 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve zbytku jej změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 291 450 Kč s příslušenstvím, neboť dospěl k závěru, že v této výši vedlejší účastnice prokázala ušlý zisk. Ve II. výroku rozsudku, který stěžovatelka napadá ústavní stížností, přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 250 Kč, která představuje poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu jejich jedné poloviny. Městský soud se přitom ztotožnil s názorem obvodního soudu, že náklady na právní zastoupení advokátem nebyly stěžovatelkou vynaloženy účelně, pročež je na místě postupovat podle §151 odst. 3 o. s. ř. Zdůraznil přitom, že "péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu není ponecháno obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků, a kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství a charakteru majetku. Předmět tohoto řízení, včetně posouzení právních otázek, vyplývajících ze zaniklého závazkového vztahu, vychází z běžné činnosti žalované, a proto se nijak výrazně nevymyká požadavkům, kladeným na přiměřeně kvalifikovanou správu majetku. Lze tak presumovat, že žalovaná je způsobilá prostřednictvím svého vlastního aparátu v tomto řízení dostatečně hájit svá práva, aniž by musela využít právního zastoupení advokátem a opak neprokázala, neboť žádné konkrétní skutečnosti o svých vnitřních poměrech v tomto směru ani neuvedla" (bod 14).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a tvrdí, že nákladovým výrokem rozsudku městského soudu byla porušena její výše uvedená základná práva a svobody (viz bod 1). Jelikož měla stěžovatelka v řízení úspěch ve výši zhruba 80 %, měla jí být přiznána náhrada nákladů řízení v rozsahu 60 %, což podle ní odpovídá přibližně částce 150 000 Kč. Ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. neomezuje právo na náhradu nákladů řízení, resp. právního zastoupení advokátem toliko na účastníka řízení - fyzickou osobu, pročež je nutné tuto náhradu přiznat také osobám právnickým, včetně státu a územních samosprávných celků. V opačném případě by bylo porušeno právo na právní moc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dovolává se přitom nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397) a ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501), z nichž vyplývá, že musí být ponecháno zcela na vůli účastníka řízení, zda se nechá právně zastoupit, přičemž v případě úspěchu mu musí být nahrazeny náklady řízení.
6. Využití služeb advokáta nadto bylo účelné, neboť stěžovatelka není statutárním městem, ale menší pražskou městskou částí, přičemž není v jejích personálních a materiálních možnostech "obsáhnout všechny soudní spory, natož pak zcela ojedinělý soudní spor o vydání ušlého zisku způsobený na základě odstoupení od smlouvy o dílo ... takovýto soudní spor nemůže být považován za běžnou správu majetku", a to i s ohledem na právní složitost věci, když v konečném důsledku nebyla žaloba vedlejší účastnice zamítnuta z důvodu namítnutého promlčení. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že některé jiné soudy v jiných sporech jí náhradu nákladů řízení, včetně nákladů právního zastoupení advokátem, přiznaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož II. výrok napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému výroku rozsudku městského soudu o nákladech řízení nebylo dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. To platí tím spíše, napadá-li stěžovatelka pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) nebo usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2052/20; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Přezkum výroku rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podléhá podle ustálené judikatury omezenému testu ústavnosti, v němž Ústavní soud zkoumá zpravidla pouze to, zda napadené rozhodnutí, resp. jeho výrok, neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" [viz nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 (N 121/46 SbNU 143)], popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [nález ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09 (N 66/56 SbNU 749)].
9. Ústavní soud ve světle výše uvedených východisek přezkoumal napadený výrok rozsudku městského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým opakováním námitek uplatněných v odvolání proti II. výroku rozsudku obvodního soudu, s nimiž se však městský soud dostatečným způsobem vypořádal v bodu 14 odůvodnění svého rozsudku.
10. Již v nálezu ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) Ústavní soud konstatoval, že "u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým." Přiměřeně použitelný je na danou věc i právní názor vyslovený v nálezu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17 (N 75/85 SbNU 317), v němž Ústavní soud zdůraznil, že přiznání nákladů na právní zastoupení státu je na místě v zásadě jen tehdy, je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s problematikou běžně řešenou, resp. právní problematika značně specializovaná nebo velmi obtížná.
11. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti kvalifikovaným způsobem nedokládá, že by šlo o spor nakolik specifický a složitý, aby jej jako městská část hlavního města Prahy nemohla řešit pomocí svých zaměstnanců s vysokoškolským právnickým vzděláním. Již z obsahu k ústavní stížnosti přiložených rozsudků obvodního soudu a městského soudu je naopak jasně patrné, že šlo o běžný spor z oblasti závazkového práva, jehož předmětem konkrétně bylo posouzení závazku ze smlouvy o díle, vad díla a důvodnosti odstoupení od smlouvy, a na to navazující otázky existence a výše újmy (ušlého zisku) vedlejší účastnice jako zhotovitelky díla, včetně posouzení promlčení tohoto nároku. V žádném případě nešlo o natolik specifickou a složitou agendu, kterou by nebyli schopni řešit zaměstnanci stěžovatelky (městské části) s vysokoškolským právním vzděláním. Ostatně ani samotné vznesení námitky promlčení či následné popření výše škody, resp. poukázání na neunesení důkazního břemene vedlejší účastnicí, nečiní spor nikterak výjimečným nebo snad složitým. Uzavírání smluv o díle, včetně řešení občanskoprávních sporů z těchto smluv, patří do běžné agendy většiny obcí, přičemž
u městské části hlavního města Prahy není důvodu pochybovat o opaku.
12. Odvolává-li se stěžovatelka na některé nálezy Ústavního soudu (viz bod 5 výše), je třeba zdůraznit, že ty se týkají výlučně nákladů vynaložených na zastoupení účastníka, jenž sám vykonává činnost advokáta. Problematika advokátního zastoupení stěžovatelky je oproti tomu v řadě aspektů odlišná, a to již tím, že stěžovatelka je veřejnoprávní korporací, která má péči o svůj majetek (jeho správu) v zákonem stanovené působnosti a disponuje nadto vlastními zaměstnanci placenými z veřejných prostředků. Neústavnost napadeného výroku rozsudku městského soudu nelze dovozovat ani z toho, že v některých jiných věcech byly stěžovatelce náklady právního zastoupení přiznány, neboť vždy záleží na konkrétních okolnostech a situaci věci, kterou soud posuzuje.
13. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud podotýká, že je mu z úřední činnosti známo, že se na něj stěžovatelka (dokonce zastoupena týmž advokátem) s ústavní stížností směřující toliko proti nákladovým výrokům soudního rozhodnutí již v minulosti obrátila, přičemž Ústavní soud její ústavní stížnost usnesením ze dne 10. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1551/19 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud přitom stěžovatelku seznámil s východisky přezkumu nákladových výroků soudních rozhodnutí a v bodu 7 odůvodnění uvedeného usnesení zdůraznil, že "stěžovatelka především v ústavní stížnosti nevysvětluje, v čem je tento spor tak komplikovaný, aby indikoval účelnost vynaložených nákladů právního zastoupení (stěžovatelka v ústavní stížnosti zůstává u prosté konstatace složitosti případu)". Obdobným způsobem žel stěžovatelka přistoupila i k nyní posuzované ústavní stížnosti (viz bod 11 výše).
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu