ECLI:CZ:US:2023:4.US.782.23.1
sp. zn. IV. ÚS 782/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KS Property, s. r. o., sídlem Braunerova 563/7, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2023 č. j. 26 Cdo 3208/2022-264, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 č. j. 21 Co 39/2022-210 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. října 2021 č. j. 26 C 121/2020-177, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. února 2022 č. j. 26 C 121/2020-202, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Petra Zahálky a Martiny Čermákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci se po stěžovatelce domáhali úhrady dlužného nájemného za užívání prostor sloužících k podnikání ve specifikované budově v kat. úz. Libeň. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") po provedeném dokazování a po částečném zastavení řízení napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 289 750 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit jim náklady řízení (II. výrok). Usnesením ze dne 16. 2. 2022 č. j. 26 C 121/2020-202 byl rozsudek doplněn o III. výrok, kterým bylo řízení ohledně specifikovaného příslušenství částečně zastaveno. Vyhovující výrok odůvodnil zjištěním, že žaloba je důvodná, byť stěžovatelka od počátku namítala, že nárok na zaplacení nájemného není dán, neboť pronajaté prostory nebyly způsobilé k bezpečnému užívání a vykazovaly vady, které vedlejší účastníci neodstranili ani poté, co je k tomu vyzývala, resp. odstraňovali tyto vady neodborně, svépomocí, čímž naopak zhoršovali již tak špatný stav budovy.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení. V odůvodnění městský soud posoudil obě stěžovatelčiny odvolací námitky, tj. ukončení nájemního vztahu a vady předmětu nájmu.
4. Následně podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, který napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění nejprve uvedl, že nepřihlédl k doplňku dovolání ze dne 2. 11. 2022, neboť byl podán až po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, připomenul, že poučení podle §118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníkovi řízení (jeho zástupci), který je na jednání přítomen, a konstatoval, že není podstatné, že stěžovatelka nebyla v části řízení právně zastoupena, a je bez významu, že její jednatel nemohl cestovat z důvodu pandemické situace k účasti na jednání. Podle Nejvyššího soudu skutková zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, mají oporu v provedených důkazech, nejsou tudíž vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a že zde nešlo o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dále shledal, že stěžovatelka uplatnila i vady řízení, které podle platné právní úpravy nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), jelikož jí nebylo soudem umožněno seznámit se se stěžejním materiálem (dohodou o ukončení nájemního vztahu ze dne 30. 9. 2019, která jí byla zaslána až po vydání rozsudku obvodním soudem), v odvolacím řízení nebyly vzaty v potaz její námitky ohledně neexistence této dohody, nebyl proveden důkaz svědeckou výpovědí navrhovaný stěžovatelkou, přičemž neprovedení tohoto důkazu nebylo obecnými soudy náležitě odůvodněno, žádný z obecných soudů nevzal v potaz jiný, než ryze formalistický postup a způsob komunikace se stěžovatelkou v době, kdy svět ovládala omezující opatření pandemie Covid-19, a v dovolacím řízení nebylo přihlédnuto k doplnění dovolání ze dne 2. 11. 2022.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
8. Spory o výklad soukromoprávních smluv náleží primárně obecným soudům, které v posuzované věci dospěly k závěru, že nájemní poměr skončil písemnou dohodou smluvních stran. Stěžovatelka závěry soudů zpochybňuje tvrzením, že dohodu nepodepsala, k ukončení nájmu nebytových prostor došlo dříve na základě ústní dohody z důvodu existence vad na nebytových prostorách, které byly správci objektu vyčítány a nebyly odstraněny, nevypořádává se však se souvisejícím argumentem obecných soudů,
že v případě existence vad resp. jejich včasného oznámení měla stěžovatelka podle
§2208 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, právo na přiměřenou slevu z nájemného nebo náhradu nákladů účelně vynaložených prostředků na opravu vad, případně mohla nájem vypovědět bez výpovědní doby, stěžovala-li vada zásadním způsobem užívání nebytových prostor; k ani jedné možnosti stěžovatelka nepřistoupila. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka nepředkládá kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje námitky, které uplatnila v řízení před obecnými soudy a které byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby skutková zjištění obecných soudů přehodnocoval a nahrazoval vlastním výkladem smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky.
9. Stěžovatelka také zpochybňuje postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se u Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na soudní ochranu. Toto základní právo není možné vykládat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil svou kompetenci vymezenou ústavním pořádkem [srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud připomíná, že právní konstrukce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu jeho zásadní přípustnosti proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř. Vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatelka, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání, nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 o. s. ř. posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. V posuzované věci těmto požadavkům Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem vyhověl.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných základních práv, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť tento návrh sdílí "osud" ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu