ECLI:CZ:US:2023:4.US.844.23.1
sp. zn. IV. ÚS 844/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Janem Drozdem, advokátem, sídlem Potoky 552, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2022 č. j. 3 Tdo 717/2022-1282, usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. prosince 2021 č. j. 6 To 234/2021-1216 a ze dne 5. května 2022 č. j. 6 To 105/2021-1261, rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. června 2021 č. j. 18 T 66/2018-1153 a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. února 2022 č. j. 18 T 66/2018-1238, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva dle čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2021 č. j. 18 T 66/2018 uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku, jehož se dopustil společně s J. Š., když přechovávali za účelem dalšího prodeje sloní kly a ty současně po vzájemné dohodě nabízeli k prodeji. Stěžovatel takto přechovával dva sloní kly v prostorách obchodní společnosti X v L. a J. Š. přechovával za účelem dalšího prodeje po předchozí dohodě další dva sloní kly na adrese v U., které současně nabízel k prodeji na inzertních portálech www.bazos.cz, www.bazos.sk a www.aukro.cz. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok, zároveň mu byl uložen trest propadnutí věci, sloních klů. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu pro obžalovaného J. Š.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, jež Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 9. 12. 2021 č. j. 6 To 234/2021-1216 jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jež bylo jako zjevně neopodstatněné Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
5. Okresní soud rozhodl napadeným usnesením ze dne 9. 2. 2022 č. j. 18 T 66/2018-1238, že stěžovateli se podle §80 odst. 1 věty první trestního řádu vracejí věci, a to sošky a zpracované výrobky ze slonoviny, které byly zajištěny v průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli ve věci 18 T 66/2018, neboť řízení bylo pravomocně skončeno a předmětné věci již nejsou potřebné pro další řízení, přičemž nebylo rozhodnuto o propadnutí nebo zabrání věci, tudíž bylo nutno vydat je osobě, které byly odňaty.
6. Na základě stížnosti státního zástupce krajský soud napadeným usnesením ze dne 5. 5. 2022 č. j. 6 To 105/2022-1261 podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesení okresního soudu zrušil a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud uvedl, že okresní soud v případě pochybností o prokázání původu exemplářů odsouzeným musí postupovat podle §81b odst. 2 trestního řádu, "v opačném případě musí odůvodnit, čím jsou takové pochybnosti o legálním prokázání původu exemplářů již dostatečně vyvráceny a je dána možnost rozhodnutí o jejich vrácení oprávněné osobě".
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že v jeho věci šlo o tzv. policejní provokaci od zaměstnanců Generálního ředitelství cel a České inspekce životního prostředí, neboť zaměstnanci těchto orgánů [ve spolupráci s Policií České republiky (dále jen "policie")] sami iniciovali schůzku se stěžovatelem, která se konala dne 9. 8. 2016, tj. v den, kdy došlo k zásahu v obchodní společnosti X. Zaměstnankyně České inspekce životního prostředí J. K. se vydávala za zájemkyni o koupi předmětných sloních klů, ve skutečnosti však byla konzultantkou policie, a tudíž součástí vyšetřujícího orgánu. V důsledku této provokace došlo k nabídce klů, což bylo následně stěžovateli kladeno za vinu. Stěžovatel dovozuje, že nebýt iniciace J. K., k jednání o prodeji by nikdy nedošlo. Stěžovatel dodává, že v případě klů a sošek šlo o exempláře staré nejméně 50 let, které byly pořízeny na světově uznávaných a renomovaných aukčních portálech a v aukčních domech ve Francouzské republice.
8. Stěžovatel považuje všechny důkazy vzešlé ze shora popsané policejní provokace, tj. prohlídky jiných prostor a domovní prohlídky, za nezákonně získané a v řízení před soudy procesně nepoužitelné. Stěžovatel nepovažuje za dostatečně odůvodněné závěry uvedené v příkazu k prohlídce jiných prostor obchodní společnosti X, kde nebylo zdůvodněno, že jde o úkon neodkladný a neopakovatelný. K tomu stěžovatel předkládá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozhodnutí ve věci Bannikova proti Rusku (stížnost č. 18757/06) či rozhodnutí Teixeira de Castro proti Portugalsku (stížnost č. 25829/94), z nichž vyplývá, že aktivita policie, která není omezena na čistě pasivní sledování, ale iniciuje spáchání trestného činu, je zapovězena a zakládá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na judikaturu ESLP pak navazuje i judikatura Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01 (N 100/30 SbNU 437) a ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99 (N 97/18 SbNU 345).
9. Stěžovatel dále uvádí, že §299 odst. 2 trestního zákoníku je normou s blanketní dispozicí, neboť podmiňuje trestní odpovědnost porušením jiného právního předpisu. Ve věci stěžovatele jde o §24 odst. 1 a 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že za závadové jednání je považováno přechovávání (držba) čtyř kusů sloních klů a jejich nabízení na webových portálech. Z §24 odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy však plyne, že podmínkou porušení tohoto ustanovení je nerespektování výzvy České inspekce životního prostředí nebo celního úřadu k prokázání původu. Ve věci stěžovatele však k naplnění této podmínky nedošlo, neboť nikdy nebyl ani vyzván, aby prokázal původ předmětných exemplářů. Soudy předpis trestního práva hmotného vyložily extenzivně, neboť z jeho textu vyvozují něco, co v něm není uvedeno a nevyplývá z něj. Nenaplněním hmotněprávních podmínek trestného činu došlo k porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
10. Soudy dále podle náhledu stěžovatele porušily i zásadu subsidiarity trestní represe, neboť stíhání stěžovatele přírodě nijak nepomohlo. Stěžovatel zdůrazňuje, že je nutno rozlišovat situaci, kdy slonovina pochází ze zvířat zabitých před účinností ochranných mechanismů, tj. Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (č. 572/1992 Sb.), která byla sjednána dne 3. 3. 1973 (v platnost vstoupila dnem 1. 7. 1975), přičemž slon africký byl do její přílohy přidán roku 1989.
11. Stěžovatel taktéž namítá, že mu nebylo doručeno usnesení okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli vrací sošky ze slonoviny, které nebyly předmětem výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu. Stěžovateli taktéž nebyla doručena ani stížnost státního zástupce proti uvedenému rozhodnutí. Doručeno stěžovateli bylo až usnesení krajského soudu, které zrušilo napadené usnesení okresního soudu. Stěžovatel spatřuje v tomto postupu porušení svého ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, neboť mu nebylo umožněno seznámit se s obsahem usnesení okresního soudu a právo vyjádřit se k opravnému prostředku státního zástupce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022 č. j. 3 Tdo 717/2022-1282, usnesení krajského soudu ze dne 9. 12. 2021 č. j. 6 To 234/2021-1216 a rozsudku okresního soudu ze dne 28. 6. 2021 č. j. 18 T 66/2018-1153 byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 5. 2022 č. j. 6 To 105/2021-1261 je podána předčasně, neboť v době jejího podání nebylo okresním soudem znovu rozhodnuto v souladu s pokynem krajského soudu uvedeným v napadeném usnesení, kterým bylo usnesení okresního soudu ze dne 9. 2. 2022 č. j. 18 T 66/2018-1238 zrušeno a věc byla okresnímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Ústavní stížnost je v této části nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. Konečně v části ústavní stížnosti směřující proti usnesení okresního soudu ze dne 9. 2. 2022 č. j. 18 T 66/2018-1238 není Ústavní soud oprávněn věc posoudit, neboť usnesení bylo již krajským soudem zrušeno, tudíž jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
16. Jádrem odůvodnění ústavní stížnosti je námitka, že k trestnému činu došlo v důsledku tzv. policejní provokace, a trestní stíhání stěžovatele je proto neústavní a nezákonné. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil z níže uvedených důvodů.
17. Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud otázkou tzv. policejní provokace opakovaně zabýval a formuloval zásadu, podle níž policejní orgány nesmějí provokovat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na vytváření skutkového děje tak, aby vzbuzovaly, vytvářely či usměrňovaly do té doby prokazatelně neexistující vůli pachatele trestný čin spáchat. Za porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud označil případy, kdy se jednání státu (policejního orgánu) stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Jinými slovy, nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (např. nález sp. zn. III. ÚS 597/99). Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01 vyplývá, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin nebo mu jakoukoli formou pomáhaly.
18. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom ústavněprávního významu nabývají až takové postupy policejních orgánů, které překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně (negativně) požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty (případně i soukromé osoby řízené nebo instruované policií), byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu [např. usnesení ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 1285/07 a ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 323/04 (U 1/36 SbNU 741)].
19. Uvedená judikatura Ústavního soudu respektuje závěry ESLP, který ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998, stížnost č. 25829/94, konstatoval porušení základních práv stěžovatele podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v případě, kdy jednání policistů překročilo jednání tajného agenta, neboť tito sami vyprovokovali trestný čin a nebylo nic, co by mohlo vést k myšlence, že by k trestnému činu došlo i bez jejich zásahu. Ve věci Bannikova proti Rusku ze dne 4. 11. 2010, stížnost č. 18757/06, ESLP dále připomněl, že je třeba odlišovat na jedné straně vyprovokování trestného činu a na straně druhé použití legitimních utajených technik v průběhu vyšetřování trestných činů; použití těchto technik nemůže samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, avšak musí být udržováno v jasných mezích právě s ohledem na nebezpečí policejní provokace. Důležitý prvek pasivity policejních agentů při probíhající trestné činnosti, aby nedošlo k podněcování ke spáchání trestného činu závažnějšího či ve větším rozsahu, než pachatel sám zamýšlel, ESLP zdůraznil ve věci Grba proti Chorvatsku ze dne 23. 11. 2017, stížnost č. 47074/12.
20. Na základě předestřených východisek Ústavní soud dovodil, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení jeho základních práv, které by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu, neboť jednání policie (ve spolupráci s J. K.) nevzbudilo ve stěžovateli (a spoluobviněném) vůli trestnou činnost spáchat, resp. spáchat ji ve větším než zamýšleném rozsahu. Jednání J. K. ve spolupráci s policií se ani nestalo součástí skutkového děje (viz skutková věta výroku rozsudku okresního soudu). Ze skutkové věty rozsudku okresního soudu též plyne, že ke spáchání předmětného přečinu došlo již tím, že stěžovatel přechovával, nabízel k prodeji a sobě opatřil exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením (slona afrického), čemuž zcela zjevně nikterak neasistovala policie, resp. J. K. Zákonné znaky skutkové podstaty předmětného přečinu byly tedy naplněny ještě před iniciací schůzky policií. Policejní provokace je tedy v posuzované věci vyloučena, nelze tudíž v tomto ohledu ani zpochybnit zákonnost (ústavnost) ve věci provedených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor.
21. Stěžovatel dále uvádí, že z §24 odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy plyne, že podmínkou porušení tohoto ustanovení je nerespektování výzvy České inspekce životního prostředí nebo celního úřadu k prokázání původu, přičemž stěžovatel nikdy takovou výzvu neobdržel, tudíž se nemohl předmětného přečinu ani dopustit. Tato argumentace však neodpovídá smyslu a účelu právní úpravy směřující k ochraně (mimo jiné) druhů přímo ohrožených vyhubením. Stěžovatel nakládal s exempláři ohroženého druhu v rozporu s právním předpisem, neboť neměl k dispozici doklady prokazující legální původ těchto exemplářů. K namítanému porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy tudíž nedošlo.
22. Stěžovatel se taktéž domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Uvádí, že jeho trestní postih již mrtvým zvířatům nepomůže, avšak nehledí na skutečnost, že právě nakládáním s exempláři ohroženého druhu, zejména jejich inzercí, vyvolává nebo zvyšuje poptávku po výrobcích, popř. součástech těl těchto zvířat, což vede k jejich dalšímu ohrožování a nelegálnímu zabíjení. Trestní postih za předmětný přečin má své opodstatnění a stěžovatel se zcela v mezích znaků skutkové podstaty tohoto přečinu dopustil, a to způsobem nikoliv hraničním, který by snad snižoval míru společenské škodlivosti tohoto jednání, jelikož motiv jeho jednání byl především zištný (kly nabízel za částky v řádu statisíců Kč), což vylučuje jednání na samé spodní hranici trestnosti činu. Soudy tedy neporušily právo stěžovatele podle čl. 39 Listiny, když zásadu subsidiarity trestní represe v jeho věci neuplatnily.
23. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022 č. j. 3 Tdo 717/2022-1282, usnesení krajského soudu ze dne 9. 12. 2021 č. j. 6 To 234/2021-1216 a rozsudku okresního soudu ze dne 28. 6. 2021 č. j. 18 T 66/2018-1153 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 5. 2022 č. j. 6 To 105/2021-1261 ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti usnesení okresního soudu ze dne 9. 2. 2022 č. j. 18 T 66/2018-1238 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip, v.r.
předseda senátu