ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.717.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 717/2022- 1282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2022 o dovolání, které podal obviněný J. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY čp. XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 6 To 234/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 66/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 18 T 66/2018 , byl obviněný J. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku. Skutek spočíval v podstatě v tom, že obvinění J. Š. a J. Š. v XY, okres Zlín, v XY, Zlínský kraj, případně na jiných místech České republiky, v období od blíže neurčené doby do 9. 8. 2016 za účelem dalšího prodeje přechovávali a současně v období od 13. 4. 2016 do 9. 8. 2016 po předchozí vzájemné dohodě nabízeli k prodeji sloní kly, kdy obviněný J. Š. v prostorách společnosti Z. G. na adrese XY, přechovával sloní kel o délce 59 cm a váze 3354 gramů, průměr v nejširší části 11 cm označen inventárním číslem XY, a sloní kel o délce 42 cm a váze 788,3 gramů, průměr v nejširší části 5,2 cm označen inventárním číslem XY, a obviněný J. Š. po předchozí dohodě s obviněným J. Š. přechovával za účelem dalšího prodeje na adrese XY, sloní kel o celkové váze 12 kg, vnitřní délce 1275 mm, vnější délce 1225 mm, oválného průřezu, v nejširším místě velikost delší osy 120 mm, kratší 90 mm, a sloní kel o celkové váze 11,25 kg, vnitřní délce 1140 mm, vnější délce 1225 mm, oválného průřezu, v nejširším místě velikost delší osy 100 mm, kratší 90 mm, které současně nabízel k prodeji, když zveřejnil dne 13. 4. 2016 na inzertním portále www.bazos.cz nabídku na 2 ks sloních klů, přičemž stejný inzerát byl umístěn také na slovenském portále www.bazos.sk , a v dubnu 2016 na aukčním portále www.aukro.cz nejméně ve třech případech nabídku 2 ks sloních klů s vyvolávací cenou 340 000 Kč, přičemž prostřednictvím citovaných portálů následně komunikoval s případnými zájemci a sděloval jim podrobnosti k nabízeným klům.
2. Za to byl obviněný J. Š. podle §299 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku označených sloních klů. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. Š.
3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 6 To 234/2021 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 12. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný namítl, že §299 odst. 2 trestního zákoníku je svým charakterem normou s blanketní dispozicí, neboť podmiňuje trestní odpovědnost porušením jiného právního předpisu. V daném případě je porušeným právním předpisem §24 odst. 1, 3 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy). Podmínkou porušení tohoto ustanovení je nerespektování výzvy inspekce životního prostředí nebo celního úřadu k prokázání původu. V případě obviněného nikdy ke splnění takovéto podmínky nedošlo, jelikož žádný ze jmenovaných orgánů obviněné nikdy nevyzval k prokázání původu. Z důvodu absence výzvy nebyly naplněny podmínky zakázaného držení a nabízení podle §24 odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy jako jiného právního předpisu, v důsledku čehož nemohlo dojít ani k naplnění §229 odst. 2 trestního zákoníku. Podle názoru obviněného soudy také nesprávně posoudily samotnou škodlivost jeho jednání a neřídily se zásadou subsidiarity trestní represe. Poukázal na čl. VII odst. 2 Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, vyhlášené pod č. 572/1992 Sb. (dále jen „Úmluva CITES“), podle kterého se omezení nevztahují na předměty získané před účinností Úmluvy CITES. Nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. prosince 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi (dále jen „nařízení Rady č. 338/97“) sice výjimky z prodeje, a tím i ochrany, rozšířilo nejen před účinnost Úmluvy CITES, ale na 50 let před účinností nařízení, tj. od 3. 3. 1947, taková právní úprava ovšem nemůže jakkoli pomoct volně žijícím a před rokem 1973 zahubeným slonům, kdy lidé ještě nevěděli, že slon bude přísně chráněn. Objektem trestného činu podle §299 trestního zákoníku je ochrana živých volně žijících ohrožených druhů. Nabízení a držení jednotlivých klů pocházejících ze zabitých živočichů v období zahrnutých do výše vymezené výjimky nemůže naplňovat tento objekt a tím ani skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Obviněný dále namítl, že ze strany pracovníků Generálního ředitelství cel se jednalo o cílenou a nezákonnou policejní provokaci. Pokud by pracovnice České inspekce životního prostředí, vystupující jako agentka provokatérka, neprojevila zájem o nabídku sloních klů, ke schůzce a řešení prodeje by nikdy nedošlo. Nedošlo by ani k bezprostředně navazující prohlídce jiných prostor a prohlídkám domovním. Postup vyšetřovatelů byl svévolným zneužitím práva a veškeré důkazy takto opatřené byly opatřeny beze vší pochybnosti nezákonně.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu a §265l odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 9. 12. 2021, č. j. 6 To 234/2021-1216, jakož i rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 6. 2021, č. j. 18 T 66/2018 – 1153, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí.
6. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že výklad §24 odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy zastávaný dovolatelem, podle kterého každý může legálně nakládat s exempláři (třeba i chovat a prodávat živočichy přímo ohrožené vyhynutím), u kterých nemůže prokázat jejich původ, až do momentu, kdy je inspekcí nebo celním úřadem vyzván k prokázání jeho původu, považuje za absurdní a odporující smyslu zákonné úpravy. K tomu odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 422/2018. Podle státního zástupce navíc dovolatel pominul, že porušil též přímo účinné normy komunitárního práva Evropských společenství citované ve výroku o vině. K námitce subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že součástí ochrany nejvíce ohrožených živočichů je nejenom zákaz samotného usmrcení takového živočicha, ale i zákazy jiných způsobů nakládání, přičemž tyto zákazy směřují mj. k potlačení obchodu s ohroženými živočichy živými i neživými a s jakýmikoli částmi jejich těl. K potlačení takového obchodu přitom může sloužit i zákaz nakládání s částmi těl živočichů (např. sloními kly) usmrcených ještě před účinností Úmluvy CITES, přičemž §299 trestního zákoníku je provedením závazků plynoucích pro Českou republiku z této mezinárodní smlouvy. Neoprávněné nakládání s částmi těla živočicha ohroženého vyhubením či vyhynutím, např. nakládání se slonovinou v podobě klů slona afrického, není méně společensky škodlivé než usmrcení takové živočicha (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 207/2015). Za společensky škodlivé je tedy nutno považovat i nakládání se sloními kly a není důvodu pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 trestního zákoníku) z důvodů nedostatečné společenské škodlivosti činu. Nejedná se o případ, kdy by konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. K námitce týkající se údajné nezákonné provokace ze strany státních orgánů státní zástupce uvedl, že se o nepřípustnou provokaci v předmětné trestní věci jednat nemohlo. Trestná činnost byla podle výroku o vině páchána od blíže nezjištěné doby do 9. 8. 2016, zejména v období od 13. 4. 2016 do 9. 8. 2016, tj. ještě před dovolatelem popisovanou schůzkou s pracovníky Generálního ředitelství cel. Logicky tedy nemohla být těmito pracovníky iniciována. Za situace, kdy k předmětné trestní věci k žádné nezákonné provokaci ze strany orgánů státu nedošlo, nelze přisvědčit ani námitkám, kterými dovolatel na základě tvrzení o údajné provokaci dovozuje procesní nepoužitelnost části důkazů.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
8. Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jedná se o takové vady zjišťování skutkového stavu věci, které bylo s ohledem na právo na spravedlivý proces možné uplatňovat již před 1. 1. 2022, a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tehdejším znění. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ani Okresního soudu v Uherském Hradišti netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah provedených důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu.
13. Obviněnému nelze přisvědčit, že by ho orgány činné v trestním řízení k trestnému jednání vyprovokovaly či navedly. Za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). O policejní provokaci či nepřípustnou ingerenci policejního orgánu do skutkového děje naopak nemůže jít za situace, kdy policie pouze reaguje na již projevený zájem pachatele uskutečnit trestné jednání (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1051/2016, ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 12/2013, či ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1180/2012). V projednávané věci je obviněnému vytýkána trestná činnost, které se spolu s druhým obviněným dopustil v době časově předcházející úkonům policejního orgánu, jež obviněný považuje za policejní provokaci. Oba obvinění sloní kly jednak přechovávali za účelem dalšího prodeje od blíže neurčené doby do 9. 8. 2016, a současně v období od 13. 4. 2016 do 9. 8. 2016 je po předchozí vzájemné dohodě nabízeli k prodeji prostřednictvím internetu. Pokud tedy obviněný namítá, že policejní orgán v období přelomu července a srpna 2016 inicioval schůzku s obviněným, která se uskutečnila 9. 8. 2016, zjevně tím nemohl u obviněných vzbudit úmysl spáchat trestný čin, ale jednalo se pouze o reakci policejního orgánu na již projevenou snahu obviněných trestný čin spáchat. Stejné námitky uplatnil obviněný již v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se s nimi přiléhavě vypořádal. Přestože se může jevit jako procesně polemická konkrétní účast zaměstnankyně České inspekce životního prostředí na úkonu spojeném se sledováním osob a věcí podle §158d odst. 1, 3 trestního řádu, její účast nemohla mít vliv na zákonnost ostatních procesních úkonů a při nich opatřených důkazů. Postavení pracovnice České inspekce životního prostředí bylo spojeno s odbornou stránkou její pracovní činnosti a sloužilo zejména k objasnění pravosti exemplářů. Na úkonech, které byly realizovány za její součinnosti, nestojí závěry o vině obžalovaných. Obvinění byli usvědčeni zejména na základě podkladů listinných, včetně nabídky k prodeji a jejich vlastní nezávislé aktivity, a také na základě dalších důkazů opatřených orgány činnými v trestním řízení z jiných úkonů při využití operativně pátracích prostředků, které byly realizovány bez ohledu na činnost pracovnice České inspekce životního prostředí. Pochybnosti nelze mít ani o zákonnosti prohlídky prostor Z. g. v XY. Příkazy k domovním prohlídkám byly vydány soudcem Okresního soudu v Uherském Hradišti již dne 3. 8. 2016, tedy nezávisle na obsahu schůzky ze dne 9. 8. 2016. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, tedy nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Napadená rozhodnutí tudíž netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
15. Námitka obviněného, podle které z důvodu absence výzvy ze strany inspekce životního prostředí nebo celního úřadu k prokázání původu nebyly naplněny podmínky zakázaného držení a nabízení podle §24 odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy, a proto nemohlo dojít ani k naplnění §299 odst. 2 trestního zákoníku, sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, není ovšem důvodná.
16. Přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který v rozporu s jiným právním předpisem usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím. Jedná se o trestněprávní normu s blanketní dispozicí, která podmiňuje trestní odpovědnost porušením jiného právního předpisu. Jde o právní normy upravující ochranu volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, které byly v době spáchání skutku platné a účinné, bez ohledu na jejich právní sílu, zejména zákony, nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, závazné mezinárodní smlouvy a právní předpisy Evropských společenství.
17. Obviněný především zcela pominul, že jiným právním předpisem, v rozporu s nímž přechovával, nabízel a sobě opatřil exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením ve smyslu §299 odst. 2 trestního zákoníku, a který je označen ve výroku odsuzujícího rozsudku, jsou vedle zákona o obchodování s ohroženými druhy rovněž příslušná ustanovení Úmluvy CITES a zejména nařízení Rady č. 338/97. Podle skutkové věty obvinění přechovávali a nabízeli k prodeji kly pocházející ze slona afrického (Loxodonta africana), který je zařazen do přílohy I Úmluvy CITES a přílohy A nařízení Rady č. 338/97. Takové sloní kly jsou exemplářem ve smyslu čl. 2 písm. t) nařízení Rady č. 338/97. Jejich nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje je zakázáno podle čl. 8 odst. 1 nařízení. Ze zákazu může být z důvodů uvedených v čl. 8 odst. 3 nařízení udělena výjimka ve formě příslušného potvrzení vydaného výkonným orgánem členského státu, ve kterém se exempláře nacházejí. Tímto výkonným orgánem byl v daném případě Krajský úřad Zlínského kraje. Obviněným však žádná taková výjimka ze zákazu udělena nebyla. Již z toho je zjevné, že obvinění si opatřili exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením, přechovávali jej a nabízeli k prodeji v rozporu jiným právním předpisem, na nějž se odvolává §299 odst. 2 trestního zákoníku. Nehledě na uvedené nelze souhlasit ani s výkladem §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy, který předestřel obviněný. Tento zákon doplňuje úpravu ochrany volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, které jsou ohroženy na přežití, s cílem jejich zachování regulováním obchodu s nimi v souladu s Úmluvou CITES a nařízením Rady č. 338/97 (srov. §1 odst. 1 citovaného zákona). Zákon v §24 pouze nad rámec zákazů a povinností upravených v citovaných mezinárodních právních aktech stanoví povinnost prokázat původ exempláře, mít odpovídající doklady, vést písemné záznamy a umožnit příslušným orgánům jejich kontrolu. Nelze jej tudíž vykládat tak, že by při neexistenci výzvy ze strany inspekce nebo celního úřadu k prokázání původu, bylo legální exempláře bez dalšího držet či s nimi nakládat jiným, zákonem předpokládaným způsobem. Takový výklad by znamenal popření samotného smyslu zákona o obchodování s ohroženými druhy, jakož dalších předpisů k ochraně ohrožených živočišných druhů, včetně Úmluvy CITES a nařízení Rady č. 338/97. Závěr soudů, že obvinění porušili (mimo jiné) §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy jakožto „jiný právní předpis“ ve smyslu §299 odst. 2 trestního zákoníku, není chybný.
18. Soudy vycházely ze správného právního názoru, že k naplnění objektivní stránky trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku dojde již tím, že pachatel uvedeným způsobem nakládá s exemplářem ohroženého druhu, přestože nemá potřebné podklady k prokázání původu exempláře. Rozhodný zde není skutečný, věcný stav, tj. skutečný původ exempláře, který by byl nucen prokazovat žalobce. Proto je stanovena povinnost toho, kdo s exemplářem nakládá, prokazovat jeho legální původ. V opačném případě pachatel už tím, tj. při absenci dokladu, nakládá s exemplářem ohroženého druhu v rozporu s právním předpisem (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 422/2018, ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 7 Tdo 363/2022, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4149/18).
19. Soudy nepochybily ani v otázce společenské škodlivosti činu obviněného, resp. zásady subsidiarity trestní represe. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
20. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku. Jde o přísnější alternativu k §299 odst. 1 trestního zákoníku, protože k trestnosti se zde nevyžaduje větší počet živočichů, rostlin nebo exemplářů, a to vzhledem ke skutečnosti, že trestný čin podle §299 odst. 2 trestního zákoníku směřuje proti vzácnějším a nejvíce ohroženým druhům živočichů a rostlin. Šlo o exempláře slona afrického, který je přímo ohrožen vyhubením a vyžaduje proto mimořádný stupeň ochrany. Význam nemá ani argumentace spojená s tím, že by se mělo jednat o neživý exemplář staršího data původu, když právě i nakládání s takovými exempláři vyvolává a zvyšuje poptávku po usmrcování zvířat tohoto druhu. V situaci, kdy se jedná o druhy na hranici vyhubení, kriticky ohrožené, je právě trestněprávní ochrana odpovídající zásadnímu existenčnímu ohrožení takových živočichů. Pokud jde o otázku stáří klů spadajících do období před rokem 1947, obviněný předložil pouze neúplné doklady, u nichž nebylo možné prokázat jejich pravost a nesouhlasila váha ani charakter zajištěných surových klů. Navíc se nejednalo o zpracované exempláře ve smyslu čl. 2 písm. w) nařízení Rady č. 338/97, a proto se na ně nevztahovala ani všeobecná výjimka podle čl. 62 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 865/2006. Uvedené okolnosti činu, včetně zištného motivu a úmyslné formy zavinění vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Mimotrestní způsob řešení (správní postih včetně institutu zabavení exemplářů) by neodpovídal konkrétní závažnosti činu a celospolečensky významným hodnotám a zájmům by neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného.
21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. října 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu