ECLI:CZ:US:2023:4.US.91.23.1
sp. zn. IV. ÚS 91/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jaroslavy Novákové, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2022 č. j. 20 Cdo 2360/2022-212, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021 č. j. 18 Co 138/2021-188 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. června 2021 č. j. 28 EXE 2102/2014-158, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti STAVMAT STAVEBNINY, a. s., sídlem Pod Můstkem 884/6, Rudná, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") na základě návrhu stěžovatelky (bývalé manželky povinného) na částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením (I. výrok) částečně zastavil exekuci vedenou JUDr. Milanem Makariusem, exekutorský úřad Praha-západ, pod sp. zn. 28 EXE 2102/2014, v rozsahu exekučního příkazu ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. 156 EXE 2740/14-14 [o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí - pozemku parc. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, a pozemku parc. č. X3, zapsaných na listu vlastnictví č. X4 v katastrálním území Ř., obec Ř. (dále jen "předmětné nemovité věci"), nyní ve spoluvlastnictví stěžovatelky a jejího bývalého manžela], v rozsahu exekučního příkazu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 156 EXE 2740/14-40, jímž bylo zřízeno exekutorské zástavní právo k předmětným pozemkům, návrh zamítl (II. výrok), a rozhodl, že náhrada nákladů řízení se žádnému z účastníků nepřiznává (III. výrok).
3. Proti I. a souvisejícímu III. výroku usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání a proti II. a III. výroku podala odvolání stěžovatelka. Na jejich základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výroku I. tak, že se návrh stěžovatelky zamítá, a ve výroku II. jej změnil tak, že exekuce v rozsahu exekučního příkazu č. j. 156 EXE 2740/14-40 se zastavuje (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Krajský soud po posouzení věci dospěl k tomu, že překážka věci pravomocně rozhodnuté existuje pouze ve vztahu k exekučnímu příkazu č. j. 156 EXE 2740/14-40, o zřízení exekutorského zástavního práva, jelikož v tomto případě jde o stejný způsob provedení výkonu rozhodnutí i exekuce [pozn. Ústavního soudu, předmětné exekutorské právo bylo zřízeno podle §69a a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 30. 6. 2015; §69a exekučního řádu byl následně s účinností k 1. 7. 2015 zákonem č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zrušen a exekutorské zástavní právo bylo vyňato ze způsobů provedení exekuce a nadále plní pouze funkci zajišťovací]. Naopak ve vztahu k soudcovskému zástavnímu právu, které bylo zřízeno usnesením okresního soudu ze dne 24. 1. 2013 č. j. 17 E 131/2012-19, se překážka věci pravomocně rozhodnuté neuplatní, neboť soudcovské zástavní právo (ve fázi jeho zřízení, a nikoli výkonu) slouží k zajištění pohledávky a zlepšení podmínek pro případné uspokojení pohledávky.
4. Nejvyšší soud následné stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že otázku, kdy nastává při vymáhání peněžité pohledávky překážka věci pravomocně rozhodnuté (a podobně překážka věci zahájené), krajský soud hodnotil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nebyl důvod se odchýlit (srov. usnesení ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 20 Cdo 2486/2009, ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1054/2017 nebo ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 20 Cdo 1166/2018 a další). Nejvyšší soud také vysvětlil, že zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech nebrání následnému prodeji týchž nemovitých věcí v rámci později nařízené exekuce, neboť zřízení soudcovského zástavního práva sleduje svým účelem zajišťovací funkci a nesměřuje přímo k provedení výkonu rozhodnutí (exekuce). Odkaz stěžovatelky na usnesení ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 20 Cdo 4/2006 tak není s ohledem na výše uvedené ve věci použitelný. Dovolání proti I. výroku usnesení krajského soudu, jímž byla exekuce částečně zastavena, Nejvyšší soud považoval za subjektivně nepřípustné s ohledem na to, že krajský soud stěžovatelce jednak vyhověl a jednak ji nemohla být následkem dílčího zastavení exekuce způsobena jakákoli újma, kterou by bylo možné zrušením napadeného rozhodnutí odstranit (např. usnesení ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. 20 Cdo 2568/2021).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a exekučním soudům vytýká, že bylo zasaženo její ústavně zaručené právo vlastnit majetek, protože nevyhověly jejímu návrhu na částečné zastavení exekuce. V této souvislosti stěžovatelka formulovala zásadní otázku, zda zahájení soudního výkonu rozhodnutí a zřízení soudcovského zástavního práva k předmětným nemovitým věcem představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté a brání tomu, aby byl v následně zahájeném exekučním řízení vydán exekuční příkaz k prodeji stejných nemovitých věcí. V této souvislosti vyjádřila nesouhlas s judikaturou, na základě níž Nejvyšší soud v její věci rozhodl a označila ji za nadále zcela neudržitelnou a v rozporu se smyslem příslušné právní úpravy a vůlí zákonodárce. Podle ní byla otázka, která je v řízení zásadní, částečně zodpovězena již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 20 Cdo 4/2006 a je přesvědčena, že zahájení soudního výkonu rozhodnutí a zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté. Na závěr uvádí, že exekuce samotná je vedena zcela v rozporu se zásadou přiměřenosti zakotvenou v §263 o. s. ř., neboť by bylo dostačující, kdyby postihovala pouze majetek ve výlučném vlastnictví jejího bývalého manžela.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Navrhuje-li stěžovatelka petitem ústavní stížnosti zrušení usnesení okresního soudu, přehlíží, že usnesení bylo změněno (zrušeno a nahrazeno jinými výroky) usnesením krajského soudu, proto Ústavní soud není k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný.
8. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybný výklad či použití podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv a svobod nebo jsou v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže převzít právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené přistoupí k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, k čemuž však v nyní posuzované věci podle jeho zjištění nedošlo.
11. Podle podstatné části námitek stěžovatelka zastává názor, že zřízené soudcovské zástavní právo k nemovitým věcem představuje pro výkon rozhodnutí postihující tytéž nemovité věci překážku věci pravomocně rozhodnuté.
12. Ústavní soud připomíná, že ze systematického zařazení právní úpravy soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech v hlavě šesté občanského soudního řádu (§338b o. s. ř.), je patrné, že soudcovské zástavní právo není nástrojem, který by sloužil k vymožení pohledávky věřitele a nedochází při něm k přímému zpeněžení majetku povinného, k tomu slouží až nařízení a provedení výkonu rozhodnutí. Samotná skutečnost, že stěžovatelka k posuzované právní otázce zaujala názor odlišný, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Z popsaného průběhu řízení ostatně nevyplývá, že by došlo ve věci k nařízení výkonu rozhodnutí podle již zřízeného soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitých věcech, proto nelze považovat za případný ani odkaz stěžovatelky na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
13. Zbývající námitky stěžovatelky jsou pouhou polemikou s podústavním právem, která ústavněprávní roviny nedosahuje, navíc stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí téměř shodnou argumentaci, se kterou se již vypořádal dostatečným způsobem Nejvyšší soud. Rozporuje-li stěžovatelka použitelnost judikatury, na kterou Nejvyšší soud odkázal, v zásadě platí, že funkce sjednocovatele judikatury náleží právě Nejvyššímu soudu. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen při excesu nebo jiném vážném porušení základních práv, což Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nezjistil.
14. Stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení krajského soudu jako celek, přestože částí I. výroku byl změněn II. výrok usnesení okresního soudu tak, že se exekuce v rozsahu exekučního příkazu zřízením exekutorského zástavního práva zastavuje. Tato část usnesení krajského soudu není jakkoli schopna zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť jí bylo v tomto rozsahu vyhověno a stěžovatelka tak nemůže mít na jeho zrušení subjektivní zájem.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. d) zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu