ECLI:CZ:US:2023:4.US.982.23.1
sp. zn. IV. ÚS 982/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., t. č. ve Vazební věznici Ostrava 1, zastoupeného Mgr. Jiřím Dudou, advokátem, sídlem Floriánská 17, Kravaře, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2023 č. j. 47 To 4/2023-151 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 15. prosince 2022 č. j. 0 Nt 384/2022-17, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je pod sp. zn. KRPT-114049/TČ-2022-070671 vedeno Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje, územním odborem Opava 1, 1. oddělením obecné kriminality Opava (dále jen "policejní orgán") trestní stíhání pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) a c) trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Napadeným usnesením Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") bylo podle §33 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto, že návrh stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve dvou trestních řízeních vedených policejním orgánem pod sp. zn. KRPT-114049/TČ-2022-070671 a KRPT-20384/TČ-2022-070672 se zamítá, neboť stěžovatel žádnými listinami nedoložil svá tvrzení o své nemajetnosti. Dále stěžovatel při vazebním zasedání prohlásil, že bezprostředně po svém propuštění bude schopen navázat na svou předchozí podnikatelskou činnost a bude dosahovat takových výdělků, které mu umožní pokrýt své životní náklady i dluhy. Stěžovatel nadto nevyužil ve svých jiných trestních řízeních možnosti ustanoveného obhájce, kterému by mohl zaplatit za jeho služby až s případným uznáním viny, kdežto si zvolil svého vlastního obhájce na základě plné moci. U stěžovatele tak jde o platební neschopnost toliko přechodnou danou aktuálním vazebním stíháním.
3. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, o níž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že podle §33 odst. 2 trestního řádu nemá stěžovatel ve věci vedené policejním orgánem pod sp. zn. KRPT-114049/TČ-2022-070671 nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Krajský soud přistoupil ke zrušení usnesení okresního soudu z důvodu procesního pochybení. Okresní soud především rozhodl jedním usnesením ve dvou různých trestních věcech stěžovatele, přičemž v trestní věci vedené policejním orgánem pod sp. zn. KRPT-20384/TČ-2022-070672 okresní soud o návrhu stěžovatele o nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu rozhodl až poté, co ve věci bylo rozhodnuto meritorně trestním příkazem, z čehož plyne, že k projednání návrhu stěžovatele byl věcně příslušný soud, k němuž byl podán žalobní návrh, nikoliv soud příslušný k úkonům přípravného řízení. Krajský soud věcně shledal, že stěžovatel je zdráv, v produktivním věku, dříve podnikající v oboru automechanik. Stěžovatel měl příjmy z podnikatelské činnosti i v době, kdy měl být na rodičovské dovolené a pobírat příslušné dávky. Stěžovatel je dále vlastníkem ideální poloviny rodinného domu. Jde-li o stěžovatelovy dluhy, ty neshledal krajský soud natolik vysokými, aby nebylo možno je v horizontu několika let splatit. Stěžovatel si navíc ve svých dvou jiných trestních věcech zvolil obhájce na plnou moc v době, kdy v tomto řízení žádal o bezplatnou obhajobu, z čehož krajský soud dovodil, že stěžovatel zjevně disponuje nějakými finančními prostředky k úhradě nákladů s obhajobou v těchto trestních věcech spojených, tudíž není nutné, aby náklady spojené s obhajobou stěžovatele v posuzované věci nesl stát.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu podal až dne 1. 11. 2022, tj. poté, co krajský soud zrušil usnesení okresního soudu o jeho propuštění z vazby a nově rozhodl tak, že se ponechává ve vazbě, a nikoliv již dne 15. 9. 2022, jak nesprávně uvedl krajský soud. Byl-li by totiž z vazby skutečně propuštěn, návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu by nepodával.
5. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním napadených rozhodnutí, kde bylo uvedeno, že stěžovatel nedoložil svou nemajetnost. Stěžovatel doložil elektronický platební rozkaz okresního soudu ze dne 14. 11. 2022, kde jistina činí 230 408,93 Kč s úroky ve výši od 7,9 % p. a. do 11,75 % p. a.; dále výzvu soudního exekutora se sp. zn. 204 EX 21425/22, kde vymáhaná částka činí bez úroků 99 984,01 Kč; výzvu soudního exekutora se sp. zn. 204 EX 23018/22, kde vymáhaná částka bez úroků činí 119 472,47 Kč a předložil taktéž e-mail ze dne 8. 12. 2022, v němž je uvedena výše dluhu u obchodní společnosti Moneta Money Bank a. s., který činí 412 116,75 Kč. Stěžovatel shrnuje, že ke dni podání ústavní stížnosti dlužil nejméně částku ve výši 861 982 Kč bez dále do budoucna běžících úroků, a to za situace, kdy se nachází ve vazbě.
6. Stěžovatel uvádí, že soudům je známo, že režim výkonu vazby omezuje obviněného v možnosti komunikovat s věřiteli telefonicky nebo e-mailem, tudíž možnost opatřit si různé doklady prokazující stav dluhů je značně ztížena. Náklady spojené s bydlením stěžovatel vůbec dokladovat nezamýšlel, neboť všechny tyto náklady hradil jeho otec.
7. Stěžovatel považuje závěr krajského soudu, že práce automechanika je žádána, za nepřezkoumatelný. Závěr krajského soudu, že stěžovatel je spoluvlastníkem rodinného domu je sice správný, avšak k tomuto zdůrazňuje, že v rodinném domě bydlí jeho otec (druhý spoluvlastník), tudíž dům je fakticky neprodejný. Stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný i dílčí závěr krajského soudu, který uvedl, že stěžovatel má ve vlastnictví vozidla, která se svým společníkem prodávají a z toho dorovnávají rozdíl mezi příjmy a výdaji. Nepřezkoumatelnými jsou podle stěžovatele i závěry krajského soudu o možnosti stěžovatele splatit dluhy v dohledné době několika let. Stěžovatel uzavírá, že usnesení krajského soudu je postaveno z valné části na hypotetických budoucích možnostech stěžovatele hradit náklady obhajoby, což je v rozporu s čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní stížnost v části napadající usnesení okresního soudu není Ústavní soud oprávněn posoudit, neboť toto usnesení již zrušil krajský soud. V této části je tudíž ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud se při posuzování práva na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny odchyluje od své předchozí judikatury obsažené v řadě usnesení (např. ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 624/06, ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11, ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 či ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12, veřejně dostupných na https://nalus.usoud.cz), jež akceptovala při zohledňování, zda jsou naplněny podmínky podle §33 odst. 2 trestního řádu, tzv. majetkovou potencialitu obviněného, tedy nikoliv současnou finanční situaci, nýbrž možnosti obviněného do budoucna uhradit závazek vzniklý z uplatnění svého práva na obhajobu v trestním řízení.
12. Ústavní soud se v nálezu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17 (N 69/93 SbNU 341) vymezil vůči praxi vycházející z tzv. majetkové potenciality obviněného a jako základní hledisko stanovil finanční situaci obviněného v době rozhodování o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu, což jsou podmínky vycházející i z doslovného znění §33 odst. 2 trestního řádu. Na tento právní názor dále Ústavní soud navázal např. v nálezu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 (N 173/96 SbNU 206) nebo v nálezu ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20.
13. Ústavně zaručené právo na obhajobu, jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, je spolu s presumpcí neviny základní podmínkou řádného procesu, v němž má být zjištěna vina [viz nálezy ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) a ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43)]. Obhajoba přispívá k rovnému postavení obou stran v soudním řízení tím, že pomáhá obviněnému porozumět, co se právě děje a co se od něj očekává, a to z pohledu porozumění odbornému jazyku, ale také situačnímu kontextu řízení. Právo na obhajobu je subjektivním právem a jeho respektování má přímý vliv na naplnění objektivní hodnoty spočívající ve zjištění a spravedlivém potrestání osoby, která ve společensky škodlivých případech páchá trestné činy. Vzhledem k nutnosti zajistit základní práva a svobody všem osobám bez rozdílu majetku musí být právo na obhajobu zajištěno všem, tedy stejně osobám majetným i nemajetným.
14. Právo na bezplatné ustanovení obhájce zaručuje pro určité případy rovněž čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy jako součást práva na spravedlivý proces. Jednou z minimálních záruk v trestním řízení je právo každého obviněného z trestného činu obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, nemá-li prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Právo na bezplatnou pomoc obhájce dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy tedy vyžaduje splnění dvou souběžných podmínek, totiž že obviněný nemá prostředky na zaplacení obhajoby a že poskytnutí obhajoby vyžadují zájmy spravedlnosti. Splnění druhé z uvedených podmínek právní řád uznává především v případech, pro něž stanovuje tzv. nutnou obhajobu.
15. Uplatní-li Ústavní soud shora uvedené závěry na posuzovanou věc, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Krajský soud sice při posuzování stěžovatelovy solventnosti vycházel částečně z jeho majetkové potenciality, tj. kritéria judikaturou nyní upozaděného, když v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel je zdráv, v produktivním věku a před vzetím do vazby byl schopen hradit své životní náklady včetně svých dluhů, nicméně krajský soud se taktéž zabýval aktuálními majetkovými poměry stěžovatele, neboť odepření nároku na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu, odůvodnil především skutečností, že stěžovatel je vlastníkem poloviny rodinného domu. Nadto stěžovatel sám uvedl ve vazebním zasedání dne 16. 5. 2022, že si se svým společníkem koupil auta, která má doma k opravě. Tento závěr, vycházející z tvrzení samotného stěžovatele, tedy nelze považovat za nepřezkoumatelný, jak stěžovatel v jedné ze svých námitek tvrdí.
16. Stávající finanční situace stěžovatele je do jisté míry ztížena jeho vazebním stíháním, kdy nemůže vykonávat zaměstnání anebo podnikat, nicméně nelze vycházet z toho, že je-li obviněný ve vazbě (nebo ve výkonu trestu odnětí svobody), má "automaticky" nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Stěžovatel sice tvrdí, že má dluhy ve výši nejméně 861 982 Kč, nicméně především je spoluvlastníkem rodinného domu, tudíž nemajetný není. Nadto lze akceptovat i další závěr krajského soudu, který uvedl, že stěžovatel má ve dvou svých dalších trestních věcech obhájce na plnou moc, tj. neakceptoval obhájce ustanovené, což taktéž svědčí o tom, že disponuje určitými finančními prostředky. Tyto právní závěry aprobuje i judikatura Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 209/15).
17. Namítané nepřezkoumatelnosti dílčích závěrů krajského soudu, že práce automechanika je žádána a že stěžovatel je schopen splatit své dluhy v dohledné budoucnosti, taktéž nelze přisvědčit, neboť uvedené úvahy krajského soudu souvisí s tzv. majetkovou potencialitou stěžovatele, která sice není stěžejním kritériem, na základě něhož by soudy měly v předmětné otázce rozhodovat, avšak jde o aspekt, k němuž je možno přihlížet. Jelikož je stěžovatel zdráv, resp. nedoložil ani netvrdil, že by tomu tak nebylo, a objektivně je v produktivním věku, zároveň se mu v podnikání dobře dařilo, nelze předmětné závěry krajského soudu považovat za nikterak spekulativní, odvážné či nepřezkoumatelné. Krajský soud ostatně stran výdělečnosti stěžovatelova podnikání vycházel z toho, co stěžovatel sám sdělil při svých výsleších.
18. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že možnost opatřit si různé doklady prokazující stav jeho dluhů je ve vazbě značně ztížena, naopak soudy si předmětné doklady mohou zajistit bez větších obtíží. Ústavní soud k tomuto konstatuje, že okresní soud si určité doklady opatřil, ačkoliv to nebyla jeho povinnost, neboť je na obviněném, aby svou nemajetnost doložil. Krajský soud pak z těchto dokladů též vycházel. Zmiňoval-li se stěžovatel o stavu svých dluhů, z napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud jeho závazky akceptoval, nicméně nepovažoval je za natolik vysoké, aby stěžovatel nebyl schopen je splatit, taktéž s ohledem na skutečnost, že stěžovatel je spoluvlastníkem nemovitosti. Ústavní soud tedy nepovažuje napadené usnesení krajského soudu za nepřezkoumatelné a tím za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť je logicky odůvodněno a prosto svévole. Taktéž nelze dospět k závěru, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, neboť krajský soud na základě jasné argumentace, při zohlednění především stávající finanční situace stěžovatele i jeho majetkové potenciality, dospěl ke správnému závěru, že stěžovateli nelze přiznat právo na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.
19. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení krajského soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části napadající usnesení okresního soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu