ECLI:CZ:US:2024:1.US.2931.23.1
sp. zn. I. ÚS 2931/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Steskové, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2023 č. j. 22 Cdo 1613/2022-239, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") domáhala toho, aby vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému bylo uloženo zdržet se zásahů do jejích práv spočívajících v zavodnění podkladních vrstev chodníku, čímž dochází ke zvýšení vlhkosti základové spáry domu č. p. X1 na pozemku p. č. st. X2 v k. ú. K., a tím i zavodnění zdiva domu, eventuálně, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zajistit odvodnění obslužné komunikace p. č. X3 v k. ú. K. a dále zdržet se zásahů do práv stěžovatelky spočívajících v nemožnosti otevírání garážových vrat tohoto jejího domu. Tvrdila, že je vlastnicí domu č. p. X1 na pozemku p. č. st. X2 v k. ú. K., že s jejím pozemkem sousedí obslužná komunikace vedlejšího účastníka, která nesplňuje technické požadavky v otázce spádu, v důsledku čehož dochází k zamokření jejího domu, neboť při dešťových srážkách se značné množství vody dostává pod dům. Dále tvrdila, že v důsledku vybudování chodníku na této komunikaci je jí dlouhodobě zamezeno otevírání garážových vrat.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2020 č. j. 18 C 211/2017-177 žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se zásahů do jejích práv spočívajících v zavodnění podkladních vrstev chodníku, čímž dochází ke zvýšení vlhkosti základové spáry domu, a tím i zavodnění zdiva předmětného domu, zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zajistit odvodnění obslužné komunikace (výrok II.) a zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zdržet se zásahů do práv spočívajících v nemožnosti otevírání garážových vrat předmětného domu (výrok III.), a dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení (výroky V. a IV.). Okresní soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník při rekonstrukci obslužné komunikace změnil odtokové poměry v místě, a nebylo ani prokázáno, že srážkové vody stékají z pozemku vedlejšího účastníka na pozemek stěžovatelky v míře natolik zvýšené, že způsobují podmáčení pozemku a domu stěžovatelky, je-li stav předmětného domu setrvalý, a to existující nejméně 18 let. Naopak v řízení bylo prokázáno, že příčinou pronikání vody do domu stěžovatelky je absence izolace základů jejího domu. Je proto na stěžovatelce, aby učinila na svém pozemku a domě taková opatření, aby zamezila podmáčení svého domu srážkovými a podzemními vodami, když tato opatření nelze přenášet na vedlejšího účastníka. Proto okresní soud uplatněný nárok nepovažoval za důvodný. Protože stěžovatelka vzala v průběhu sporu žalobu částečně zpět, řízení o nároku o povinnosti vedlejšího účastníka zdržet se zásahů do práv stěžovatelky spočívajících v nemožnosti otevírání garážových vrat domu č. p. X1 zastavil.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2021 č. j. 12 Co 23/2021-212 rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud při rozhodování vycházel z řádně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, a z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil i správný závěr právní.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že námitka stěžovatelky, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku, zda v projednávané věci jde o imise přímé či nepřímé ve smyslu §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (učinily-li závěr, že nejde o přímé imise, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu), přípustnost dovolání nezakládá. Napadené rozhodnutí krajského soudu ani rozhodnutí okresního soudu totiž není - s ohledem na skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů - založeno na posouzení, o jaký druh imisí (zda imise přímé či nepřímé) v dané věci jde, ale primárně na tom, zda v souzené věci vůbec jde o imise. Stěžovatelka navíc nepřípustně napadá skutková zjištění nalézacích soudů. Zpochybňuje-li stěžovatelka závěry soudů nižších stupňů, že příčinou zvýšené vlhkosti pozemku, resp. jejího domu, není podzemní voda a nedostatečná izolace domu stěžovatelky, nýbrž (stavebně technická) činnost vedlejšího účastníka na sousedním pozemku v jeho vlastnictví spočívající mimo jiné v tom, že došlo ke změně přirozených odtokových poměrů, kdy vedlejší účastník zabraňuje přirozenému vsakování vody na jeho pozemku, v důsledku čehož je v nadměrném množství (přímo) odváděna vlhkost na pozemek stěžovatelky, zpochybňuje tím skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. S ohledem na vázanost Nejvyššího soudu zjištěným skutkovým stavem však takové námitky nejsou v dovolacím řízení akceptovatelné, a Nejvyšší soud se jimi proto nemůže, i vzhledem k tomu, že jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), blíže zabývat. Totéž se týká druhé dovolací námitky stěžovatelky, že soudy řešily v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu otázku, co lze považovat za změnu přirozených odtokových poměrů. Primárně totiž rozhodnutí soudů nižších stupňů stojí na závěru, že příčinou zvýšené vlhkosti na pozemku stěžovatelky není žádná činnost mající původ na pozemku vedlejšího účastníka (vyjma přirozeně dané vzájemné polohy těchto pozemků), ale především podzemní voda, a současně pak zejména nedostatečná izolace domu stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítá, že nalézací soudy nedostatečně odůvodnily, že v předmětné věci jde o nepřímé imise, neboť jejich rozhodnutí neobsahují zdůvodnění úvahy týkající se míry přiměřené místním poměrům, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tato námitka rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť na tomto závěru napadené rozhodnutí krajského soudu není založeno. Jde-li o stěžovatelkou tvrzenou "deformaci důkazů" nalézacími soudy, k této námitce Nejvyšší soud uvedl, že jde o namítanou vadu řízení, kterou by se však mohl v rámci dovolacího přezkumu zabývat pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě splněno nebylo. Zbývající část dovolací argumentace stěžovatelky pak spočívá v dalších nepřípustných námitkách týkajících se převážně skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, případně týkajících se hodnocení dokazování, které však v dovolacím řízení přezkoumávat rovněž nelze.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že u první v dovolání vymezené otázky tj. zda ve věci jde o přímé či nepřímé imise, Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí nalézacích soudů nespočívá na tom, zda jde ve věci o imise přímé či nepřímé, ale na tom, že ve věci nejsou imise dány vůbec. Otázka, zda ve věci imise dány jsou či nikoliv, je podle Nejvyššího soudu navíc otázkou skutkovou, přičemž skutkový stav napadat dovoláním nelze. Stěžovatelka namítá, že závěr o tom, že ve věci o imise nejde, je závěrem právním. Skutkový stav se však musí subsumovat pod právní normu s učiněním právního posouzení skutkového stavu, zda imise dány jsou či nikoliv. Obecné soudy podle stěžovatelky v odůvodnění ve svých rozhodnutích explicitně nekonstatují, že ve věci o imise nejde, jaký právní závěr ohledně svých úvah o imisích (přímých či nepřímých) činí, z odůvodnění jejich rozhodnutí neplyne.
7. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud ve svém usnesení zakládá prostor pro to, aby byla akceptovatelná neurčitá odůvodnění obecných soudů, která lze vykládat několika různými způsoby. Odůvodnění má být podle stěžovatelky natolik dostatečně určité, aby bylo přezkoumatelné. Jde-li o rozhodnutí krajského soudu, jazykový výklad umožňuje učinit závěr o tom, že jeho rozhodnutí spočívá na zhodnocení ve věci tak, že ve věci jde o imise, avšak již není jednoznačně uvedeno jaké, a proto stěžovatelka v dovolání formulovala výše uvedenou první otázku.
8. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že k druhé v dovolání vymezené otázce, zda za přirozené odtokové poměry lze považovat stav již existující stavby před její úpravou a po úpravě, Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka nepřípustně napadá skutkové závěry nalézacích soudů. Stěžovatelka má za to, že vymezená otázka směřuje do právního posouzení, když se snaží dosáhnout výkladové definice "přirozených" odtokových poměrů. Vymezená otázka směřuje do právního posouzení, tedy do toho, zda lze pod text zákona "přirozené odtokové podmínky" subsumovat existující stavbu - souvislou asfaltovou vrstvu pokrývající zemský povrch. Argumentace stěžovatelky stojí na tom, že z principu jakoukoliv stavbu již nelze považovat za přirozené odtokové poměry, neboť je výsledkem lidské činnosti nikoliv výsledkem činnosti přírody (přirozených poměrů). Otázka tedy směřuje k tomu, zda byl soudy správně vyložen a aplikován právní pojem přirozené odtokové poměry v místě. Stěžovatelka odkázala i na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které podle ní vyplývá, že stavba nemůže být považována za přirozené odtokové poměry, a argumentovala, že rozhodnutí obecných soudů se odchýlilo od praxe Nejvyššího soudu. K odmítnutí v dovolání vymezené otázky ohledně náležitostí odůvodnění rozsudku při závěru, že jde o nepřímé imise, Nejvyšší soud opět argumentuje napadáním skutkových závěrů, když má z rozhodnutí obecných soudů vyplývat, že ve věci učinily závěr, že o imise nejde.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že v řízení před obecnými soudy došlo k "deformaci důkazů" a že skutkové závěry jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud takový stav akceptuje s argumentem, že je vázán zjištěným skutkovým stavem, což je sice formalisticky souladné s vyzněním zákona, avšak odhlížející od situací, kdy skutkové závěry oporu v provedeném dokazování nemají, a to v intenzitě extrémního nesouladu s provedeným dokazováním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, jde-li o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že při svém posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391), ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431), či usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1389/20].
14. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)].
15. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V souladu s §241a odst. 1 věty první o. s. ř., lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3 §241a o. s. ř.), přičemž je povinen uvést otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu citovaného §237 o. s. ř. Občanský soudní řád tedy jasně stanovuje, jaké má mít dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek náležitosti, a kdy je (ne)přípustné. Nejvyšší soud je tímto vymezením vázán a nemůže meritorně přezkoumávat soudní rozhodnutí na základě dovolání bez způsobilého dovolacího důvodu v užším slova smyslu (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20).
17. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání tak nemohou založit námitky ke skutkovým závěrům.
18. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí na stěžovatelkou vymezené otázce, zda v projednávané věci jde o přímé či nepřímé imise, není založeno, když soudy nižších stupňů implicitně dospěly k závěru, že ve věci nejsou imise dány vůbec, když v řízení bylo prokázáno, že příčinou pronikání vody do domu stěžovatelky je absence izolace základů jejího domu. Dále dovodil, že stěžovatelka v dovolání položenými otázkami rovněž napadá skutková zjištění učiněná na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů a nepřípustně tak směřuje ke zpochybnění skutkového stavu, tak jak byl zjištěn obecnými soudy (blíže viz body 3 až 5 shora). S ohledem na vázanost Nejvyššího soudu zjištěným skutkovým stavem však takové námitky nejsou v dovolacím řízení akceptovatelné, a Nejvyšší soud se jimi proto nemohl zabývat, když jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení by Nejvyšší soud mohl přihlédnout pouze tehdy, shledal-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Protože v nyní posuzované věci nejde o tento případ, Nejvyšší soud se těmito námitkami nemohl zabývat. Ústavní soud v uvedeném postupu Nejvyššího soudu porušení ústavnosti neshledal.
19. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, námitkami stěžovatelky se řádně zabýval a v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky není podle §237 o. s. ř., přípustné. Odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu, přičemž jeho napadené usnesení žádnou kvalifikovanou vadu nevykazuje.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu