ECLI:CZ:US:2024:1.US.356.24.1
sp. zn. I. ÚS 356/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní korporace CzechBond, a. s., sídlem Plynární 1617/10, Praha 7, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1671/2023-635 ze dne 31. 10. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 387/2022-607 ze dne 11. 1. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 30 C 57/2016-554 ze dne 25. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 ("nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení 500 001 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z tvrzené pojistné události (dopravní nehody), při níž mělo být poškozeno vozidlo stěžovatelky. Vedlejší účastnice odmítla pojistné plnění poskytnout, neboť poškození obou dotčených vozidel neodpovídalo popsanému nehodovému ději.
2. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
4. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že předmětná dopravní nehoda nebyla nahodilou událostí, ale úmyslným jednáním; vytýká jim, že vycházely pouze z nepřímých důkazů a tvrzení vedlejší účastnice. Soudy se měly podrobně zabývat tím, zda a jak byl prokázán úmysl způsobit nehodu, a to jak u každého z účastníků zvlášť, tak i společně; nevypořádaly se s rozpornou argumentací vedlejší účastnice, která zprvu tvrdila, že se nehoda vůbec nestala, resp. že vozidla byla poškozena jinde a jinak, a následně tvrdila, že k nehodě a poškození vozidel sice na místě došlo, ale úmyslně. Úvaha obecných soudů o úmyslném způsobení nehody je chybná, protože předestřeným postupem by nikdo nic nezískal. Rovněž soudy porušily princip rovnosti účastníků řízení, neboť nedůvodně zvýhodnily vedlejší účastnici tím, že jí vyhověly na základě důvodů, které nemají oporu ve spisu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti přichází v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Stěžovatelka především polemizuje se skutkovými závěry nalézacího soudu. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy ohledně dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, byla-li pravidla podle §132 o. s. ř. respektována, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677) nebo sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156)].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a neshledal v nich žádný z výše naznačených, natož pak extrémních rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů či jiné ústavněprávní deficity. Nalézací soud provedl dostatečné dokazování: ve věci bylo podáno celkem sedm znaleckých posudků, vyslechnuto bylo osm svědků a provedeno bylo množství listinných důkazů. Důkazy nalézací soud následně řádně zhodnotil a dospěl k závěru, že v případě předmětné nehody nešlo o nahodilou událost ve smyslu §2758 odst. 1 občanského zákoníku, ale o událost záměrnou a plánovanou. Jeho závěry následně přezkoumaly a aprobovaly odvolací soud i Nejvyšší soud.
9. Z napadených rozhodnutí vzhledem k rozsahu dokazování nevyplývá, že by soudy pouze "nekriticky" převzaly tvrzení vedlejší účastnice. Jak již vysvětlil Nejvyšší soud ve svém usnesení: skutečnost, že šlo o důkazy nepřímé, není významná, neboť na základě výsledků volného hodnocení těchto důkazů dospěly soudy k jednoznačnému skutkovému závěru, o němž neměly pochybnosti.
10. Nejvyšší soud se rovněž řádně vypořádal s námitkou stěžovatelky (kterou znovu reprodukuje v ústavní stížnosti), že měl být zkoumán úmysl obou řidičů. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že předmětný střet vozidel proběhl za součinnosti obou řidičů. Z napadených rozhodnutí je tedy zřejmé, že nehoda byla plánovaná a že se na ní podílel rovněž tehdejší statutární ředitel stěžovatelky. Zjištění motivace tohoto jednání není pro výsledné posouzení věci rozhodné.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu