ECLI:CZ:US:2024:1.US.409.24.1
sp. zn. I. ÚS 409/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Danielem Milićem, advokátem, sídlem Humpolecká 4348, Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 12. prosince 2023 č. j. 15 Co 320/2023-388 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 6 Nc 1017/2023-369, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a I. K. a nezletilých V. K. a K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň žádá Ústavní soud o přednostní projednání ústavní stížnosti, protože plynutí času působí na jeho vztahu s nezletilými dětmi další škody.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal v průběhu řízení o výkonu rodičovské odpovědnosti za trvání manželství, pro dobu po rozvodu manželství, o výživné a o úpravu styku návrh na nařízení předběžného opatření. Požadoval změnu předběžného opatření o úpravě styku s dvěma nezletilými dětmi, nařízeného usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 8. 2023 č. j. 6 Nc 1017/2023-159 a potvrzeného usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočkou v Táboře ze dne 27. 9. 2023 č. j. 15 Co 246/2023-220. Dosavadní styk neprobíhá ani v minimálním rozsahu stanoveném soudy v těchto rozhodnutích. Navrhl rozšíření styku a upravit styk s dětmi zčásti samostatně. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen ,,okresní soud") došel k závěru, že od původního předběžného opatření nedošlo k žádné zásadní změně v poměrech rodičů a nezletilých dětí, která by odůvodňovala novou úpravu styku formou předběžného opatření. Návrh stěžovatele proto napadeným rozhodnutím zamítl.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen ,,krajský soud") napadené usnesení okresního soudu potvrdil. Dosavadní styk se neuskutečňuje ani v rozsahu stanoveném v dosavadním předběžném opatření, vztahy mezi dětmi a otcem jsou na špatné úrovni. Postoj dětí k otci je stále negativní. Stěžovatel se vrátil k nahrávání dětí při kontaktu s nimi, přestože si to děti nepřejí. Není proto možné zvažovat rozšíření styku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na dosavadní předběžné opatření č. j. 15 Co 246/2023-220. Soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí podle stěžovatele uvedl, že pokud se styk dětí s otcem nezačne alespoň v jím určeném rozsahu během několika týdnů uskutečňovat, bude třeba předběžné opatření změnit. Protože styk stěžovatele s nezletilými probíhal vždy pouze několik minut, stěžovatel v souladu s tímto usnesením navrhl změnu předběžného opatření. Soudy však jeho návrh zamítly. Svá rozhodnutí založily jen na výpovědi dětí a nepracovaly s hypotézou, že byl u dětí v bezvýhradné péči matky vyvolán syndrom zavrženého rodiče. Stěžovatel upozornil na nález ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 a uvedl, že působení matky lze kvalifikovat jako týrání dětí. Rozhodnutí krajského soudu vytýká, že ve věci odmítl rozhodnout, třebaže si byl vědom své pravomoci a zákonného zmocnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
7. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Rozhodování soudů v těchto věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů.
8. Ve vztahu k předběžným opatřením vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, že podstatu ústavního přezkumu takových rozhodnutí může tvořit jen posouzení jejich ústavnosti, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný charakter. Účel předběžného opatření spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nezaručuje ani nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, I. ÚS 1094/16, IV. ÚS 2468/14, IV. ÚS 1475/16 a další). Proto je Ústavní soud podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
9. Z těchto principů Ústavní soud vyšel v dané věci při posouzení námitek stěžovatele. Stěžovatel v řízeních před obecnými soudy i v ústavní stížnosti argumentuje usnesením krajského soudu č. j. 15 Co 246/2023-220. Soud v něm uvedl, že pokud se styk dětí s otcem nezačne alespoň v minimálním určeném rozsahu během několika týdnů uskutečňovat, bude třeba předběžné opatření změnit. Soudy přesto k této změně nepřistoupily. Soudy oproti tomu v napadených rozhodnutích argumentují, že stěžovatel uváděné rozhodnutí interpretuje mylně. Ústavní soud si proto vyžádal uvedené usnesení. V bodě 12. jeho odůvodnění soud sice připouští rozšíření styku, to však pouze za předpokladu, že by se styk začal uskutečňovat a došlo by ke zlepšení vztahu mezi stěžovatelem a nezletilými. To však zjevně nenastalo. Závěrům soudů, že rozšíření styku není na místě, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
10. Není pravda, že by soudy vyšly pouze ze stanoviska dětí, byť ta patří mezi zásadní podklady pro jejich rozhodnutí. Soudy nevylučují působení matky na děti, zároveň však vidí příčinu jejich nechuti být s otcem i v chování stěžovatele (který si i přes jejich odpor natáčí průběh styku s nimi) a vyhrocených vztazích mezi rodiči. Posuzování těchto otázek však bude až součástí řízení ve věci samé.
11. Krajský soud se dostatečným způsobem vypořádal i s tím, proč nepřistoupil k jiné úpravě styku nezletilých se stěžovatelem. Okresní soud rozhodoval o tom, zda je namístě rozšíření styku stěžovatele s nezletilými dětmi, jak navrhoval stěžovatel. To ostatně požadoval i v řízení před krajským soudem. Pokud ovšem bez bližší argumentace až zde připustil i odlišná řešení styku s nezletilými, nepokládal krajský soud za vhodné o nich meritorně rozhodovat. Přestože není vázán navrhovaným petitem, spočívá jeho role jako soudu odvolacího v přezkumné činnosti a jeho úkolem je zabývat se těmi otázkami, které byly předmětem napadeného usnesení. Ústavní soud se ztotožňuje i se závěrem tohoto soudu, že není přijatelné, aby (navíc v takto komplikovaném případě) přijal zásadně odlišnou úpravu styku proti tomu, jak věc posoudil soud 1. stupně.
12. Ústavní soud ověřil, že soudy při svém rozhodování zvažovaly všechny podstatné okolnosti. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých, prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2024
Josef Baxa v. r.
předseda senátu