ECLI:CZ:US:2024:2.US.1067.22.1
sp. zn. II. ÚS 1067/22
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Vodovody a kanalizace Chrudim, a. s., se sídlem Novoměstská 626, Chrudim, zastoupené Mgr. Martinem Proňkem, advokátem, se sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. března 2022 č. j. 108 C 25/2021-30, za účasti Okresního soudu v Chrudimi jako účastníka řízení, a Lesů České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se zamítá.
II. Vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížnost domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Chrudimi, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva, a to konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka je vlastníkem vodojemu, vedlejší účastník (Lesy České republiky), je státní podnik, jehož účelem je především obhospodařování většiny lesů, které jsou majetkem státu. Z obsahu spisové dokumentace Ústavní soud zjistil, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla dne 9. 10. 2008 uzavřena nájemní smlouva (dále jen "smlouva"). Na jejím základě se vedlejší účastník zavázal na dobu 5 let přenechat stěžovatelce do užívání pozemky, na kterých se nacházely vodojemy zbudované před rokem 2002 ve vlastnictví stěžovatelky, za účelem užívání vodojemů, jejich opravy a údržby. Za to se stěžovatelka zavázala platit nájemné ve výši 5 652 Kč za rok (bez DPH). Na základě smluvního dodatku č. 1 ze dne 29. 7. 2013 došlo k prodloužení nájemního vztahu o dalších 5 let, tedy do 8. 10. 2018.
3. Žalobou ze dne 5. 11. 2021 se vedlejší účastník domáhal vydání platebního rozkazu, jímž by měl soud uložit stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníku částku ve výši 8 441 Kč s příslušenstvím. Důvodnost svého nároku spatřoval vedlejší účastník v tom, že stěžovatelka po uplynutí sjednané doby (tj. po 8. 10. 2018) předmět nájmu nadále užívala, přičemž žádná ze smluvních stran nedala předem najevo vůli nájem ukončit, a proto byla nájemní smlouva ve smyslu §2230 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), znovu uzavřena.
4. Okresní soud v Chrudimi vydal platební rozkaz ze dne 1. 12. 2021, č. j. 108 C 25/2021-15, jímž žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vůči tomuto platebnímu rozkazu podala stěžovatelka dne 13. 12. 2021 odpor, ve kterém zcela popřela existenci nároku vedlejšího účastníka. Namítala, že nájemní smlouva, jakožto právní titul žalované částky, již netrvá, neboť svou vůli nepokračovat v nájemním vztahu vedlejšímu účastníku sdělila v dopisech ze dne 30. 3. 2020 a 3. 6. 2020. V důsledku novely zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, došlo s účinností od dne 1. 1. 2014 ke včlenění §59a, který výslovně upravuje problematiku náhrad, tudíž nájemní vztah se tak pro stěžovatelku stal nadbytečným.
5. Následně vydal Okresní soud v Chrudimi rozsudek ze dne 10. 3. 2022, č. j. 108 C 25/2021-30, jímž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 8 441 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zároveň stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení (výrok II). Konstatoval, že smluvní strany neučinily žádný projev vůle, kterým by měl být nájemní vztah ukončen, čímž došlo v souladu s §2230 odst. 1 občanského zákoníku ke konkludentnímu uzavření nové nájemní smlouvy za původně sjednaných podmínek. K námitce stěžovatelky ohledně novely vodního zákona konstatoval, že v důsledku omisivního úkonu a fikce uzavření nové nájemní smlouvy projevily strany vůli postupovat v souladu s §59a vodního zákona, nicméně náhradu se rozhodly realizovat formou nájemného.
II. Argumentace v ústavní stížnosti a vyjádření k ní
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká okresnímu soudu, že se nezabýval její argumentací k aplikaci §59a vodního zákona. Okresní soud v rozporu se zjištěnými skutečnostmi dospěl k závěru, že si strany ujednaly náhradu ve smyslu §59a vodního zákona formou nájmu. Takový záměr stěžovatelka vylučuje. Nadto právo vedlejšího účastníka na náhradu dle §59a vodního zákona je již promlčeno, neboť se o náhradu vedlejší účastník ve stanovené lhůtě nepřihlásil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vzhledem k neuzavření dalšího dodatku o prodloužení došlo k ukončení nájemního vztahu uplynutím doby, přičemž z ničeho neplyne její záměr pokračovat v nájemním vztahu. Zdůrazňuje, že §2230 odst. 1 občanského zákoníku předpokládá faktické užívání ze strany nájemce - v případě vodojemů ale není z podstaty věci možné dovozovat faktické užívání toliko ze skutečnosti, že se vodojem na pozemku nachází. Poukazuje na §59a vodního zákona, dle kterého je vlastník vodních děl oprávněn mít tyto stavby na pozemcích ve vlastnictví jiných osob. Z tohoto důvodu nemusela mít stěžovatelka dle svého přesvědčení s vedlejším účastníkem uzavřenou nájemní smlouvu.
7. Okresní soud v Chrudimi ve svém vyjádření k ústavní stížnosti shrnul, že stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřením smlouvy podřadili své nároky pod občanskoprávní úpravu institutu nájmu, tudíž by v daném režimu měly být jejich vztahy regulovány. Právní režim zřízený §59a vodního zákona by dle přesvědčení Okresního soudu v Chrudimi nastoupil v případě, pokud by některá ze stran smlouvy dala ve smyslu §2230 odst. 2 občanského zákoníku v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí nebo dříve nájem vypověděla.
8. K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil vedlejší účastník. Předně poukázal na skutečnost, že předmětem sporu je bagatelní částka, což Ústavní soud zpravidla vede k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž vedlejší účastník zdůraznil, že mimořádné okolnosti zakládající výjimku z tohoto pravidla v posuzované věci nespatřuje. Dále uvedl, že byly splněny veškeré předpoklady pro aplikaci §2230 odst. 1 občanského zákoníku, proto došlo k opětovnému uzavření smlouvy. K §59a vodního zákona pouze stručně poznamenal, že náhrada dle daného ustanovení a nájemné dle smlouvy představují zcela odlišné nároky.
III. Hodnocení ústavní stížnosti
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí okresního soudu, vůči kterému se stěžovatelka nemohla bránit žádnými opravnými prostředky. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
10. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady pro meritorní posouzení ústavní stížnosti. V této souvislosti se musel vypořádat se skutečností, že předmětem řízení před obecným soudem byl spor o zaplacení částky ve výši 8 441 Kč s příslušenstvím, tedy částky, kterou lze označit za bagatelní. Tato skutečnost sama o sobě zpravidla vede k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1744/18 ze dne 2. 10. 2018). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) však nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka, jako vlastník vodního díla a nájemce, vznesla v ústavní stížnosti otázku, zda zakotvení náhrady za zákonné věcné břemeno v §59a vodního zákona vylučuje aplikaci ustanovení týkající se nájmu dle občanského zákoníku, resp. aplikaci §2230 odst. 1 tohoto zákona. Výklad předestřený obecným soudem v tomto ohledu považuje za svévolný. Klíčová otázka - vztah kompenzace za zákonná věcná břemena týkající se vodních děl podle vodního zákona a soukromoprávních ujednání dle občanského zákoníku (zde nájem) - má tudíž obecnější charakter. Meritorní rozhodnutí může mít vliv na posouzení většího množství případů projednávaných před obecnými soudy. O tom svědčí již skutečnost, že na území České republiky působí celkem pět správců významných vodních toků, mezi jejichž povinnosti patří provozování a udržování vodních děl v řádném stavu. Nutnost sjednocení výkladu ze strany Ústavního soudu je namístě tím spíše, že v případě bagatelních částek není přípustné dovolání, případně ani odvolání. Z těchto důvodů Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou a přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného rozsudku.
12. Na prvním místě se musel Ústavní soud vypořádat s otázkou, zdali vodojem představuje vodní dílo. V opačném případě by nepřicházela v úvahu stěžovatelčina argumentace stran aplikace vodního zákona a uplatnění náhrady stanovené v tomto složkovém předpisu namísto institutu nájmu. Vodní díla jsou definována v §55 vodního zákona jako "stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem". Citované ustanovení dále obsahuje demonstrativní výčet staveb, které jsou vodním dílem. Dle §55 odst. 1 písm. c) vodního zákona jsou vodním dílem stavby "vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok, kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizací". Vodojem svým charakterem naplňuje definiční znaky vodního díla, spadá do kategorie vodárenského objektu. K této předběžné otázce tak Ústavní soud uzavírá, že vodojem představuje vodní dílo ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) vodního zákona.
13. Dále se již Ústavní soud zabýval tím, zda zakotvení náhrady za zákonné věcné břemeno v §59a vodního zákona nevylučuje aplikaci ustanovení týkající se nájmu dle občanského zákoníku, resp. aplikaci §2230 odst. 1 tohoto zákona.
14. Podle §2230 odst. 1 občanského zákoníku platí, že: "Užívá-li nájemce věc i po uplynutí nájemní doby a pronajímatel ho do jednoho měsíce nevyzve, aby mu věc odevzdal, platí, že nájemní smlouva byla znovu uzavřena za podmínek ujednaných původně. Byla-li původně nájemní doba delší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena na jeden rok; byla-li kratší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena na tuto dobu." Právě z tohoto ustanovení svůj nárok dovozuje vedlejší účastník. Stěžovatelka se naproti tomu dovolává výhradního uplatnění složkového předpisu. Jedním dechem dodává, že nárok vedlejšího účastníka na kompenzaci dle vodního zákona je již v současné době promlčen. Z §59a vodního zákona vyplývá, že: "Vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání." Podle přechodného ustanovení čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen "zákon č. 303/2013 Sb."), platí, že nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
15. Dle §1260 občanského zákoníku představuje zákon jeden z titulů nabytí služebnosti. Podle odst. 1 tohoto ustanovení totiž platí, že: "Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem." Zákonem ve smyslu citovaného ustanovení se přitom nerozumí výlučně občanský zákoník, ale i jiné zákony - tedy například vodní zákon. Doktrinální literatura k §1260 odst. 1 občanského zákoníku uvádí, že "nabytí služebnosti ze zákona (...) je principiálním odchýlením od jejich soukromoprávního charakteru, kdy je sjednáván průchod pro uplatnění veřejného zájmu před zájmem konkrétního jednotlivce. Protože se jedná o výjimečnou konstrukci, která zasahuje do vlastnického práva, je nutné, aby každá taková služebnost měla oporu v zákoně, který je speciálním právním předpisem k občanskému zákoníku (pozn. - zvýraznění doplněno ÚS), a aby byly splněny i procedurální požadavky takového zákona. (...) Služebnosti jsou vysloveně spojeny přímo s konkrétním zákonem - vznikají ex lege. Vznik věcného břemene (rozuměj služebnosti) nastane okamžikem, který je předvídán příslušnou normou. Příkladem je §28d zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon o transformaci družstev, a mění a doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, dále §9 odst. 2 zák. o dráhách, §34 odst. 1 zák. o poz. komunikacích, §7 odst. 1 zák. č. 200/1994 Sb., o zeměměřičství, anebo §42 zák. o civilním letectví" (viz Komentář k §1260, Thöndel, A. In: Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J.; Čáp, Z a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek III. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2022).
16. Služebnost dle §59a vodního zákona tak představuje tzv. zákonnou služebnost, neboť přímo zákon ukládá vlastníkovi povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo a jeho užívání ze strany oprávněného. Obdobná služebnost má v tuzemském právním řádu dlouhou tradici, přičemž rovněž prvorepubliková doktrína ji výslovně označovala jako zákonnou služebnost: "Zákonné služebnosti "ad pati" jsou - jak bylo řečeno - negativní povinnosti něco snášeti, jimž neodpovídá subjektivní právo jiné osoby. Jsou to tzv. "affirmativní služebnosti zákonné". I sem patří nejprve směsice omezení daných zejména právem správním. Jsou to zejména omezení podle (...) práva vodního (§§8 a 9 říš. vodního zákona z 30. května 1869, č. 93 ř. z.: trpěti přistání a připevnění lodí nebo vorů na místech úředně určených, trpěti pochůzku poříčního personálu dozorčího, trpěti použití pozemků k vodním stavbám, na nichž se usneslo vodní společenstvo)" (srov. Rouček, F., Sedláček, J., a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha, 1935).
17. V obecné rovině lze zákonnou služebnost považovat za omezení vlastnického práva. Listina zakotvuje v čl. 11 právo na vlastnictví, avšak v odst. 4 připouští jeho nucené omezení ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. V případě §59a vodního zákona dochází k omezení vlastnického práva vlastníka pozemku z důvodu nutnosti zajištění přístupu k vodním stavbám sloužícím k nakládání s vodou, tedy jedné ze stěžejních složek životního prostředí. Je tak dán veřejný zájem na zachování účelu funkčnosti těchto staveb (k tomu srov. BERÁNEK, K. Judikatura NS: Náhrada za omezení vlastnického práva k pozemku, na kterém je vodní dílo. In: Soudní rozhledy 6/2022, s. 183). Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že integrace veřejného zájmu na zajištění provozu takových staveb a soukromého zájmu vlastníka dotčené nemovité věci se v právní úpravě projevila zakotvením speciálních konstrukcí [nález ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19], zejména prostřednictvím věcných břemen zřízených na základě zákona, která mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží [nález ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04]. Posledně citovaná východiska lze bezezbytku vztáhnout i na služebnosti nabyté přímo ze zákona.
18. Důvodová zpráva k zákonu č. 303/2013 Sb., k §59a vodního zákona uvádí: "Navrhuje se stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Cílem navrhovaných změn je, aby se vyřešily právní poměry vlastníků pozemků a vodních děl, která byla vybudovaná před 1. lednem 2002." Podle Ústavního soudu lze z citované pasáže důvodové zprávy nepochybně dovodit záměr zákonodárce zřídit služebnost pro již v minulosti zbudovaná vodní díla, která se nacházejí na pozemcích jiných vlastníků. Tímto postupem tak zamýšlel zákonodárce trvale vyřešit právní poměry vlastníků pozemků a vlastníků na nich umístěných vodních děl. Daným způsobem mělo zjevně dojít k zajištění přístupu k vodním dílům coby veřejně prospěšným stavbám a jejich řádného provozu. K tomuto záměru využil zákonodárce velmi významného právního titulu, neboť nelze odhlížet od charakteru služebnosti coby věcného práva, které působí erga omnes. Jak bylo již výše uvedeno, služebnost nabytá ze zákona vzniká momentem účinnosti zákona, k jejímu vzniku není zapotřebí žádného jednání subjektů a ani zánik nezávisí na jejich vůli. Takto nabytá služebnost trvá, dokud je právní úprava účinná, což z hlediska právní jistoty a realizace vůle zákonodárce představuje velice efektivní instrument. Oproti tomu v případě nájmu jde o obligační vztah, který vyvolává právní účinky pouze mezi smluvními stranami (inter partes), které mohou svým projevem vůle ovlivnit jeho trvání.
19. Z tohoto pohledu tak již nemá vlastník pozemku k dispozici (smluvní) uvážení, zda přístup k vodnímu dílu jeho vlastníku umožní, případně za jakých podmínek. Vodní zákon jako složkový předpis veřejného práva zakotvuje jasné kogentní pravidlo. Ačkoliv se na základě §59a vodního zákona nezřizuje užívací právo vlastníka vodního díla k samotnému pozemku, vyplývá z něj povinnost vlastníka strpět vodní dílo na svém pozemku a umožnit jeho užívání. Jde tedy o právní titul pro to, aby se vodní dílo mohlo na pozemku nacházet a aby mohlo být užíváno ke svému účelu, což má vlastník pozemku povinnost umožnit.
20. Ústavní soud přesto dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že stanovení jednorázové náhrady podle vodního zákona nevylučuje soukromoprávní ujednání mezi totožnými stranami, resp. nájemní smlouvu. Jak již bylo uvedeno, podle přechodného ustanovení čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Při rozhodování o výši náhrady dle vodního zákona by soud nepochybně zohlednil i ujednání mezi stranami. Služebnost dle §59a vodního zákona v tomto smyslu nevylučuje možnost jiné úpravy režimu peněžitého vyrovnání mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla. Jestliže tedy předmětná úprava vodního zákona nevylučuje další (jiná) soukromoprávní ujednání (tj. nájem) mezi týmiž stranami, uplatní se i další navazující ustanovení občanského zákoníku - zde §2230 odst. 1 občanského zákoníku.
21. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadený rozsudek Okresního soudu v Chrudimi v tomto ohledu obstojí. S námitkou novely vodního zákona se okresní soud (byť ve stručnosti) vypořádal, když učinil závěr, že nájemné představuje pouze volbu formy realizace náhrady. Soud nařídil jednání a provedl dokazování ke skutečnostem, svědčícím o platném prodloužení smlouvy cestou §2230 odst. 1 občanského zákoníku. Očekávání stěžovatelky, že novela vodního zákona de facto "vylučuje" důsledky předchozího ujednání mezi stranami, jak plyne z výše uvedeného, ve světle právní úpravy neobstojí.
22. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že otázkou promlčení náhrady dle §59a vodního zákona se nezabýval, neboť předmětem řízení před obecným soudem nebylo uplatnění práva z tohoto právního titulu. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tak nemůže nahrazovat činnost obecných soudů a posuzovat důvodnost námitky promlčení práva, o kterém navíc nebylo řízení vedeno.
23. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecný soud rozhodující ve věci neporušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnost podle čl. 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
24. K žádosti vedlejšího účastníka o zaplacení nákladů zastoupení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Podle odst. 3 citovaného ustanovení totiž platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 stejného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (k tomu podrobněji viz např. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - 2. Vyd., C. H. Beck, 2007, str. 335 a násl.). Podle dalšího komentáře (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, str. 226) je ustálenou praxí Ústavního soudu, že náhradu nákladů řízení některému z účastníků "pojímá jako svého druhu sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a vzhledem k okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi". Žádné takové mimořádné okolnosti Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, proto návrhu vedlejšího účastníka nevyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. března 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu