ECLI:CZ:US:2024:2.US.2928.23.1
sp. zn. II. ÚS 2928/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023 sp. zn. 48 T 10/2022 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2023 sp. zn. 11 To 52/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod).
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených soudních rozhodnutí, napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Soud daný krok odůvodnil obavou z možného uprchnutí stěžovatele. Jde totiž o občana Srbska, který nemá v České republice žádné trvalé vazby, a zároveň čelí trestu odnětí svobody ve výši až 18 let (obžalován byl ze závažných drogových deliktů). Dále měl soud za to, že by stěžovatel v případě propuštění z vazby mohl dále pokračovat v páchání trestné činnosti. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl. Uznal, že pravděpodobnost opětovného zapojení se stěžovatele do výroby a distribuce drog je snížena jeho dlouhodobým pobytem ve vazbě, a tedy určitou ztrátou kontaktů ve zločineckém prostředí. Stížnostní soud nicméně stále shledal neoslabené důvody pro útěkovou vazbu, kromě těch již zmíněných prvostupňovým soudem doplnil, že stěžovatel byl mezitím ve věci samé odsouzen nalézacím soudem na 10 let odnětí svobody, což výrazně zvyšuje motivaci stěžovatele k útěku.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými usneseními obecných soudů nesouhlasí. Pro svou nekonkrétnost, vágnost a povšechnost nenaplňují požadavky judikatury Ústavního soudu na řádné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí o vazbě. Stěžovatel je v několikrát prodlužované vazbě držen již 22 měsíců. Aktuálně přitom není naplněn ani jeden ze dvou tvrzených důvodů vazby. Obecné soudy rozhodnutí v podstatě opírají pouze o hrozbu vysoké trestní sazby, což je v rozporu s v ústavní stížnosti citovanými nálezy Ústavního soudu. Jako záruku proti útěku stěžovatel nabízel odevzdání pasu, měl v ČR zajištěné bydlení i finanční podporu od rodiny. Důkazy proti němu neexistují. Tvrzení o možném pokračování v trestné činnosti považuje s ohledem na svůj dlouhý pobyt ve vazbě za absurdní. Argumentace napadených usnesení zcela opomíjí faktor plynutí času, který oslabuje potřebu vazby. Nelze připustit, aby stížností soud připomínal nepravomocný rozsudek ve věci samé, neboť ten nebyl v době rozhodování o přezkumu vazby ještě vyhlášen.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. za všechny usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19). Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3199/22). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů ve vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zásadami zakotvenými v ústavním pořádku (nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05).
8. Podle Ústavního soudu však v přezkoumávaném případě k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů není důvod. Námitka stěžovatele o nekonkrétnosti odůvodnění těžko obstojí, pokud se sám v ústavní stížnosti dokáže vymezit proti konkrétním argumentům obsaženým v obou usneseních. Otázku ústavnosti předstižné vazby není třeba u stěžovatele řešit, neboť oprávněnost odkazu na ní v usnesení městského soudu zpochybnil již stížnostní soud. Podle něj nicméně stále trvaly důvody útěkové vazby. Stěžovatel se mýlí, jestliže tento závěr spojuje toliko s hrozbou vysokého trestu. Opomněl totiž další zásadní skutečnosti zmíněné v souvislosti s jeho osobou. Nešlo pouze o stěžovatelovo srbské občanství (Srbsko přitom odmítá extradici vlastních občanů) a nedostatečné vazby na Českou republiku, ale třeba i to, že je zároveň obviněn z přechovávání a používání falešných osobních dokladů včetně cestovních pasů. V neposlední řadě lze těžko vyčítat Vrchnímu soudu v Praze, pokud přihlédl k (nepravomocnému) prvostupňovému rozsudku ve věci samé, který stěžovatele odsoudil k velmi dlouhému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tento krok nijak nepopírá zásadu presumpce neviny, posloužil "jen" jako faktor posilující pravděpodobnost případného uprchnutí stěžovatele.
9. S ohledem na uvedené nemá Ústavní soud v projednávané věci proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu