ECLI:CZ:US:2024:2.US.3092.23.1
sp. zn. II. ÚS 3092/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem, sídlem Zámecké náměstí 24, Frýdek-Místek, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. září 2023 č. j. 22 C 108/2023-43, ze dne 9. října 2023 č. j. 43 C 138/2023-42 a ze dne 10. října 2023 č. j. 16 C 5/2023-49, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva a svobody plynoucí z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadenými rozsudky Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žaloby, kterými se stěžovatelka domáhala podle §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") zaplacení částky 7 865 Kč, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč. Vzniklou škodu měly představovat náklady exekuce, které byla povinna stěžovatelka (jako oprávněná) uhradit soudnímu exekutorovi na základě rozhodnutí exekučního soudu, kterými byla exekuce zastavena podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože rozhodčí nález jakožto exekuční titul byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky (konkrétně šlo o usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2019 č. j. 75 EXE 1115/2012-42, Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 6. 2020 č. j. 6 EXE 1231/2012-26 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2020 č. j. 90 EXE 10671/2012-57).
3. Podle stěžovatelky exekuční soud neměl exekučnímu návrhu vyhovět, a učinil-li tak, způsobil jí škodu ve výši nákladů exekuce, které byla povinna uhradit. Obvodní soud však (mimo jiné) konstatoval, že tato povinnost byla uložena stěžovatelce proto, že si měla být vědoma nevykonatelnosti exekučního titulu, a že usnesení, kterými byly exekuce zastaveny a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nebyla pro nezákonnost zrušena, a ani nebyla napadena odvoláním, a proto nejsou dány podmínky pro náhradu škody.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka uvádí, že u obvodního soudu vede s vedlejší účastnicí několik dalších obdobných sporů a že v nich jde celkem o částku 85 225,55 Kč, kterou nelze považovat za bagatelní. Dále obvodnímu soudu vytýká, že pro účely náhrady škody za nezákonná rozhodnutí považoval usnesení o zastavení exekuce, ačkoliv podle ní jimi měla být usnesení o nařízení exekuce. Dovolávajíc se judikatury Ústavního soudu [nálezy ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12 (N 179/71 SbNU 153), usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 3467/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), nálezy ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 (N 5/84 SbNU 87), ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 (N 114/85 SbNU 861) a ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 470/97 (N 163/16 SbNU 203)] i Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 20 Cdo 164/2016), stěžovatelka tvrdí, že exekuční soud má za povinnost znát judikaturu týkající se rozhodčích doložek a zkoumat materiální vykonatelnost rozhodčích nálezů. K tomu doplňuje, že sice rozhodnutí o nařízení exekuce nebyla zrušena, avšak jejich nezákonnost byla konstatována později vydanými rozhodnutími, vedle kterých nemohou původní rozhodnutí obstát, tj. usneseními o zastavení exekučního řízení, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 30 Cdo 2407/2017.
5. K výtce obvodního soudu, že nevyužila všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, stěžovatelka uvádí, že proti rozhodnutí o nařízení exekuce nemohla opravný prostředek podat, neboť jejímu návrhu bylo vyhověno, a nelze po ní požadovat, aby ho podávala proti jinému rozhodnutí, tj. proti usnesením o zastavení exekuce, nehledě na to, že takový prostředek nelze považovat za efektivní, neboť jde o rozhodnutí správná (zákonná). Podáním opravného prostředku by tak jen došlo k nárůstu nákladů, prodloužení délky řízení a zvýšení konečné škody hrazené státem, což je v rozporu s účelem zákona č. 82/1998 Sb., a proto jde o případ zvláštního zřetele ve smyslu §8 odst. 3 tohoto zákona.
6. Obvodní soud, jak stěžovatelka dále uvádí, ji svým výkladem dostal do bezvýchodné situace, kdy na ni klade nelogické požadavky v podobě podávání neefektivních opravných prostředků proti rozhodnutím, kterými jí ani nebyla způsobena škoda, a vyprázdnil její základní právo na náhradu státem způsobené škody, kdy v návaznosti na pochybení státu ve formě nezákonného nařízení exekuce se nemůže domáhat této náhrady.
7. Stěžovatelka k tomu doplňuje, že i kdyby nebyla rozhodnutí o nařízení exekuce chápána jako nezákonná, odpovědnost stále spočívá na státu, neboť při provádění exekuce postupovala v dobré víře ve správnost rozhodnutí soudu. Vzniklo jí tedy legitimní očekávání, že když podala exekuční návrh, kterému bylo vyhověno, postupovala v souladu se zákonem. Exekuce měla být vedena do jejího skončení vymožením nebo do doby, než by se nově vyskytl zákonný důvod pro její zastavení. Ona sama nebyla povinna "retrospektivně zkoumat, zda zde již náhodu v době vydání usnesení o nařízení exekuce nebyly důvody, proč nikdy být vydáno nemělo". Naopak to byl exekuční soud, kdo měl sám postupem ex officio exekuci zastavit, dospěl-li k závěru, že exekuční titul není formálně a materiálně vykonatelný. Za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. lze považovat nevydání rozhodnutí o zastavení exekuce v přiměřené lhůtě, ačkoli pro to jsou splněny zákonné podmínky. In eventum tak stěžovatelce měla vzniknout škoda v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v tom, že Městský soud v Brně nepřistoupil k zastavení exekuce z vlastní iniciativy, a obvodní soud porušil její právo na spravedlivý proces, když se touto argumentací nezabýval.
8. Závěrem obvodnímu soudu stěžovatelka vytýká, že se její argumentací, opírající se mimo jiné o výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nezabýval a že dospěl k právnímu názoru, který z ústavního hlediska neobstojí, a že není ani jasné, jak k němu dospěl. I v důsledku toho došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadeným rozhodnutím žádný takový prostředek k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatelka měla být postupem obvodního soudu zkrácena v součtu o částku 23 595 Kč, a tedy že ústavní stížnost podává v tzv. bagatelní věci [srov. §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Stěžovatelka v této souvislosti ale tvrdí, že u obvodního soudu probíhají další řízení v obdobných věcech a že ve svém souhrnu žalované částky činí 85 225,55 Kč, a toto své tvrzení dokládá specifikací těchto řízení konkrétními spisovými značkami. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že z hlediska kvantitativního o bagatelní věc podle všeho nejde, a proto (jen) z důvodu "bagatelnosti" k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nepřistoupil.
13. V ústavní stížnosti je namítáno kvalifikované pochybení spočívající v tom, že napadená soudní rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, neboť se v nich obvodní soud nevypořádal se stěžovatelčinou argumentací. Ve své podstatě však jde o polemiku s uvedeným soudem v rovině věcné správnosti interpretace a aplikace §8 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka totiž sice vytýká obvodnímu soudu, že nepochopil podstatu dané věci, tedy že nezákonným rozhodnutím nemělo být usnesení o zastavení exekuce, ale usnesení, kterým exekuce byla nařízena, nereflektuje však plně úvahy, na nichž jsou napadené rozsudky obvodního soudu postaveny.
14. Obvodní soud stěžovatelce s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vysvětil, že výrok o náhradě nákladů řízení je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů, a povinnost je hradit vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možné se jich vedle této náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu. Jinak řečeno, za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nelze (bez dalšího) považovat účastníkovi řízení po právu uloženou (a splněnou) povinnost k náhradě nákladů řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 302/07), což nepochybně platí i pro náklady exekuce, k jejichž úhradě byla stěžovatelka povinna z důvodu, že to byla ona, kdo zastavení exekuce zavinil; tuto otázku již v řízení o náhradu škody řešit nelze (srov. stěžovatelkou zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 3467/19). Stěžovatelčin poukaz na nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 nemůže Ústavní soud považovat za přiléhavý, neboť v této věci nastala odlišná (a do jisté míry specifická) situace, kdy nebylo možné konstatovat procesní zavinění na zastavení exekuce ani na straně jejích účastníků (oprávněného a povinného), ani u soudního exekutora, ale spočívalo výlučně na státu (z důvodu vadného postupu soudu v nalézacím řízení).
15. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že exekuce nařízená Městským soudem v Brně nebyla zastavena ex officio, nýbrž na návrh povinného, a že to lze in eventum kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, přičemž vytýká obvodnímu soudu, že se touto argumentací nezabýval. Byť by zde alespoň stručná reakce obvodního soudu byla namístě, ani tato námitka nemůže vést k případnému závěru o neústavnosti napadeného rozsudku obvodního soudu č. j. 22 C 108/2023-43. Skutková tvrzení v žalobě obsažená totiž takovou kvalifikaci nijak neodůvodňují, přesněji řečeno z ústavní stížnosti není patrno, jaká konkrétní tvrzení by ji odůvodnit měla. Samotná skutečnost, zda exekuční soud rozhodl z moci úřední nebo na návrh, právně významná zjevně není, a měl-li (hypoteticky) nesprávný úřední postup spočívat v tom, že usnesení o zastavení exekuce exekuční soud nevydal v přiměřené lhůtě, pak by s tím muselo korespondovat tvrzení o škodě (kterou nelze ztotožňovat se škodou způsobenou nezákonným rozhodnutím, resp. škodou tak, jak byla stěžovatelkou prezentována) a o příčinné souvislosti mezi takovou škodou a daným nesprávným úředním postupem.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu