ECLI:CZ:US:2024:2.US.3447.23.1
sp. zn. II. ÚS 3447/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. dubna 2021 č. j. 24 T 29/2020-280, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. prosince 2022 č. j. 4 To 503/2021-387 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 sp. zn. 3 Tdo 587/2023, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Krajského soudu Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích uznán vinným zločinem přijetí úplatku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 let, odloženém na zkušební dobu ve stejné délce. Uložen mu byl též peněžitý trest a trest propadnutí věci. Uvedeného se měl stěžovatel dopustit tím, že jako vedoucí Inspektorátu cizinecké policie v X v takřka deseti případech převzal úplatky peněžitého i nepeněžitého charakteru od cizinců v souvislosti s rozhodováním o jejich pobytovém režimu. Zároveň na žádost některých cizinců měl několikrát provést neoprávněné lustrace v cizineckém informačním systému. K odvolání stěžovatele byly sice části výroku prvostupňového rozsudku týkající se stěžovatele odvolacím soudem zrušeny, nicméně Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným stejnými trestnými činy (přibyl k nim navíc přečin zneužití pravomoci úřední osoby) a i mu uložil shodný podmíněný trest, přistoupil jen ke snížení peněžitého trestu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V rozsáhlé ústavní stížnosti své námitky dělí do několika okruhů. V prvním poukazuje na extrémní rozpor mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy: prakticky jediným důkazem viny byl záznam o prostorovém sledování z kanceláře stěžovatele, který přitom měl velmi nízkou kvalitu, a nešlo z něj odvodit průběh událostí způsobem, který učinil nalézací soud (ústavní stížnost zpochybňuje každý z cca desíti skutků samostatně). Pokud stěžovatel přijímal od cizinců hotovost, bylo to toliko za účelem (budoucího) nákupu kolků, což potvrdila i výpověď jedné svědkyně. Zadruhé stěžovatel namítá nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Nemohl být odsouzen za přijetí úplatku v souvislosti s rozhodováním o pobytu cizinců, jestliže ani v jednom případě nezpracovával příslušný spis a ani nikdy neudílel podřízeným nestandardní pokyny. Zatřetí odvolací soud pouze povrchně a povšechně vypořádal četné odvolací námitky stěžovatele a v zásadě jen odkazoval na odůvodnění nalézacího soudu, příslušný rozsudek tak v podstatě trpí nepřezkoumatelností.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu je přípustná a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. K přezkumu části rozsudku nalézacího soudu Ústavní soud striktně vzato příslušný není, neboť část výroků týkajících se stěžovatele zrušil již odvolací soud (viz shora) a není tudíž ani teoreticky možné jej zrušit podruhé. Pro vyřízení věci není ale daná skutečnost důležitá a Ústavní soud se rozhodl nezatěžovat toto usnesení složitými rozpisy jednotlivých výroků, které by přitom neměly pro výsledek řízení žádný praktický smysl.
6. Ústavní soud poté posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ve vztahu ke zbývajícím napadeným rozhodnutím tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel ve skutečnosti rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy. Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94).
8. Jak již bylo naznačeno, stěžovatel sice zmíněný extrémní nesoulad namítá, žádné přesvědčivé argumenty pro podpoření takové situace ovšem nepředkládá. V podstatě pouze doslovně přebírá z dovolání jednotlivé body obhajoby týkající se důkazní situace, ty navíc již uplatňoval před nalézacím a odvolacím soudem. Ústavní soud proto nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování, postačí v tomto odkázat na shrnující bod 45 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který dále cituje relevantní části rozsudku odvolacího soudu (a ten následně soudu prvního stupně). Ústavní soud navíc nepřehlédl, že stěžovatel nejenže subjektivně odlišně hodnotí některé důkazy (a tedy i skutkový stav), ale navíc přehlíží jiné důkazy, které byly provedeny a posouzeny obecnými soudy a tvoří řetězec prokazující vinu stěžovatele (srov. zejména přiznání spoluobviněného J. Piskorskyho).
9. Obdobně nepřesvědčivá je námitka stěžovatele zpochybňující naplnění znaku trestného činu ve smyslu chybějící souvislosti úplatku s "obstaráváním věcí obecného zájmu" - nejenže u její formulace stěžovatel v dovolání zvolil chybný dovolací důvod (a byla tedy nepřípustná), ale i bez této vady postrádá věcné opodstatnění (k tomu podrobně body 48 až 58 usnesení Nejvyššího soudu a tam uvedené odkazy). Konečně Ústavní soud nepřisvědčuje ani námitce stěžovatele proti postupu odvolacího soudu. Lze považovat takřka za notorietu potvrzenou četnými rozhodnutími Nejvyššího i zdejšího soudu, že odvolací soud není povinen podrobně reagovat na každý argument odvolatele. Rozsudek odvolacího soudu nelze vnímat izolovaně, ale v návaznosti na rozhodnutí nalézacího soudu, se kterým tvoří celek. Pokud se odvolací soud přiklonil k závěrům soudu prvního stupně, obstojí i stručné odkazy na relevantní části odůvodnění (srov. bod 60 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu