ECLI:CZ:US:2024:2.US.460.24.1
sp. zn. II. ÚS 460/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti spolku Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s., sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem, sídlem Nábřeží 599, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 763/2023-917 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2022 č. j. 13 Co 342/2020-865, 13 Co 386/2021 ve výroku II. a potvrzující části výroku I., za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 - Malá Strana, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro rozpor s čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se rovněž domáhá náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ve výroku II. a v části výroku I. potvrdil zamítnutí žaloby stěžovatele na 1) zaplacení úroků z prodlení s povinností vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli 77 546 533 Kč jako náhradu újmy z nesprávného úředního postupu a 2) zaplacení další nemajetkové újmy ve výši 12 % ročně z žalované částky podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 6. 2020 č. j. 30 C 37/2004-682 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 9. 2021 č. j. 30 C 37/2004-809). Ve zbylé části napadeného rozsudku městský soud zrušil uvedený rozsudek obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
3. Podle městského soudu je nárok stěžovatele na zaplacení úroku z prodlení promlčený. Stěžovatel podal totiž sice žalobu na náhradu újmy v únoru 2004, avšak nepožadoval tehdy úroky z prodlení. Požadoval úroky, avšak s tím, že jde o "úrokový výnos" kompenzující nemožnost zhodnocovat odměny ve prospěch autorů například uložením na bankovním účtu a s odkazem na §502 obchodního zákoníku. Vedlejší účastnice se ocitla v prodlení s náhradou újmy po doručení žaloby, protože stěžovatel ji předtím k plnění nevyzval. Promlčecí lhůta k úrokům z prodlení podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, proto tehdy počala běžet a uplynula v březnu 2007. Úroky z prodlení však stěžovatel uplatnil až v květnu 2010. Námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí městský soud neshledal v rozporu s dobrými mravy, protože vedlejší účastnice svého práva nezneužila. Nepodílela se na uplynutí promlčecí lhůty a stěžovateli nic nebránilo nárok uplatnit již v žalobě nebo kdykoli v průběhu tří let poté.
4. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatele proti potvrzující části napadeného rozsudku městského soudu, protože je neshledal přípustným. Ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu odpovídá, že se promlčení úroků z prodlení posuzuje samostatně, neuplatnil-li je žalobce spolu s jistinou, což se v nyní posuzované věci stalo. Stejně tak ustálené rozhodovací praxi odpovídá, že se právo na úrok z prodlení promlčí v obecné tříleté lhůtě podle §101 občanského zákoníku i u náhrady újmy způsobené při výkonu veřejné moci. Konečně je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí závěr, že požadavky stěžovatele na zaplacení úroku s odkazem na §502 obchodního zákoníku a později úroků z prodlení představují dva (skutkově) samostatné nároky.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že v nyní posuzované věci jde o náhradu újmy způsobené neústavní nečinností Ministerstva kultury ve věci oprávnění k výkonu kolektivní správy mezi roky 2001 a 2004 [nález ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417)]. Stěžovatel označuje výklad obecných soudů o promlčení jeho nároku vůči vedlejší účastnici na úroky z prodlení za účelový, což v podmínkách náhrady újmy z výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny nelze akceptovat [srov. nálezy ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3026/07 (N 42/52 SbNU 423), ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09 (N 51/64 SbNU 625) či ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; č. 314/2011 Sb.)]. Stěžovatel objasňuje, že oprávnění k výkonu kolektivní správy obdržel od Ministerstva kultury až v roce 2009; do té doby byla situace značně nejasná a nepřehledná. Při formulaci své žaloby tak nebyl schopen vyčíslit přesnou výši nároků. Již na počátku řízení proto požadoval zaplacení "jistého úroku", tedy "majetkovou újmu ve výši 12 % p. a. do zaplacení (per analogiam dle ust. §502 obch. zák.)", jak je patrné z žaloby. Nárok pak hodlal upřesňovat s ohledem na další postup Ministerstva kultury.
6. Obecné soudy tedy posoudily žalobní požadavky stěžovatele nesprávně a městský soud ani v odůvodnění neuvedl, proč nehodnotil požadavek stěžovatele v žalobě jako na zaplacení úroku z prodlení. Obecné soudy přitom nejsou vázány právním hodnocením nároků provedeným účastníkem řízení. V pochybnostech měl soud vyzvat k odstranění vad podání podle §43 o. s. ř. Dále stěžovatel tvrdí, že za každé situace není jeho nárok na úroky z prodlení promlčen, protože jde o akcesorický závazek vůči závazku hlavnímu, tedy na náhradu újmy. Z toho stěžovatel dovozuje, že nebylo-li promlčeno právo na náhradu újmy, nemůže se promlčet právo na úroky z prodlení, což se podává mimo jiné z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020 sp. zn. 32 Cdo 812/2018. Stěžovatel se přitom domáhal po vedlejší účastnici jinou žalobou náhrady další újmy z nečinnosti Ministerstva kultury mezi lety 2004 až 2009. O žalobě rozhodoval mimo jiné městský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2018 č. j. 30 Co 373/2017-199. Shledal tehdy, že počátek promlčecí lhůty u nároku stěžovatele na náhradu újmy počal běžet v roce 2009 po právní moci rozhodnutí správního orgánu.
7. Stěžovatel trvá na tom, že i v nyní posuzované věci promlčecí lhůta počala běžet až k uvedenému okamžiku. Spjatost běhu promlčecí lhůty mezi závazkem hlavním a vedlejším je logická a není možné, aby běh promlčecí lhůty nastával v rozdílný okamžik. Dále stěžovatel tvrdí, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí odporuje dobrým mravům. Tomu svědčí judikatura Nejvyššího soudu, podle které námitka promlčení odporuje dobrým mravům v situaci, kdy u újmy z nezákonného rozhodnutí po jeho změně nebo zrušení orgán veřejné moci nadále pokračuje v řízení (rozsudek ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 30 Cdo 190/2013), jakož i důvodová zpráva, podle které nelze promlčet právo na náhradu újmy dříve, než škoda vznikne, což musí platit i u úroků z prodlení. Stěžovatel dodává, že Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí, která nejsou přiléhavá, protože se vesměs netýkají náhrady újmy z výkonu veřejné moci, nýbrž obecné občanskoprávní úpravy. Stěžovatel též upozorňuje, že řízení trvá nyní již téměř dvacet let. Konečně požaduje nahradit náklady řízení o ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím jen v rozsahu pravomocně skončeného řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel brojí proti zamítnutí žaloby na úroky z prodlení z povinnosti vedlejší účastnice nahradit mu újmu pro promlčení. Stěžovatel má výklad zastávaný obecnými soudy za účelový a neslučitelný s principy ovládajícími rozhodování o nárocích na náhradu újmy z výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
11. V konkrétnostech stěžovatel nejprve tvrdí, že obecné soudy nesprávně interpretovaly jeho žalobu, protože údajně již na počátku řízení uplatnil vůči vedlejší účastnici úroky z prodlení. V tomto směru Ústavní soud v úvahách obecných soudů tzv. kvalifikované vady neshledal. Je pravdou, že stěžovatel podle všeho uplatnil nárok na "jistý úrok" již zpočátku řízení, avšak i podle jeho samotných tvrzení tento nárok vylíčil jako náhradu další nemajetkové újmy a s odkazem na §502 obchodního zákoníku týkající se úroků z úvěru. Podle městského soudu pak stěžovatel tento nárok označil jako "úrokový výnos" kompenzující nemožnost zhodnocovat odměny ve prospěch autorů například uložením na bankovním účtu. Dále je třeba stěžovateli přisvědčit, že i Ústavní soud ve své judikatuře zohledňuje zásadu, že soud zná právo. Platí proto například, že při posouzení tzv. totožnosti skutku, v jehož důsledku dojde k zamítnutí žaloby jako promlčené, je třeba se zabývat skutečným obsahem podání žalobce bez ohledu na subjektivní právní kvalifikaci vylíčených skutečností (srov. nález ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 543/22).
12. V nyní posuzované věci se však obecné soudy nespolehly jen na odkaz stěžovatele na §502 obchodního zákoníku jako "právní kvalifikaci" nároku. Je zřejmé, že stěžovatel spojoval jím požadovaný úrok s jinými skutečnostmi, než s prodlením vedlejší účastnice, a označil je jako další nemajetkovou újmu. Uplatnění zásady, že účastníka nelze činit odpovědného za chybnou právní kvalifikaci nároku podle Ústavního soudu nelze bez dalšího uplatnit tam, kde účastník řízení zjevně projeví vůli požadovat něco jiného.
13. Odkaz stěžovatele na analogické použití §502 obchodního zákoníku tak Ústavní soud chápe spíše jako vodítko k osvětlení toho, čeho se tehdy domáhal. Jinak si totiž nelze vysvětlit, proč stěžovatel namísto použití slovního spojení "úroky z prodlení" s jednoznačným významem použil jiné formulace a jiné charakteristiky nároku. Rovněž přístup městského soudu zde byl konzistentní, protože o nároku stěžovatele na další náhradu "újmy" ve výši 12 % z jistiny ročně rozhodl věcně tak, že žalobu jako na náhradu ušlého zisku zamítl (výrok II. a body 45 až 51 napadeného rozsudku). Z obdobných důvodů Ústavní soud nepovažuje za pochybení obecných soudů, nevyzvaly-li stěžovatele k odstranění vad podání podle §43 o. s. ř.; nešlo o vadu či nesrozumitelnost podání, nýbrž o to, že z něj bylo objektivně možné usoudit, že nejde o požadavek na zaplacení úroků z prodlení. Bylo legitimní požadavek stěžovatele považovat za jiný nárok na náhradu (slovy stěžovatele) "majetkové újmy", jejíž výši vyjádřil poměrnou částí jistiny. Ostatně sám stěžovatel dříve uznal, že šlo o odlišné nároky (srov. bod 35 napadeného rozsudku městského soudu).
14. Opačný závěr by vedl k absurdním a neudržitelným požadavkům vůči soudům, tedy že by byly povinny se obdobným způsobem vypořádat s každou sebeméně racionální variantou výkladu procesních úkonů účastníků řízení a jejich možné motivace za ně domýšlet. Ústavní soud trvá na požadavku, aby se obecné soudy vyhnuly tzv. přepjatému formalismu u výkladu procesních úkonů účastníků řízení, a to tím spíše u náhrady újmy z výkonu veřejné moci, a jde-li o přístup k soudu, avšak to není případ nyní posuzované věci. Zde obecné soudy interpretovaly žalobní požadavky stěžovatele podle jejich skutečného obsahu.
15. Jde-li o další tvrzení stěžovatele, tedy že promlčení jeho nároku na úroky z prodlení brání zásada akcesority úroků z prodlení vůči hlavním závazku, s těmi se také již obecné soudy náležitě vypořádaly, zejména přiléhavými odkazy na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Stěžovatel ostatně sice sám cituje rozsudek sp. zn. 32 Cdo 812/2018 (na nějž však odkazuje v napadeném rozsudku též městský soud), avšak nereflektuje, že právě citovaná pasáž výslovně zavrhuje jím zastávanou výkladovou alternativu. Z uvedeného rozsudku se totiž podává, že podstata "akcesority jako ‚jednosměrného' vztahu závislosti" znamená, že "závazek vedlejší je závislý na závazku hlavním, ale opačně to neplatí." Uvedené odůvodnění přitom Ústavní soud považuje za racionální, logické, doktrinálně udržitelné, a postačí na něj v podrobnostech odkázat.
16. Stěžovatel pak k svému alternativnímu výkladu zásady akcesority neposkytuje hlubší argumentaci, jak se případně vypořádat s jeho doktrinálními nedůslednostmi. Proto lze považovat odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a argumentaci stěžovatele za postrádající náležitou (ústavněprávní) relevanci.
17. Jde-li o argumentaci stěžovatele zjištěním soudů v jiném řízení o počátku běhu promlčecí lhůty u obdobného nároku, podává se z napadených rozhodnutí, že stěžovatel v žalobě předpokládal, že jde o dva samostatné nároky. V bodu 8 ústavní stížnosti to sám potvrzuje. Je proto legitimní, že promlčecí lhůta u obou nároků může běžet odlišně. V nyní posuzované věci nadto nejde o samotný nárok na náhradu újmy, nýbrž o nárok na úroky z prodlení z této povinnosti. Jak se však podává ze shora uvedeného, promlčecí lhůta zde běží od prodlení vedlejší účastnice s náhradou újmy, tedy od jiného okamžiku. Jde jen o důsledek procesní strategie stěžovatele.
18. Jde-li dále o námitky stěžovatele o nepřiléhavých odkazech obecných soudů na rozhodnutí, která se vesměs netýkají náhrady újmy z výkonu veřejné moci, a účelovosti jimi zastávaného výkladu, z čl. 36 odst. 3 Listiny, ani z judikatury Ústavního soudu neplyne, že u posuzování předpokladů k náhradě této újmy jednotlivci vůči veřejné moci je a priori nelze vykládat v kontextu ustanovení předpisů soukromého práva. Je pravdou, že Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/10 zabýval ústavně konformním výkladem pojmu "zavinění" u zákonného vyloučení práva na náhradu újmy u toho, kdo si vazbu zavinil sám. Shledal tehdy, že tam nelze vycházet z jazykově stejně vyjádřeného pojmu v občanskému zákoníku, protože v obou situacích existuje jiný kontext; zatímco u náhrady újmy z výkonu veřejné moci "zavinění" vyjadřuje vztah jednotlivce a orgánů činných v trestním řízení u konkrétního trestního řízení, v občanském zákoníku jde o vztah dvou subjektů v zásadě v rovném postavení u jednoho z předpokladů náhrady újmy (srov. bod 33 nálezu).
19. Jak se však podává i z jiných rozhodnutí, Ústavní soud naopak jinde subsidiární použití občanského zákoníku či obecných institutů soukromého práva akceptoval. Tedy například v bodu 32 stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 529/09 či bodu 34 nálezu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215). Podpůrné použití občanského zákoníku též předpokládá přímo §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
20. Z toho je třeba dovodit, že otázka případného použití institutů občanského či soukromého práva je věcí každé jednotlivé situace a jejího kontextu. Vyloučení jakékoli aplikace institutů občanského či soukromého práva u náhrady újmy z výkonu veřejné moci, lze-li ji doktrinálně považovat za jednu z forem odpovědnosti za újmu (ostatně mimo jiné i proto o ní rozhodují civilní soudy), a výslovně tak stanoví zákon, se nejeví jako udržitelné. Ostatně též jednotlivé nároky z osobnostních práv, například za újmu na zdraví či usmrcení blízké osoby, vychází z předpisů soukromého práva a běžně se u nich akceptuje uplatnění jejich obecných principů a ustanovení, přestože tyto nároky též nachází svůj původ v Listině.
21. Uvedenému svědčí i okolnosti nyní posuzované věci. Promlčení nároku stěžovatele na úroky z prodlení tu lze charakterizovat jako projev obecných právních zásad právní jistoty a že právo přeje bdělým. Jde též o to, že pro stěžovatele uplatnění tříleté promlčecí lhůty, jejíž počátek se počítá od splatnosti jistiny (tedy jako u jakéhokoli jiného peněžitého nároku obdobného charakteru), není nijak nepřiměřené. Stěžovatel skutečně měl možnost již při podání žaloby požadovat také úrok z prodlení. Stejně jako následující tři roky. Právní úprava zde není nepředvídatelná. Souvislost mezi tehdejší tvrzenou nepřehlednou situací a možnostmi stěžovatele formulovat požadavek na zaplacení úroků z prodlení Ústavní soud neshledává. Zajisté lze uznat, že pro stěžovatele mohlo tehdy být obtížné určit konečnou a přesnou výši nároku na náhradu újmy, avšak ta pro formulaci požadavku na zaplacení úroků vyjádřených poměrem z jistiny žádný vliv nemá. Jiné zvláštní okolnosti stěžovatel netvrdí a Ústavní soud je neshledává. Na stěžovatele nejsou kladeny žádné nepřiměřeně tvrdé či nesplnitelné požadavky co do jeho procesní aktivity. Vycházely-li proto obecné soudy mimo jiné z judikatury, která se přímo netýkala věcí náhrady újmy z výkonu veřejné moci, nepředstavuje to tzv. kvalifikovanou vadu.
22. Z obdobných důvodů Ústavní soud neshledává žádné relevantní pochybení v závěru obecných soudů, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí neodporuje dobrým mravům. Pro uplatnění stěžovatelem odkazované judikatury Nejvyššího soudu zde není prostor, protože jde o závěry týkající se újmy z nezákonného rozhodnutí v situaci, kdy není jisté, zda již škoda vznikla, a zejména o promlčení samotného nároku na náhradu újmy. Ani o jedno však v nyní posuzované věci nejde.
23. V kontextu nálezu ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 2370/22 a z něj vyplývajícího požadavku, že nepřiznání úroků z prodlení jako součásti principu tzv. plné náhrady újmy musí být náležitě odůvodněno, nesmí být svévolné a důvody jejich nepřiznání musí být dostatečně naléhavé (objektivní a racionální), lze dodat, že obecné soudy zamítnutí žaloby stěžovatele na zaplacení úroků z prodlení náležitě odůvodnily. Naléhavost a racionalita jimi předestřených důvodů je opodstatněna uvedenými zásadami (sub 21) a doktrinální povahou uplatněného nároku, jejichž uplatnění nemá žádné absurdní, nerozumné či nepřiměřené důsledky ve sféře základních práv stěžovatele.
24. Lze proto uzavřít, že se obecné soudy se všemi stěžovatelem tvrzenými aspekty věci náležitě vypořádaly. Jejich úvahy nedoprovází žádný ústavněprávně významný deficit. Napadená rozhodnutí proto lze považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
25. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jde-li o návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti, vzhledem k výsledku tohoto řízení v požadovaném smyslu rozhodnout nelze (§62 odst. 4 zákona téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu