ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.763.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 763/2023-917
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Ochranné organizace autorské – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s., IČO 60166916, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 599, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury , se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 37/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2022, č. j. 13 Co 342/2020, 13 Co 386/2021-865, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 77 548 833 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku z titulu nesprávného úředního postupu žalované, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná v zákonné lhůtě nevydala správní rozhodnutí o oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv podle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a tím žalobkyni znemožnila v letech 2001–2003 vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru odměn pro jejich nositele.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 30 C 37/2004-682, zamítl žalobu o zaplacení částky 77 548 833 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 8 300 Kč (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 30 C 37/2004-809, dále soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení další částky ve výši 45 407 497,47 Kč (výrok I doplňujícího rozsudku) a uložil žalobkyni nahradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 1 500 Kč (výrok II doplňujícího rozsudku).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 9. 9. 2022, č. j. 13 Co 342/2020, 13 Co 386/2021-865, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 2 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, co do úroku z prodlení z částky 77 546 533 Kč ve výši 12 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a v rozsahu částky 77 546 533 Kč a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Doplňující rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud ve výroku o věci samé potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba o zaplacení částky činící 12 % ročně z částky 77 548 833 Kč od 1. 1. 2004 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Následně odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu všech potvrzujících výroků (tj. výroku I v rozsahu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do úroku z prodlení z částky 77 546 533 Kč ve výši 12 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení, a do výroku II) včasným dovoláním. Nejvyšší soud však dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda lze zamítnout akcesorický nárok vázaný na jistinu dříve, než bylo rozhodnuto o samotné jistině, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobkyně úroky z prodlení uplatnila v řízení samostatně, a proto je třeba ve vztahu k nim samostatně posoudit i běh promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, a ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2634/2022, dále nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09, nebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Opačný závěr, který se snaží žalobkyně dovodit ze stejné judikatury, vychází ze skutkového stavu, u kterého byl úrok z prodlení uplatněn společně s jistinou. Touto argumentací se proto žalobkyně míjí s odůvodněním napadeného rozsudku.
Otázka, zda úrok z prodlení, jenž je uplatňován z nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., sdílí pro řešení otázky promlčení osud jistiny, či zda se promlčuje podle obecné občanskoprávní úpravy, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud promlčení úroku z prodlení posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2787/2019, a ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněný pod č. C 4790 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a rovněž pod č. 104/2007 časopisu Soudní judikatura, dále rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod č. 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 37/13, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014, a ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3296/2016).
Otázka alternativního posouzení úroku z žalované částky, když žalobkyně tvrdí, že nárok uplatněný pod bodem VI žaloby požadující „plody peněž“ ve výši 12 % ročně do zaplacení má být posouzen jako nárok na úrok z prodlení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když uzavřel, že v případě nároku uplatněného v žalobě pod bodem VI, vycházejícího z §502 obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013, a nároku na úroky z prodlení, uplatněného změnou žaloby dne 13. 5. 2010, se jedná o nároky se samostatným skutkovým základem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
Ani námitka žalobkyně, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku odvolací soud seznámil žalobkyni se svým právním názorem, dále aniž by k tomuto nároku proběhlo řádné dokazování, a aniž by odvolací soud vyzval žalobkyni podle §118a o. s. ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a k označení nových důkazů, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť žalobkyně byla na jednání odvolacího soudu dne 30. 4. 2021 upozorněna na to, že její úvaha o možnosti investice předmětné částky stojí na logickém rozporu s úvahou, že stejná částka měla být rozdělena mezi zastoupené autory. Uvedená námitka žalobkyně je tedy založena na jiném běhu věcí, než jak k nim ve skutečnosti došlo. Za této situace již nebylo třeba provádět dokazování, neboť ze skutkových tvrzení bylo zřejmé, že nárok nemůže obstát, a proto ani nebylo namístě poskytnout žalobkyni poučení podle §118a o. s. ř. Smyslem §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. je totiž poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta pro neunesení procesních břemen. Uvedená ustanovení v žádném případě nelze vyložit tak, že by soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci, neboť by tak soud porušil zásadu nestrannosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu