ECLI:CZ:US:2024:3.US.1128.23.1
sp. zn. III. ÚS 1128/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2023 č. j. 28 Cdo 108/2023-418, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2022 č. j. 11 Co 82/2022-382 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. prosince 2021 č. j. 7 C 253/2015-319, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání jiných než zemědělských nemovitostí a věcí podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována ve smyslu §10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání, neboť nebylo zjištěno, že by jí majetková křivda vznikla v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále též "rozhodné období") a že by jí tak vznikl nárok na vydání věcí, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatelka je nástupkyní církevní osoby, jejíž majetek byl po nacistické konfiskaci zapsán v roce 1940 nejprve na Aufbaufonds-Vermögensverwaltungs-Gesellschafts m. b. H. Wien, která ji následně jako prodávající převedla na kupující Waltera a Gertrudu Hammer, kteří byli vlastníky do 4. května 1945, kdy skončila doba nesvobody. V roce 1946 byla na majetek ustanovena národní správa a v roce 1949 bylo vlastnické právo zapsáno pro Československou republiku na základě dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Okresní soud zdůraznil, že právní předchůdkyně stěžovatelky sice činila v roce 1945 kroky k navrácení majetku, všechny přípisy a žádosti byly ovšem zasílány orgánům veřejné správy, žádná písemnost nebyla podána formou žaloby k soudu, tak jak to vyžadoval §10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a to ve lhůtě tří let ode dne účinnosti uvedeného zákona. Jelikož právní předchůdkyně stěžovatelky ani stěžovatelka sama se již později vlastnicí nemovitostí nestala, nesplnila stěžovatelka podle okresního soudu požadavky na oprávněné osoby podle zákona o majetkovém vyrovnání, neboť v rozhodném období a ani po jeho část nemovitosti nevlastnila, a nemohla jí být tudíž způsobena majetková křivda způsobem předpokládaným podle §5 zákona o majetkovém vyrovnání.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl napadený rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud konstatoval, že zákon o majetkovém vyrovnání neumožňuje napravit ty z majetkových křivd, které byly způsobeny v době německé okupace a které nebyly následně odčiněny z důvodu nástupu dalšího totalitního režimu v roce 1948. Závěr okresního soudu, že právní předchůdkyně stěžovatelky nebyla vlastnicí požadovaného majetku v rozhodném období, a to s ohledem na skutečnost, že neuplatnila restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., a proto jí nemohlo být vlastnické právo v rozhodném období odňato, označil krajský soud za zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že v režimu zákona o majetkovém vyrovnání se prosadí ty z konkluzí vyslovených v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů. Nejvyšší soud proto souhlasil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelce nesvědčilo vlastnické právo k požadovaným nemovitostem ani po část rozhodného období, neboť nebylo v poválečném čase obnoveno, a stěžovatelka proto není oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání.
II. Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že její právní předchůdkyně usilovala o navrácení nemovitých věcí do svého vlastnictví a že byla ze strany tehdejších správních orgánů a soudů za vlastnici považována. Namítá, že domáhání se obnovení zápisu vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. mohlo vést pouze k deklaratornímu rozhodnutí o vlastnickém právu a že její majetková křivda byla deklarována dekretem č. 5/1945 Sb., na jehož základě se domáhala svých práv. Stěžovatelka konstatuje, že po 25. únoru 1948 bylo podání žaloby zbytečné kvůli změně politického režimu, neboť nebylo možné očekávat úspěšnost takové žaloby.
6. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 515/06 ze dne 5. 3. 2009 (N 46/52 SbNU 457) stěžovatelka konstatuje, že demokratický právní stát nemůže vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však zbytečně sofistikovaný, formalistický a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé. Dále poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 553/2000 ze dne 2. 4. 2002 (N 43/26 SbNU 3), dle něhož je nutné ve věcech restitucí vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu.
7. Stěžovatelka upozorňuje na případ řešený nálezem sp. zn. II. ÚS 3/98 ze dne 9. 12. 1998 (N 152/12 SbNU 399), kdy Ústavní soud uznal nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv stěžovatel nesplnil podmínku podání žaloby podle §10 zákona č. 128/1946 Sb. Stejně tak postupoval podle stěžovatelky Ústavní soud ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 3943/14 ze dne 2. 8. 2016 (N 144/82 SbNU 287), z něhož z čehož stěžovatelka vyvozuje, že podmínka uplatnění nároku nemusí být vždy splněna.
8. S odkazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 3/2000 ze dne 19. 4. 2000 stěžovatelka tvrdí, že nárok nemusí být uplatněn přesně stanoveným způsobem, je však nutné, aby byla vůbec projevena vůle vlastníka k získání majetku zpět.
9. Stěžovatelka dále namítá, že okresní soud opomenul důkazy svědčící v její prospěch a o jejich neprovedení nijak procesně nerozhodl.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Těmto požadavkům přitom obecné soudy dostály.
12. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla vlastnicí požadovaných nemovitostí ani po část rozhodného období, neboť svůj nárok neuplatnila podle zákona č. 128/1946 Sb., a nemůže tedy být oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání. Stěžovatelka naopak tvrdí, že požadovala vydání nemovitostí u orgánů veřejné moci a že v případě jiných stěžovatelů Ústavní soud akceptoval, že nepodali žalobu, v některých případech dokonce nepodali ani žádnou jinou žádost.
13. Uvedenou argumentací se Ústavní soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí vydaných na základě ústavních stížností téže stěžovatelky, které se týkaly jiných nemovitostí. Přijatý závěr obecných soudů, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání, neboť v poválečném období neuplatila restituční nároky podle zákona č. 128/1946 Sb., v ústavněprávním přezkumu obstál. Mimo četná usnesení, kterými byly stěžovatelčiny ústavní stížnosti odmítány jako zjevně neopodstatněné, se Ústavní soud posuzovanou problematikou zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 3447/21 ze dne 27. 6. 2023. V něm dospěl k závěru, že i za okolností, na které stěžovatelka upozorňuje, je třeba vycházet z toho, že k odnětí jejího majetku došlo již před začátkem rozhodného období, a stěžovatelka proto majetek v rozhodném období nevlastnila a není proto ani oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání. Tímto právním názorem je Ústavní soud vázán i v nyní posuzované ústavní stížnosti (čl. 89 odst. 2 Ústavy), přičemž neshledal důvod pro postup podle §23 zákona o Ústavním soudu.
14. Ke stěžovatelkou citovaným rozhodnutím Ústavního soudu, která uvádí na podporu svých tvrzení, se vyjádřil jak Nejvyšší soud v napadeném usnesení, tak i Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích ve věcech téže stěžovatelky. Co se týče nálezu sp. zn. II. ÚS 3/98 a usnesení sp. zn. II. ÚS 3/2000, Ústavní soud v těchto případech posuzoval restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. a prostý přenos závěrů těchto rozhodnutí, jak konstatoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení, je problematický, neboť by jím mohlo být rozšiřováno období, pro které se zákonodárce rozhodl uskutečněné křivdy zmírnit. Obě posuzované věci se týkaly rasové perzekuce fyzických osob v době nacistické okupace a sám Ústavní soud ve stěžovatelkou citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 3/2000 předpokládá, že projev vůle učiněný k obnovení vlastnického práva, ač nebyl učiněn přesně stanoveným způsobem podle zákona č. 128/1946 Sb., je nutno posuzovat podle stupně rasové perzekuce. Stěžovatelka však v řízení před obecnými soudy žádný argument stran rasové perzekuce, který by mohl částečně ospravedlňovat nedodržení postupu požadovaného zákonem č. 128/1946 Sb., nepředkládala (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2426/19 ze dne 13. 9. 2019).
15. Jak v napadeném usnesení uvedl Nejvyšší soud, na stěžovatelčinu věc nelze aplikovat ani závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou nesrovnatelné se skutkovými zjištěními v nyní posuzované věci. Ve zmíněném nálezu posuzoval Ústavní soud možnost podání určovací žaloby v případě, že stěžovatel nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku uplatnit svůj nárok včas podle restitučních předpisů, neboť všichni jeho příbuzní zahynuli v koncentračních táborech, on jediný přežil, ale pro svůj nízký dětský věk neměl povědomí o majetku svých prarodičů. Ústavní soud tedy souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že daný nález nelze na nyní projednávanou věc aplikovat, neboť u stěžovatelky jako právnické osoby nelze dovozovat, že by jí její poválečná situace znemožnila obrátit se se svou žádostí na soud (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2129/22 ze dne 13. 9. 2023).
16. Závěry obecných soudů nemohou být ani v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/2000, jelikož v posuzované věci nečinily soudy právní závěry na základě rozporuplných důkazů. Ani argumentaci nálezem sp. zn. I. ÚS 515/06 neshledává Ústavní soud přiléhavou, neboť obecné soudy nemohou překračovat zákonný režim majetkového vyrovnání. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (177/2013 Sb.; N 96/69 SbNU 465) Ústavní soud připomněl, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176 citovaného nálezu).
17. Ani námitku stěžovatelky stran pochybení okresního soudu při dokazování neshledal Ústavní soud důvodnou, neboť z napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že dostatečně odůvodnil, proč se nezabýval dalšími argumenty stěžovatelky. Jelikož okresní soud dospěl k ústavně souladnému závěru, že nemovitost nebyla v rozhodném období ve vlastnictví stěžovatelky ani její předchůdkyně, nezabýval se dalšími argumenty zakládajícími tvrzenou křivdu. Ze stejného důvodu nepřikročil k dokazování listinnými důkazy na podporu tvrzení o loajalitě k Československé republice, neboť otázka spolupráce či nespolupráce s nacisty by neměla na rozhodnutí okresního soudu vliv.
18. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu