ECLI:CZ:US:2024:3.US.1514.23.1
sp. zn. III. ÚS 1514/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti Petra Cipry, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2023, č. j. 10 As 254/2022-36, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. srpna 2022, č. j. 75 A 14/2020-37, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 28. května 2020, č. j. SBS 15613/2020/ČBÚ-22 a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 27. února 2020, č. j. SBS 29531/2018/OBÚ-04/5, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Českého báňského úřadu a Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Z napadených rozhodnutí plyne, že v rámci akce Klimakemp 2018 stěžovatel spolu s dalšími účastníky neoprávněně vnikl do lomu Bílina. Policie ČR stěžovatele vyzvala, aby lom opustil a vrátil se na trasu pochodu pořádaného akcí Klimakemp 2018. Stěžovatel výzvu neuposlechl, proto jej Policie ČR zajistila.
2. Na základě této události zahájily správní orgány se stěžovatelem dvě přestupková řízení. První vedl Městský úřad v Litvínově, který stěžovateli příkazem ze dne 20. 9. 2018 uložil pokutu ve výši 500 Kč, a to za nesplnění pokynu policisty k zajištění účelu shromáždění dne 30. 6. 2018 v dopoledních hodinách v prostoru lomu Bílina. Proti tomuto příkazu se stěžovatel nijak nebránil. V druhém přestupkovém řízení obvodní báňský úřad napadeným rozhodnutím ze dne 27. 2. 2020 uložil stěžovateli pokutu ve výši 4 000 Kč, a to za neoprávněné vniknutí dne 30. 6. 2018 v ranních hodinách do důlního díla - lomu Bílina. K odvolání stěžovatele Český báňský úřad rozhodnutí obvodního báňského úřadu potvrdil.
3. Žalobu proti rozhodnutí Českého báňského úřadu krajský soud zamítl. Kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Zaprvé stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud neměl jeho kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost s poukazem na rozsudek v jiné obdobné věci. V době podání kasační stížnosti stěžovatelem Nejvyšší správní soud o odkazované "precedenční" věci ještě nerozhodl, při posuzování přijatelnosti kasační stížnosti ji proto nemohl zohlednit.
6. Zadruhé stěžovatel tvrdí porušení zásady ne bis in idem. Nesouhlasí se správními orgány a soudy, že přestupky spáchal dvěma skutky. Oba přestupky spolu souvisí a stěžovatel by se jich nemohl dopustit izolovaně. Nadto se přestupky neliší ani v následcích, jelikož výzva policie nabývá na významu až skrze cíl, jehož má být díky ní dosaženo. Stěžovatel si uvědomuje nastavení současného systému správního trestání, kdy si jednotlivé správní orgány hlídají své zájmy. Toto nastavení je však překonatelné výkladem.
7. Zatřetí stěžovatel nesouhlasí s přezkumným postupem správních soudů, které přeformulovaly skutkové závěry správních orgánů, a to bez dokazování v neprospěch stěžovatele.
8. Začtvrté správní orgány nepřípustně vycházely z dodatečného ztotožnění stěžovatele Policií ČR podle fotografií. Toto ztotožnění je nesprávné a nepostačuje k prokázání skutečnosti, že skutek spáchal právě stěžovatel.
9. Konečně zapáté se stěžovatel domáhá přezkumu společenské škodlivosti jednání. Stěžovatele při postihovaném jednání motivoval výkon jeho ústavně zaručených práv na odpor a ochranu životního prostředí. Jeho jednání vykazuje znaky tzv. občanské neposlušnosti, což se má v hodnocení společenské škodlivosti projevit.
III.
Vyjádření účastníků řízení
10. Soudkyně zpravodajka zaslala ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu. Ten nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Z obsahu vyjádření neplynou žádné nové argumenty, než které uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, proto jej Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice.
11. K ústavní stížnosti se dále vyjádřil Český báňský úřad, který navrhl její odmítnutí. I zde účastník nepředložil Ústavnímu soudu žádné podstatné nové argumenty, proto ani toto vyjádření Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud připomíná, že zjišťování skutkového stavu a na něj navazující výklad a aplikace běžných zákonů je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze v případě, že překročí meze ústavnosti. K ničemu takovému však v daném případě nedošlo.
13. Nejvyšší správní soud postupoval při odmítnutí kasační stížnosti v mezích §104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021. Toto ustanovení stanoví, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle §31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ke splnění této podmínky uvedl, že v dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by nebyla dosud judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo třeba posoudit odlišně (bod 13 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), a odkázal na rozhodnutí vydaná ve věcech vedených pod sp. zn. 6 As 175/2022 a 4 As 100/2022. V těchto řízeních byl zástupcem účastníků stejný advokát, jako v této věci, závěry Nejvyššího správního soudu mu proto byly známy. Podstatné však je, že Nejvyšší správní soud své závěry i v rámci rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodnil, byť stručně. Ústavní soud proto konstatuje, že skutečnost, že rozhodnutí, na která Nejvyšší správní soud odkázal, byla vydána až po podání kasační stížnosti v projednávané věci, nelze vyhodnotit jako zásah do práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu stěžovatele.
14. Ohledně namítaného nedodržení přezkumného postupu, který měl podle stěžovatele spočívat v tom, že především krajský soud bez dokazování posunul interpretaci skutkových závěrů učiněných správními orgány, lze uvést, že nic takového ze spisového obsahu neplyne. Stěžovatelem odkazovaný bod 31 rozsudku krajského soudu posuzovanou otázku neřeší, což si lze vyložit za chybu v psaní stěžovatele, zároveň ale není možné ani obsahově dovodit, na kterou část rozhodnutí stěžovatel odkazuje. Obecně lze však říci, že z napadených soudních rozhodnutí posun ve skutkových závěrech správních orgánů nijak nevyplývá. Správní orgány učinily skutkový závěr, že stěžovatel nejprve do dolu vnikl a až následně byl vyzván policií k opuštění lomu, vyšly přitom mimo jiné z oznámení policie o přestupku a ze souřadnic, na kterých policie výzvu stěžovateli uložila. Rovněž krajský soud při přezkumu skutkových závěrů správního orgánu vzal v úvahu ty samé důkazy a nijak je nepřehodnocoval. Nejvyšší správní soud proto správně tuto námitku stěžovatele vyhodnotil jako nedůvodnou.
15. Nepřesvědčivé jsou také námitky stěžovatele, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal právě on, a že nebyla správně vyhodnocena společenská škodlivost jednání. Správní orgány i soudy se s těmito argumenty řádně vypořádaly. Obecné soudy uvedly, proč byla identifikace stěžovatele jako pachatele přestupku v daném případě dostatečná (body 29 a 30 rozhodnutí krajského soudu, bod 9 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). S jejich závěry se Ústavní soud ztotožňuje a uvádí, že nelze souhlasit se stěžovatelem, že příkaz Městského úřadu Litvínov nemůže sloužit jako důkazní prostředek. Stěžovatel tento příkaz nenapadl, zároveň jej uplatňuje v argumentaci porušení zásady ne bis in idem. Za takové situace může uvedený příkaz sloužit k identifikaci stěžovatele jako pachatele přestupku. V tomto pravomocném rozhodnutí je spolehlivě (pomocí souřadnic) označeno místo spáchání přestupku, tj. prostor dolu. Ve spojení s tímto důkazem obstojí stěžovatelem namítaná metoda ztotožňování za pomocí fotografií. Správní orgány i soudy vysvětlily stěžovateli, proč jím spáchaný přestupek je společensky škodlivý (Ad 2 rozhodnutí Českého báňského úřadu, body 42 až 46 rozhodnutí krajského soudu a bod 12 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). I s těmito úvahami Ústavní soud souhlasí, nepovažuje za účelné je znovu opakovat a pouze je doplňuje o odkaz na obdobné posouzení námitky stěžovatele v bodech 10 a 11 usnesení sp. zn. I. ÚS 10/23.
16. Oproti předchozím námitkám považoval Ústavní soud za důležité podrobněji rozvést neopodstatněnost namítaného porušení zásady ne bis in idem, tedy zákazu dvojího potrestání za tentýž skutek.
17. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") se ve vztahu k této otázce vyvíjela. V rozsudku Zolothukin proti Rusku ESLP sjednotil do té doby rozporný přístup k problematice zákazu dvojího postihu za tentýž čin tak, že otázka stejného činu (skutku) se má hodnotit de facto, nikoliv de iure (se zřetelem na právem chráněné hodnoty). Stanovení, zda se jedná o tytéž trestné činy (idem), závisí dle ESLP na skutkovém posouzení, nikoli například na formálním posouzení založeném na porovnání "základních znaků" dotčených trestných činů. Totožnost skutku je dána tehdy, pokud se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě. Z judikatury ESLP tedy jasně plyne, že pro určení totožnosti skutku je rozhodující skutek jako takový, fakta skutku (tedy skutek de facto, idem factum), nikoliv jeho právní kvalifikace, případně odlišné právem chráněné hodnoty (skutek de iure). ESLP to posléze shrnul jako "totéž jednání týchž osob v tentýž čas" (KÜHN, Zděněk. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v praxi Nejvyššího správního soudu. Časopis pro právní vědu a praxi, 2021, č. 2, s. 363-374).
18. Uvedené závěry týkající se zásady ne bis in idem se v judikatuře ESLP postupem času dále vyvíjely. V rozsudku A a B proti Norsku ESLP dospěl k závěru, že je legitimní, aby si státy mohly vybrat vzájemně se doplňující právní odpovědi na společensky nepřijatelná jednání (například nedodržování pravidel silničního provozu či krácení daní) pomocí různých řízení, která tvoří souvislý celek, s cílem uchopit různé aspekty daného společenského problému za předpokladu, že kumulace těchto právních odpovědí nepředstavuje pro dotčeného jednotlivce nadměrnou zátěž, resp. aby využily "uceleného" přístupu k danému společensky škodlivému jednání, zejména jeho postihem v rámci souběžných řízení vedených různými orgány za různým účelem. Dvojí stíhání však nesmí jít k tíži jednotlivce, ale mělo by být výsledkem uceleného systému umožňujícího odpovědět na různé aspekty provinění "předvídatelným a přiměřeným způsobem, který vytváří souvislý celek, takže dotyčný jedinec není vystaven nespravedlnosti". Podstatné je, aby mezi řízeními byla věcná i časová spojitost. Časová spojitost musí být dostatečně těsná, aby jednotlivce chránila před zdlouhavostí a průtahy v řízení. Pro posouzení věcné spojitosti je podstatné:
a. zda obě samostatná řízení sledují vzájemně se doplňující cíle, a tedy zda se týkají různých aspektů daného protispolečenského jednání,
b. zda je kombinace daných řízení předvídatelným důsledkem toho samého jednání, a to v právu i v praxi ("idem"),
c. zda jsou obě řízení vedena tak, aby zabránila opakování dokazování,
d. a především, zda je sankce uložená v řízení skončeném jako první, zohledněna v řízení skončeném jako poslední (rozsudek A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, body 121 až 132).
19. Stručně lze shrnout, že popsaná judikatura v případě dodržení stanovených podmínek nevylučuje potrestání pachatele, který jedním skutkem spáchal více přestupků v různých oblastech práva, za všechny tyto přestupky v různých řízeních. Podstatné však mimo jiné je, aby později rozhodující orgán zohlednil sankci uloženou prvním rozhodujícím orgánem.
20. V projednávané věci stěžovatel vnikl neoprávněně do lomu, kde neuposlechl výzvu policisty k jeho opuštění. Byl potrestán za dva přestupky, a to jeden na úseku horního zákona, druhý na úseku zákona o právu shromažďovacím. Stěžovatel činí sporným, zda uvedené přestupky spáchal jedním nebo dvěma skutky.
21. Ústavní soud však tuto otázku nepovažuje pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí za relevantní. S ohledem na výše uvedené závěry ESLP je totiž zřejmé, že i pokud by stěžovatel spáchal oba přestupky jedním skutkem, mohl by být postižen za oba dva v různých správních řízeních za předpokladu, že sankce uložená jako první (v tomto případě za neuposlechnutí výzvy policisty) bude zohledněna v pořadí druhým rozhodujícím správním orgánem, tedy obvodním báňským úřadem, případně odvolacím orgánem. K tomu přitom skutečně došlo, neboť obvodní báňský úřad ve svém rozhodnutí uvedl: Sankce Městského úřadu v Litvínově (...) a sankce OBÚ v součtu nepřesáhla horní hranici trestu, uděleného za přestupek podle ustanovení §40a odst. 3 písm. a) horního zákona. Z uvedeného je zřejmé, že zdejší úřad při ukládání sankce obviněnému vnímal fakta, že účastníci akce "KLIMAKEMP 2018" byli či budou trestáni za přestupky, jejichž projednání dle odbornosti spadá do působnosti různých správních orgánů. Správní orgány tak fakticky k postihu stěžovatele za neuposlechnutí výzvy přihlédly. Z těchto důvodů Ústavní soud i tuto námitku stěžovatele posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
22. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že správní orgány potrestaly stěžovatele pokutou ve výši 4 000 Kč a uložily mu povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Z ústavněprávního hlediska jde i ve svém souhrnu o tzv. bagatelní částku. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti netvrdí, proč jeho věc i přes svou bagatelní povahu způsobuje v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14, body 6 a 7).
V.
Závěr
23. Lze shrnout, že správní orgány a soudy svým postupem stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody nijak neporušily. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu