ECLI:CZ:US:2024:3.US.1758.23.1
sp. zn. III. ÚS 1758/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., t. č. Věznice Znojmo, Dyjská 584, Znojmo 2, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, se sídlem Praha 3, Kolínská 1686/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023 č. j. 8 Tdo 189/2023-6237, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2022 č. j. 5 To 54/2021-6105 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2021 č. j. 30 T 7/2017-5990, jakož i o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vyplývající z článku 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl zde napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2021 č. j. 30 T 7/2017- 5990 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku.
3. Za tyto trestné činy byl stěžovatel podle §240 odst. 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §108 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby na dobu 7 let. Krajský soud mu dále uložil podle §66 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku trest propadnutí části majetku specifikovaného ve výroku uvedeného rozsudku, a to finanční hotovosti získané ze splatných směnek a cihliček ze žlutého kovu (viz blíže rozsudek soudu prvního stupně). Týmž rozsudkem byla uznána vinnou a odsouzena též právnická osoba - obchodní společnost A.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením ze dne 8. 6. 2022 č. j. 5 To 54/2021-6105 podle §256 trestního řádu odvolání stěžovatele, jakož i odvolání druhé obžalované a odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodná.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 3. 2023 č. j. 8 Tdo 189/2023-6237 tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, když jej uznaly vinným tím, že se měl trestné činnosti dopouštět jako člen organizované zločinecké skupiny. Stěžovatel poukazuje na to, že v souzené věci byla uznána vina pouze dvou odsouzených, a to stěžovatele a obchodní společnosti A, přičemž podle ustanovení §129 trestního zákoníku je organizovaná zločinecká skupina společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob. Ve skutkové větě a v rozsudku soudu prvého stupně jsou přitom jako členové této organizované zločinecké skupiny označeny další osoby, o jejichž vině však ani v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Za porušení svého práva podle shora uvedeného článku Listiny tak stěžovatel považuje pravomocné uznání viny na účasti v organizované zločinecké skupině pouhých dvou tvrzených členů této údajné zločinecké skupiny za situace, kdy současně není uznáván za totéž vinným alespoň jeden další údajný člen této skupiny.
7. Stěžovatel dále namítá, že podle odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu schválil Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 8. 11. 2019 č. j. 4 T 167/2019-2056 dohodu o vině a trestu ve vztahu k dalším obviněným, kteří byli podle stěžovatele odsouzeni za stejnou trestnou činnost jako on, avšak nebyli uznáni vinnými za páchání trestné činnosti v organizované zločinecké skupině. Vůči stěžovateli je tak skutek kvalifikován přísněji, než v případě jiných odsouzených. Obecné soudy rovněž podle názoru stěžovatele pochybily, když neprovedly dokazování výslechem svědků, kteří měli tvořit organizovanou zločineckou skupinu, a k účasti stěžovatele na organizované zločinecké skupině neprovedly žádné dokazování.
8. Za porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel považuje své stíhání za skutek, který není srozumitelně popsán tak, aby bylo zřejmé, čeho se měl ve vztahu k ostatním členům tvrzené zločinecké skupiny dopustit. V napadených rozhodnutích podle něj není výslovně uvedeno, s kým měl být u jednotlivých dílčích skutků spolupachatelem a s kým nikoliv. Trestná činnost obžalovaných různých osob a obchodních korporací podle něj nemá spolu žádnou spojitost. Právní posouzení věcí je podle stěžovatele v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel navíc zdůrazňuje, že neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz o tom, že o existenci skutečností vykazujících znaky organizované zločinecké skupiny věděl, neboť v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování. Obdobně bez uzavření řetězce nepřímých důkazů obecné soudy dovodily, že se stěžovatel dopustil zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti. Soudy tak podle stěžovatele porušily zásadu in dubio pro reo.
9. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v postupu odvolacího soudu, který usnesením ze dne 10. 3. 2021 č. j. 5 To 38/2020-5798 zrušil první rozsudek soudu prvého stupně ze dne 6. 2. 2020 č. j. 30 T 7/2017-5600 a vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele nepřípustně zasáhl do pravomocí nalézacího soudu při zjišťování skutkového stavu tím, že učinil kategorický pokyn ke změně jeho skutkových zjištění.
10. K dalším námitkám stěžovatele patří nedostatečné vypořádání se s hodnocením znaleckého posudku Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D, způsob stanovení výše prospěchu velkého rozsahu, hodnocení otázky zprostředkování reklamy pro L. L. Za pochybení považuje stěžovatel rovněž to, že obecné soudy nevzaly v potaz výsledek daňového řízení a vyměření daňového nedoplatku správcem daně, jakož i skutečnost, že nedoplatek byl zaplacen. Soudy podle stěžovatele pochybily rovněž tím, že jeho jednání kvalifikovaly jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019.
III.
Vyjádření účastníků řízení
11. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze žádá o odlišné hodnocení důkazů, než jaké bylo provedeno obecnými soudy. Pokud stěžovatel poukazuje na nerespektování §129 trestního zákoníku, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že toto ustanovení hovoří o "nejméně třech trestně odpovědných osobách". V rozhodnutích obecných soudů je uvedena doba páchání trestné činnosti stěžovatele, stejně jako celá škála obviněných, kteří se na trestné činnosti páchané stěžovatelem podíleli a případně byli již také pravomocně uznáni vinnými, přičemž v případě obviněného, s ohledem na skutečnosti v rozhodnutích soudů uvedené, nevznikly sebemenší pochybnosti o jeho jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Nejvyšší soud odkázal v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
13. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se v předchozích stádiích řízení zabývaly soudy všech tří stupňů, a odkázal proto na odůvodnění jejich rozhodnutí.
14. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") uvedl, že předmětné trestní věci věnoval náležitou pozornost, což vyplývá zejména z odůvodnění meritorního rozhodnutí. Dokazování probíhalo v řádném kontradiktorním řízení za plného respektování práv obhajoby. Krajský soud projevil svůj nesouhlas s tím, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
15. V replice ze dne 14. 11. 2023 stěžovatel poukázal na to, že se obecné soudy ve svých vyjádřeních nevypořádaly s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti. Opakovaně zdůraznil, že k tomu, aby bylo možné trestnou činnost kvalifikovat jako trestnou činnost organizované zločinecké skupiny, je třeba, aby všichni členové tvrzené organizované zločinecké skupiny byli takto posuzováni ve shodné fázi trestního řízení, což se v souzené věci nestalo. Své pravomocné uznání viny na účasti v organizované zločinecké skupině považuje stěžovatel za porušení článku 40 odst. 2 Listiny.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
17. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
18. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
19. V nyní projednávané věci stěžovatel napadá skutkové a právní závěry obecných soudů, na jejichž základě byl odsouzen za shora jmenované trestné činy. Ústavní soud proto musel posoudit, zda se trestní soudy v procesu hodnocení důkazů a následném vyvozování právních závěrů nedopustily takového pochybení, které by mohlo vést k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
20. Ústavní soud má za to, že z obsahu napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které příslušné procesní předpisy předepisují pro režim získání potřebných skutkových zjištění. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele a řádně se vypořádaly s námitkami, které v průběhu trestního řízení na svou obhajobu vznášel. Trestní soudy přitom velmi detailně popsaly mechanismus trestné činnosti, kdy stěžovatel a jeho prostřednictvím i obžalovaná společnost A, zahrnovali v daňových přiznáních A, jak k dani z přidané hodnoty, tak k dani z příjmu právnických osob, faktury společnosti B, o kterých jim bylo známo, že cena uváděná na těchto daňových dokladech neodpovídá realitě, neboť ve skutečnosti společnost A hradila toliko 20 % ze základu DPH z těchto faktur, a zbývající částky byly bez jakéhokoliv účetního dokladu vráceny v hotovosti zpět stěžovateli. Své skutkové závěry soudy založily na řádném hodnocení důkazů, jimiž byly především svědecké výpovědi (zejména výpovědi svědkyně O. a K.), četné listinné důkazy a znalecké posudky. Soud prvního stupně rovněž náležitě objasnil způsob, jakým stěžovatel v úmyslu vytvořit legálnost původu hotovostí získaných z uvedené trestné činnosti tyto hotovosti vkládal na různé bankovní účty, přičemž smícháním těchto prostředků s legálními příjmy tyto využil k investičním operacím, když je převedl na další investiční účty, jakož i k následnému nákupu směnek. Uvedené jednání mělo vést k tomu, aby dotčené banky neidentifikovaly předmětné vklady jako podezřelé obchody. Přijatá skutková zjištění soudy založily na důkladném a vyčerpávajícím dokazování, jakož i na adekvátním hodnocení provedených důkazů. Skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a Ústavní soud mezi nimi tedy nespatřuje extrémní nesoulad.
21. Pakliže stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným právním závěrům co do kvalifikace jeho jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny, ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožnil. Jak vyložil Nejvyšší soud, výrok rozsudku prvního stupně obsahuje přesný popis organizované zločinecké skupiny, jakož i rozbor toho, jak fungovala, jaké byly kroky jednotlivých osob ji tvořících apod. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí označil celou řadu osob, které měly být součástí této organizované zločinecké skupiny, přičemž velmi podrobně vyložil, jak tyto osoby vzájemně spolupracovaly a jaká byla vazba stěžovatele na tuto skupinu. Obecné soudy konstatovaly, že trestná činnost stěžovatele probíhala dlouhodobě, přičemž si stěžovatel za tu dobu musel být vědom toho, že je jeho trestná činnost součástí organizované zločinecké skupiny, která prostřednictvím prodeje reklamy se simulativně zvýšenou cenou umožňuje klientům společnosti B neoprávněně snižovat daňovou povinnost. Stěžovatel musel být podle obecných soudů rovněž obeznámen se vztahy nadřízenosti a podřízenosti v rámci řízení jmenované společnosti. Soudy navíc vzaly v potaz, že stěžovatel aktivně nabízel jiným účast na reklamách prostřednictvím společnosti B, jak vyplynulo z provedených odposlechů. Ústavní soud má za to, že závěry obecných soudů stran účasti stěžovatele na organizované zločinecké skupině jsou náležitě zdůvodněny a nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
22. Na uvedeném podle Ústavního soudu nic nemění ani to, že ostatní členové předmětné organizované zločinecké skupiny (jmenovaní ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) jsou trestně stíháni v samostatném trestním řízení. Lze poukázat na to, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připouští, aby jednání bylo kvalifikováno jako jednání v rámci organizované skupiny i v případě, kdy se například nepodaří zjistit totožnost všech tří jejích členů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 8 Tdo 237/2010). Požadavek, aby organizovanou skupinu tvořily nejméně tři osoby, tedy nutně neznamená, že budou všechny tři osoby společně stíhány jako pachatelé v tomtéž řízení. Ústavní soud má za to, že tato úvaha se obdobně uplatní také v projednávaném případě, kdy měly obecné soudy posoudit otázku účasti stěžovatele na organizované zločinecké skupině (nikoliv organizované skupině) ve smyslu §129 trestního zákoníku. Obecné soudy zcela podrobně popsaly působení celé řady vzájemně spolupracujících trestně odpovědných osob, které za společné součinnosti realizovaly trestnou činnost, přičemž toto jejich jednání naplňovalo podle skutkových zjištění obecných soudů také další znaky popsané v §129 trestního zákoníku. Výklad i aplikaci předmětných ustanovení trestního zákoníku, na jejichž základě obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele ve vztahu k jeho účasti na organizované zločinecké skupině, Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Skutečnost, že kromě stěžovatele a spoluobžalované společnosti A, bylo o ostatních osobách zapojených do činnosti předmětné organizované zločinecké skupiny rozhodováno v samostatném trestním řízení, Ústavní soud nepovažuje za zásah do stěžovatelových práv a neshledává důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.
23. Pakliže stěžovatel namítá, že k porušení jeho práv došlo také tím, že odvolací soud usnesením ze dne 10. 3. 2021 č. j. 5 To 38/2020-5798 zrušil první rozsudek nalézacího soudu ze dne 6. 2. 2020 č. j. 30 T 7/2017-5600, Ústavní soud tomuto nepřisvědčil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud se rovněž touto námitkou řádně zabýval a zcela dostatečně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že se odvolací soud v tomto smyslu nedopustil žádného pochybení, neboť soudu prvního stupně nedával jakékoliv závazné pokyny, jak hodnotit provedené důkazy či jaké z nich činit závěry (viz bod 20 napadeného usnesení). Ústavní soud se s těmito důvody ztotožňuje (příp. s nimi souhlasí).
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na odklad vykonatelnosti, jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti, a Ústavní soud jej proto rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu