ECLI:CZ:US:2024:3.US.19.24.1
sp. zn. III. ÚS 19/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem Krátká 143, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2023 č. j. 11 Tdo 738/2023-222, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2022 č. j. 4 To 30/2022-167, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2022 č. j. 52T 7/2021-90, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně a obchodní společnosti EG.D, a. s., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), a písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a dále zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel - zjednodušeně řečeno - dopustil tím, že ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami jako členy organizované skupiny působícím nejméně na území České republiky a Srbské republiky vykonával dílčí činnosti vedoucí k zajištění indoorové pěstírny konopí setého, resp. k získání marihuany. Činnost, na které se tímto způsobem stěžovatel podílel, měla přitom vést k tomu, aby takto získaný matriál mohl být prodán v Rakousku a v Německu za částku 4 000 EUR za kilogram, což ve svém úhrnu mělo představovat očekávaný majetkový prospěch ve výši přesahující 17,5 mil. Kč. Takto přitom stěžovatel postupoval i přesto, že věděl, že ani on, ani nikdo další v rámci organizované skupiny nemá oprávnění k tomu, aby mohl nakládat s konopím a marihuanou obsahujícími příslušnou psychotropní látku, zařazenou do příslušných právních předpisů omezujících nakládání s nimi. Okolnosti spáchání trestného činu krádeže jsou v dané souvislosti v ústavní stížností napadených rozhodnutích popsány tak, že stěžovatel věděl o neoprávněném odběru elektrické energie po dobu fungování indoorové pěstírny, čímž společně s dalšími pachateli způsobil obchodní společnosti EG.D, a. s., škodu odcizením elektrické energie nejméně ve výši 1 451 825,55 Kč. Za uvedené trestné činy [a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, jehož spácháním byl uznám vinným v rámci jiného soudního řízení] krajský soud stěžovateli uložil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 14 let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále stěžovateli uložil souhrnný peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč a souhrnný trest propadnutí náhradní hodnoty (nemovitých věcí), který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Konečně krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu ohledně stěžovatele z těch soudních rozhodnutí, které se týkaly výše uvedeného trestného činu podvodu, když zrušil i všechna další rozhodnutí navazující, pokud tato vzhledem ke změně, k níž došlo uvedeným zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud stěžovateli též uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně s dalším spoluobviněným poškozené obchodní společnosti EG.D, a. s., škodu ve výši 1 451 825,55 Kč, když se zbytkem odkázal poškozenou s jí uplatňovaným nárokem na řízení o náhradě škody ve věcech občanskoprávních.
4. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuto jako nedůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud mimo jiné uvedl, že v řízení před krajským soudem nezjistil žádné takové vady, jimiž by bylo zpochybněno vlastní objasnění věci nebo jimiž by bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu; podle vrchního soudu tedy nebyl dán důvod k tomu, aby odvoláním napadené rozhodnutí zrušil. Důkazy, které krajský soud provedl, byly podle vrchního soudu realizovány zákonným způsobem, jednalo se tak o důkazy procesně relevantní. Pokud krajský soud některé stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl, tento svůj postup náležitě vysvětlil. Stejně tak vysvětlil, jaká zjištění učinil na základě důkazů, které provedl. Sám vrchní soud se i s ohledem na stěžovatelovy námitky v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval tím, proč nutno posoudit též výpověď svědka S. (spolupracujícího obviněného) jako věrohodnou. V daném kontextu odkázal na závěry vyslovené v jiných trestních řízeních, souvisejících s nyní posuzovanou věcí. Tvrzení svědka S. jako spolupracujícího obviněného podle vrchního soudu odpovídají jiným ve věci provedeným důkazům, jakož i tvrzením ostatních spoluobviněných (v této souvislosti například vrchní soud odkázal na zjištění policejního orgánu uvedená v příslušném záznamu o sledování osob). Dále rozvedl, proč naopak výpověď D. P., který v dané věci v minulosti působil jako obhájce stěžovatele, považuje za nevěrohodnou. Období, kdy k pěstování konopí docházelo, bylo možno podle vrchního soudu určit i na základě fotografií pořízených jedním ze spoluobviněných, jakož i specifikací okamžiku, kdy došlo k poruše na příslušné části elektrického vedení vzniklé právě v souvislosti s napojením nelegální pěstírny do elektrické sítě.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že stěžovatelem uplatněná dovolací argumentace z velké části neodpovídala žádnému zákonem vymezenému dovolacímu důvodu, což Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil. Ve zbytku, v němž stěžovatelova dovolací argumentace zákonným dovolacím důvodům uvedeným v zákoně odpovídala, jí Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak podle Nejvyššího soudu nevykazují takové vady, které by teprve Nejvyšší soud opravňovaly k jejich zrušení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituluje obsah v záhlaví uvedených rozhodnutí. V daném kontextu následně tvrdí existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť obecné soudy podle jeho názoru adekvátním způsobem nevysvětlily, proč stěžovatelem navrhované důkazy neprovedly. Nadto se stěžovatel domnívá, že v uvedených rozhodnutích jsou učiněna skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s důkazy, které naopak obecné soudy v řízení provedly. Konkrétně v této souvislosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy podle jeho názoru bezdůvodně odmítly provést dokazování dodatečným výslechem svědka P., přestože jeho výslech mohl podstatným způsobem potvrdit obhajobu stěžovatele a naopak znevěrohodnit výpověď svědka S. Stěžovatel přitom pro svědka S. nikdy vědomě žádnou trestnou činnost neorganizoval, na druhou stranu z vděčnosti za předchozí lukrativní projekty nebyl důvod, aby stěžovatel pro svědka S. nepomohl zorganizovat rekonstrukci budov a nezajistil pro něj další úkony jako například dopravu. Věrohodnost svědka S. je podle stěžovatele zpochybňována i výpovědí svědka P., pokud svědek S. měl být podle svědka P. mimo jiné i na stěžovatele naštvaný, že jej nepřibral do zajímavého obchodního projektu. Svědek S. přitom od začátku svůj podíl na trestné činnosti podle stěžovatele bagatelizoval, pokud uváděl, že působil v podstatě jen jako tlumočník mezi českou a srbskou stranou. Stěžovatel navíc neměl dostatečné finanční prostředky, aby se do trestné činnosti zapojil. Existence indoorové pěstírny navíc podle stěžovatele nemůže být podporována ani eventuální poruchou na elektrické síti, neboť budova, v níž se pěstírna měla nacházet, byla sama o sobě stará a zanedbaná. Nevěrohodnost výpovědi svědka S. má podle stěžovatele plynout i z jím tvrzených opatření směřujících k zabezpečení pěstírny proti případné krádeži rostlin konopí (k jedné takové krádeži přitom během pěstebního cyklu mělo v daném případě
dojít - pozn. Ústavní soud).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že i v rámci řízení před Ústavním soudem stěžovatel v podstatě jen - mnohdy doslova - opakuje argumenty, které uplatnil v rámci obhajoby v průběhu celého řízení před obecnými soudy, a tyto se s jeho argumenty dostatečně vypořádaly (nadto sám Ústavní soud se trestnou činností, do níž měl být zapojen i stěžovatel, již zabýval ke stížnosti jiného člena předmětné organizované skupiny, když ovšem ani jeho tehdejší argumentaci, dílem obdobnou, jako je ta stěžovatele, neshledal opodstatněnou - srov. k tomu usnesení Ústavního sodu ze dne 24. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1776/23). V této souvislosti navíc Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelova argumentace je v podstatě prosta jakékoliv hlubší ústavněprávní roviny, na tomto konstatování nemohou nic změnit ani blanketní odkazy stěžovatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se mj. tzv. opomenutých důkazů. Přitom již právě obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, že ve skutečnosti ve stěžovatelově případě žádné opomenuté důkazy přítomny nejsou. Není povinností soudu provést každý účastníkem řízení navrhovaný důkaz, musí toliko přesvědčivě vysvětlit, proč konkrétní důkaz neprovedl. Stěžovatel přitom ve skutečnosti k argumentaci tzv. opomenutými důkazy uvádí primárně okolnost, že navrhoval vyslechnout svědka P., který prováděl rekonstrukci objektu (v napadených rozhodnutích specifikovaného) k tomu, aby mohl sloužit jako pěstírna. Již krajský soud ovšem k tomuto důkaznímu návrhu stěžovatele uvedl, že svědek P. byl ve skutečnosti před soudem slyšen v rámci jiných soudních řízení souvisejících s trestnou činností páchanou ostatními spoluobviněnými. Krajský soud vysvětlil, že nelze předpokládat, že by se tento svědek odchýlil od jím dříve před soudem prezentovaných písemných poznámek. Nadto vysvětlil, proč tvrzení svědka P. o okamžiku dokončení rekonstrukce budovy neuvěřil (enormní spotřeba elektrické energie, způsobující posléze poruchu na elektrické síti, podle soudu nemohla být způsobena prováděnou rekonstrukcí). Proto tvrzení svědka P. nemohou mít vliv ani na vymezení období, v rámci něhož byla pěstírna v provozu.
11. Sám vrchní soud pak v odst. 22 a násl. odůvodnění svého usnesení podrobně popsal statut svědka S. s tím, že věrohodnost jeho výpovědi byla zkoumána i v jiných soudních řízeních, v nichž byla posuzována související trestná činnost spoluobviněných. Již v této fázi řízení se přitom opakovaně prokázala věrohodnost tvrzení tohoto svědka. Pokud pak stěžovatel v rámci ústavní stížnosti opakovaně věrohodnost svědka S. (spolupracujícího obviněného) zpochybňuje s tím, že se snažil dosáhnout pro sebe co nejmírnějšího trestu, pak k tomu například vrchní soud ve svém rozhodnutí uvádí, že výpověď tohoto svědka je potvrzována nejen výpověďmi ostatních spoluobviněných (například výpovědí spoluobviněného R. a N.), ale také například prostřednictvím záznamů sledování osob.
12. Naopak obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, proč neuvěřily tvrzení P., který po značnou část řízení před soudy stěžovatele zastupoval jako obhájce s tím ovšem, že po vzájemně dohodě výkon obhajoby ukončil a začal vypovídat ve prospěch stěžovatele právě tak, že se snažil znevěrohodnit tvrzení svědka S. K tomu ovšem vrchní soud - podle Ústavního soudu zcela příhodně a s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu - zdůraznil, že v daném kontextu je jistě zájmem svědka P., který před nedávnou dobou působil jako obhájce stěžovatele, aby stěžovateli pomohl. Už proto je potřeba k jeho výpovědi přistupovat obezřetně. Nadto si v dané souvislosti vrchní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí položil podle Ústavního soudu přiléhavou otázku, proč skutečnosti, které mohly stěžovateli jako jeho tehdejšímu klientovi pomoci, neuvedl již dříve, pokud o nich věděl. V napadených rozhodnutích je rovněž podle Ústavního soudu přesvědčivě vysvětleno, jak souvisí závada elektrické sítě s provozem nelegální pěstírny. Z výpovědí svědků, v napadených rozhodnutích jmenovaných, je přitom zjevné, že k nelegálnímu napojení pěstírny na elektrickou síť došlo až poté, co byla rekonstrukce budovy dokončena s tím, že to byla právě obsluha pěstírny, která výpadek elektrické energie zaznamenala a snažila se mimo jiné hořící kabel elektrické energie uhasit.
13. Neobstojí také stěžovatelem opakované tvrzení, že svědek S. se snažil svůj podíl na trestné činnosti bagatelizovat tím, že měl údajně vystupovat jen jako překladatel mezi českou a srbskou stranou. K tomu totiž obecné soudy uvedly, že tento argument ze strany svědka S. zazněl v jiném kontextu v souvisejících řízeních; stěžovatel přesto opakovaně tento argument proti svědku S. používá. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že neměl na činnosti související s jemu vytýkaným jednáním dostatek finančních prostředků. Z napadených rozhodnutí je totiž zjevné, že úloha stěžovatele spočívala v rámci organizované skupiny právě v zajišťování dílčích úkonů nikoliv většinově v jejich financování. Pokud stěžovatel konečně zpochybňuje věrohodnost svědka S. jeho vyjádřením o zabezpečení pěstírny proti opakované krádeži rostlin konopí, pak podle Ústavního soudu není rozhodné, že by sám stěžovatel o zabezpečení pěstírny rozhodl jinak.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu