ECLI:CZ:US:2024:3.US.2371.23.1
sp. zn. III. ÚS 2371/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti Simony Štěpánkové, zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem, se sídlem Sokolovská 87/95, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2023, č. j. 79 Cm 45/2020-304, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2023, č. j. 12 Cmo 10/2023-263, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2022, č. j. 79 Cm 45/2020-206, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Pavla Neužila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Shora označeným rozsudkem ponechal Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) směnečný peníz ve výši 5 000 000 Kč s 6 % úrokem z této částky od 17. 3. 2020 a směnečnou odměnu ve výši 16 666 Kč do zaplacení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu v záhlaví označeným rozsudkem ve věci samé potvrdil a změnil nákladové výroky. Stěžovatelka napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním. Následně byl u stěžovatelky zjištěn úpadek a povoleno oddlužení. Krajský soud proto napadeným usnesením řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu přerušil podle §140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenčního zákona.
II.
Argumentace stěžovatelky
2. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
3. Stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že vrchní soud rozhodoval v rozporu s judikaturou a přepjatě formalisticky. Stejně jako krajský soud se nezabýval námitkami stěžovatelky ohledně toho, že vedlejší účastník neprokázal okolnosti vzniku směnky a vůli stěžovatelky směnku podepsat a vystavit. Právní hodnocení obou soudů proto nemá oporu v provedeném dokazování. Pro tyto důvody podala stěžovatelka dovolání, řízení o něm však krajský soud napadeným usnesením přerušil, jelikož byl u stěžovatelky zjištěn úpadek. Tímto postupem krajský soud upřel stěžovatelce právo na účinnou právní obranu. K tomu dodává, že dovolací řízení neslouží věřitelům k uspokojení pohledávek vůči stěžovatelce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod jednotlivce [nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565), bod 17], pro jejíž přípustnost musí stěžovatelka vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví je vybudováno na principu, že předmětem jeho přezkumu by měla být především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí.
6. Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští určité výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá část řízení nebo řeší jinou dílčí procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. K tomu však musí být splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala pouze na příslušné stadium řízení, ve kterém bylo o dané otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna [nález sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
7. Tyto podmínky pro aplikaci výjimky projednávaná stížnost v části směřující proti usnesení o přerušení dovolacího řízení nesplňuje. Usnesení o přerušení řízení z důvodu zjištěného úpadku je svou povahou usnesením, kterým se upravuje vedení řízení (Zoubek, H. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání, 4. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023, §140a, bod 36), tedy nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře nepovažuje za přípustná k projednání svou povahou nejbližší usnesení o (ne)přerušení řízení podle §109 a 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (usnesení sp. zn. II. ÚS 3013/15, sp. zn. IV. ÚS 2716/19 nebo sp. zn. II. ÚS 2647/23). I v případě usnesení o přerušení dovolacího řízení přitom platí, že námitky proti tomuto postupu může stěžovatelka řádně a efektivně uplatnit v dovolacím řízení jako takovém, případně v následné ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 3396/16).
8. Na základě těchto důvodů je možné učinit dílčí závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky v části brojící proti usnesení krajského soudu o přerušení řízení je nepřípustná.
9. Stěžovatelka současně s usnesením krajského soudu o přerušení dovolacího řízení napadla ústavní stížností i dvě meritorní rozhodnutí ve věci samé, totiž rozsudky krajského a vrchního soudu. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka zároveň i dovolání, o kterém pro shora rozebírané přerušení dovolacího řízení nemohlo být dosud rozhodnuto. V takovém případě nejenže je proti rozsudku vrchního soudu přípustný opravný prostředek, ale stěžovatelka jej sama využila a řízení o něm ještě neskončilo. Za takové situace se Ústavní soud nemůže věcí zabývat, neboť by tím v rozporu se zákonem zasahoval do činnosti obecných soudů, a to bez ohledu na případný názor Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti stěžovatelkou podaného dovolání. O výjimky stanovené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které umožňují Ústavnímu soudu prolomit zásadu subsidiarity, se přitom v projednávané věci nejedná. Proto je ústavní stížnost i ve zbylé části napadající rozsudky vrchního a krajského soudu nepřípustná.
IV.
Závěr
10. Na základě těchto důvodů soudkyně zpravodajka ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
soudkyně zpravodajka