ECLI:CZ:US:2024:3.US.2398.23.1
sp. zn. III. ÚS 2398/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Společenský dům, s. r. o., se sídlem tř. Spojenců 727, Otrokovice, zastoupené Mgr. Miroslavem Kyprým, advokátem, se sídlem Langrova 1337/1e, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, č. j. 32 Cdo 4273/2011-839, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Shora označeným rozhodnutím Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to z důvodu zpětvzetí dovolání stěžovatelkou.
2. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 911/13 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. V odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že pan Jaromír Kopeček byl oprávněn udělit plnou moc Mgr. Janu Farkačovi, který na základě ní vzal dovolání stěžovatelky zpět. Následné odvolání plné moci stěžovatelkou nemělo žádné dopady na již účinné zpětvzetí dovolání. Napadené rozhodnutí proto ústavní práva stěžovatelky nijak neporušilo.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností znovu s tím, že v řízení byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatelka má za to, že ústavní stížnost podává včas, neboť napadené rozhodnutí ji bylo doručeno až dne 17. 8. 2023. K tomu dále uvádí, že advokát Mgr. Jan Farkač nebyl bývalým jednatelem stěžovatelky panem Jaromírem Kopečkem řádně zplnomocněn, neboť ačkoliv je plná moc datována k době, kdy pan Jaromír Kopeček byl jednatelem stěžovatelky, ve skutečnosti ji pan Jaromír Kopeček udělil až později, kdy již funkci jednatele nevykonával. K tomu stěžovatelka poukazuje na usnesení Policie ČR, která antedatování plné moci potvrdila. Zpětvzetí dovolání bylo proto nicotné a Nejvyšší soud doručil napadené usnesení neoprávněné osobě. Lhůta k podání ústavní stížnosti z těchto důvodů počala běžet až po doručení napadeného usnesení stěžovatelce. Z těch samých důvodů má stěžovatelka za to, že nicotným zpětvzetím dovolání byla zbavena práva projednat svou věc před soudem. Zároveň upozorňuje, že Nejvyšší soud ještě před zpětvzetím dovolání odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, čímž byla vlastnická práva stěžovatelky chráněna. V současnosti však již tato ochrana neplatí a stěžovatelka se musí bránit exekuci nemovitého majetku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opožděná.
6. Jak již Ústavní soud několikrát zdůraznil, při aplikaci právních norem není možné vyjít pouze z jejich jazykového výkladu, který představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Z toho důvodu má značný význam hledání smyslu a účelu zákona [nález sp. zn. II. ÚS 1710/07 (N 188/47 SbNU 455)].
7. V tomto případě je nutné zkoumat, k jakému účelu slouží zákonná konstrukce, podle které počíná dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti běžet až od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k právnímu institutu lhůty tak, že jejím smyslem je snížení neurčitosti při uplatňování práv, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (usnesení sp. zn. I. ÚS 35/03). Ohledně samotného požadavku na počítání lhůty od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku lze uvést, že jeho cílem nepochybně je, aby se potenciální stěžovatelé s rozhodnutím nejprve plně seznámili a až poté zvážili podání ústavní stížnosti.
8. V dané věci napadla stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení prvně ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2013. V řízení byla stěžovatelka zastoupena advokátem, jehož plnou moc nezpochybňovala, a splnila i další procesní předpoklady přípustnosti ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 911/13 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Z obsahu dříve podané ústavní stížnosti přitom plyne, že již v době jejího podání musela být stěžovatelka seznámena s rozhodnutím Nejvyššího soudu, a to nejen s jeho výrokem, ale i s odůvodněním, jelikož už v této ústavní stížnosti namítala neúčinnost zpětvzetí dovolání, které odůvodňovalo výrok o zastavení dovolacího řízení. Účel požadavku, aby lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout až po seznámení se účastníka s napadaným rozhodnutím, byl proto splněn a není tudíž rozhodné, zda Nejvyšší soud měl napadené rozhodnutí doručit Mgr. Janu Farkačovi nebo stěžovatelce.
9. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že v původní ústavní stížnosti sama stěžovatelka počítala lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení napadaného rozhodnutí Mgr. Janu Farkačovi. Její nynější postup tak lze hodnotit jako snahu obejít procesní podmínky přípustnosti ústavní stížnosti za účelem dosažení opakovaného projednání její věci.
10. Lze proto uzavřít, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti stěžovatelce uplynula dne 15. 3. 2013 a nová ústavní stížnost podaná dne 7. 9. 2023 je opožděná.
11. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svém právu na přístup k soudu, neboť jí vznesenými argumenty se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 911/13, přičemž stěžovatelkou nově uplatňované skutečnosti by mohly být namítány v nové ústavní stížnosti, avšak pouze za předpokladu, že by byla podána včas, což se v daném případě nestalo.
IV.
Závěr
12. Na základě těchto důvodů soudkyně zpravodajka ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
soudkyně zpravodajka